"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Hilary Hahn

8. července 2018 v 11:48 | lyricaltones |  Hudba
Ač muzikolog, nerad píši recenze provedení hudebních děl - kritika prostě dělat nechci, protože je v tom příliš mnoho jen dojmového a subjektivního, zvláště pokud člověk musí napsat po jednom poslechu hned recenzi koncertu. Pod takové články bych se nemohl s plným přesvědčením podepsat. Když mám přesto jako posluchač touhu své dojmy z poslechu "hodit na papír", blog je k tomu pro mě vhodné prostředí.

Ke klasickým houslovým virtuózům mám zvlášť srdečný vztah. K mým oblíbeným patří - počínaje od nejstarších - Jascha Heifetz (zvláště se mi od něj líbí Sibelius a Beethoven), David Oistrach (Brahms, Sukovy Čtyři kusy), Josef Suk (skoro všechno; viz můj článek o něm), Itzhak Perlman (zvláště Bachovy Sonáty a partity pro sólové housle), Kaja Danczowska (odbornice na polské autory), Midori (Bach, Prokofjev), Anne-Sophie Mutter (nahrávky s Karajanem), Joshua Bell (Brahms, Čajkovskij), Janine Jansen (baroko, Mozart, Čajkovskij a skladatelé 20. století), Lisa Batiashvili (Brahms, Dvořák), Hilary Hahn (skoro všechno), Arabella Steinbacher (Mozart, Beethoven, Brahms a modernisté), Julia Fischer (skoro všechno) a Vilde Frang (Sibelius, Bruch). Tento článek chci věnovat jedné ze současných mistryň.

Hilary Hahn, Američanka s německými předky, oslňovala dokonalostí své hry už ve velmi mladém věku jako "zázračné dítě". Bývá přiřazována i vedle světových houslových velikánů minulosti jako jedna z vrcholných představitelek svého oboru. Pokud bych měl říci, které vlastnosti její hry takové hodnocení podporují, především bych zmínil výjimečnou ušlechtilost tónu, stejně krásného jako její téměř dětský zjev, fenomenální techniku, průzračnost, noblesu, přirozenost a nenucenost přednesu. Na typické křehké kráse jejího tónu se podílí sametová čistota a jemné zabarvení zvuku a velmi jemný způsob vibrata, protichůdný k velkému vibratu, jakého užívá např. Anne-Sophie Mutter. K té vůbec představuje Hilary Hahn naprostý protiklad, protože je výrazově spíše zdrženlivá, nepatetická a cudná v kontrastech. Ovšem také je často dosti temperamentní se sklonem k rychlým tempům (např. na nahrávce koncertu Felixe Mendelssohna u Sony, vzniklé v jejích teprve 23 letech) a s uzráváním už u ní můžeme častěji slyšet expresivnější hru s výraznější dynamikou apod.; viz např. provedení koncertu č. 1 Maxe Brucha roku 2016, kde je její projev ve srovnání s dřívější obvyklou křehkostí místy až podivuhodně zemitý.

Zvláště nahrávky z jejích mladých let se mnohdy vyznačují uměřeností, která zprvu působí akademicky, je to však spíše první dojem způsobený tím, že je její hra vzácně uhlazená a kultivovaná, zvukově čistá a jemná. Není to houslistka kontrastů a pestrých dynamicko-agogických proměn přednesu, nýbrž povětšinou uplatňuje velmi přímé plynutí hudebního proudu, směřujícího bez větších "zastávek" na detailech rovnoměrně kupředu. Poněkud mi tím připomíná Jaschu Heifetze, také je stejně jako on technicky pozoruhodně precizní a úžasná v tom, jak u ní i přednes nejobtížnějších míst působí tak lehce a samozřejmě, jako když hraje Mozarta. Rovněž jí nikdy nebyl vlastní patos, v tom je naprostým protikladem Holanďanky Janine Jansen s jejími obrovskými crescendy, expresivním užíváním vibrata apod. Bývá jí dokonce vytýkáno, že je její hra chladná, neemotivní, jen suše technická. To je však omyl, lyričnost jejího projevu je hluboká, pouze nebývá expanzivní a patetická, nýbrž obvykle křehká a skrytá pod velice subtilní a noblesní krásou zvukového hávu. Dobře to lze demonstrovat na melancholickém koncertu Edwarda Elgara, kde sólistka po velmi umírněné, ale křehce lyrické interpretaci začátku rozvíjí intenzivní citovost, zachovává jí však podobu maximálně kultivované a nepatetické noblesy svého typického krystalicky čistého projevu. V rychlých místech uplatňuje svůj technický potenciál pro rytmicky živelný projev, i v těžkých úsecích v rychlém tempu tak technicky dokonalý, jak to známe u Heifetze. V jejích rukou se z Elgarova koncertu stal vybroušený diamant.

Její hra našla pro své vlastnosti krásné uplatnění v hudbě Johanna Sebastiana Bacha, ať už je řeč o jeho houslových koncertech (a moll BWV 1041, E dur BWV 1042), nebo sonátách a partitách pro sólové housle. Dlužno říci, že nejde o tzv. autentickou interpretaci a zvláště její přednes sonát a partit je poměrně romantizující, i když nepateticky; vyznačuje se velmi zpěvným pojetím, lyrickým tónem a užíváním vibrata (neokázalého). Zvuková a melodická krása jedinečně vyniká, technika je perfektní a kromě zvukové čistoty prospívá i rytmickému spádu, velké plochy dlouhých částí působivě vystavěla. Jen u některých pomalejších tanců má lyričnost jejího pojetí negativní vliv na taneční rytmus, hlavně u allemandy z 2. partity. U sonát, které jsou založeny meditativně, tento problém odpadá, navíc její podání je skvěle účinné. To je třeba říci též o monumentální Ciacconě z 2. partity, pokud netrváme na tom, že ohled na taneční charakter partity i původu ciaccony jako hudební formy by měl vést k rychlejším tempům (interpretace Hilary Hahn je naopak meditativní a trvá téměř 18 min proti 13 min svižných pojetí Janine Jansen nebo Amandine Beyer). Především u fug ze sonát oceňuji, s jakou nenuceností se v nich Hilary Hahn přenáší přes technické obtíže; umožňuje tak plný účinek rytmického spádu, který bývá jinak narušován zvolněním na těžkých akordech, zatímco u Hilary Hahn se zdá, že se pohybová dynamičnost v těžkých místech ještě stupňuje. Příznačná vypulírovaná zvuková krása a technika její hry v každém případě řadí nahrávky Bachových skladeb k nejproslulejším klenotům její diskografie. O své zkušenosti s Bachem řekla: "Bach je pro mě prubířský kámen, který v mé hře udržuje poctivost. Dbát o intonační čistotu ve dvojhmatech, zvýrazňovat různé hlasy, kde to frázování vyžaduje, hrát struny tak, aby nevznikaly neúmyslné akcenty, podat strukturu tak, aby byla pro posluchače jasná, a přitom ne pedantská - v Bachovi nemůžete nic zfalšovat, a pokud vše necháte fungovat, hudba zpívá tím nejúžasnějším způsobem" (via anglická Wikipedia). Velkou předností jejího Bacha je skutečně to, že v něm vše zní naprosto přirozeně.

Takřka "aristokraticky" kultivovaný zvuk její hry se samozřejmě také dobře hodí na Mozarta. V jejích provedeních Mozartových skladeb můžeme slyšet oba póly jejího stylu - na jedné straně umírněnou křehkou noblesu v provedení Sonáty č. 18 či ve vystoupení s Houslovým koncertem č. 3 k 80. narozeninám papeže Benedikta XVI., na druhé straně temperamentní projev např. v interpretaci Houslového koncertu č. 4 (rychlejší tempo, razantnější akcenty). Roku 2015 nahrála Houslový koncert č. 5 a v tomtéž roce jej provedla pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v Rudolfinu. Někde se psalo, že její způsob přednesu nebyl proti jiným houslistům tak elegantní, jiný názor zněl, že se v kvalitách čistoty zvuku, frázování a celkové výstavby díla ukazuje být jednou z největších houslistek v historii. Předně je třeba odlišit předchozí Mozartovy koncerty, např. třetí, jejž pojala křehce a něžně, od pátého, který se z nich dost vymyká - vedle jemné elegance v něm najednou nalezneme velitelský výraz 1. věty a divokou "tureckou" střední část závěrečného menuetu. Na vystoupení v Rudolfinu jsem nebyl, ale na nahrávce opět vyniká ona průzračná čistota a ušlechtilá krása jejího tónu - i v průbojných místech, které hraje přitom s patřičným velitelským gestem i divokostí. Možná by se místy hodilo více nuancí v rytmu nebo dynamice, aby měl projev více mozartovského šarmu. Nicméně jako zásadní problém to tu nevnímám, navíc např. v závěrečném menuetu je působivé její dynamické odstínění jednotlivých frází. Vůbec pak takový problém nevnímám v její nahrávce čtyř Mozartových sonát, ve které dokonalost a krása jedno jest (mezi nimi je i výše zmíněná 18.). Srovnání časově vzdálených pojetí jedné skladby skýtají dvě její interpretace Beethovenova houslového koncertu. Nahrávka, kterou pořídila u Sony v 19 letech, je opět především skvostný příklad křišťálové čistoty a delikátní kultury projevu, zatímco v nedávném vystoupení pojala toto dílo již s větším výrazem a v tomto směru zraleji. V každém případě jde o výstavní interpretace Beethovenova koncertu.

Je jen jedno dílo, ve kterém mi skutečně vadí její nepatetičnost a uměřenost, a to je Čajkovského koncert D dur. V tomto koncertu prostě očekávám velkou citovou vášnivost hry a výrazovou vervu, protože je to skladba svou podstatou patetická, emocionálně expanzivní, charakteristická pro ruský romantismus. To, co se hodí pro interpretaci německých klasiků, u Čajkovského působí sterilně. Týká se to ovšem hlavně 1. věty; v živelné 3. větě Hilary Hahn ukazuje opět svou brilanci v rychlých tempech, jak je zřejmé i z tohoto zvukově nekvalitního videa. Také by mě zajímalo, jak tento koncert hraje dnes, protože v posledních letech bývá její projev expresivnější než dříve. Její provedení koncertu Jeana Sibelia, opět technicky, stavebně a zvukově naprosto perfektní, je rovněž velice kultivované, ale nemohu říci, že v něm není dostatek výrazu, ač této skladbě sluší velmi expresivní projev. Je to provedení neokázalé, ale dokonale střižené. Její něžné a ušlechtilé pojetí houslového koncertu Mendelssohnova pod taktovkou Paava Järviho patří k mým nejoblíbenějším, neboť Hilary housle jen zpívají. Není tu již tolik orientována na rychlá tempa jako ve zmíněné starší nahrávce téže skladby, zato více uplatňuje širokodechou kantilénu (např. na začátku 1. věty), aniž by ovšem tuto svižnou skladbu jakkoli utahala. K jejím zcela exkluzivním záležitostem patří krásou tónu, čistotou a ušlechtilou lyričností vystoupení s koncerty Alexandra Glazunova a Ericha Korngolda. K dispozici je i rozhlasový záznam jejího provedení koncertu Antonína Dvořáka s Českou filharmonií pod taktovkou Zdeňka Mácala. Sukovo pojetí tohoto koncertu, které je považováno za vzorové, skýtá jistě autentičtější porozumění pro všechny výrazové detaily a kontrasty jednotlivých frází, navíc Hilary Hahn např. nedodržuje staccata v hlavním tématu první věty a mění si je na portamento. Přesto se její přednes pojí s Dvořákovou hudbou s tak naprostou přirozeností a samozřejmostí, jakou se vyznačuje Dvořákova hudba sama. Její hra je totiž tak nenucená, průzračná a zvukově krásná a plyne s takovou živelnou spontaneitou, že mám pocit, jako by Dvořákovu skladbu vyzpívala jako tu nejčistší prostou písničku.

Její skvělé svižné podání koncertu č. 1 Sergeje Prokofjeva, mé nejoblíbenější ze všech, dobře ilustruje, čím si její hra získala světové publikum. Na jednu stranu nelze u tohoto provedení mluvit o bohatství hravých přednesových nápadů a nuancí, je značně "věcné", v tempovém průběhu stejnoměrné a orientované na dynamický pohyb kupředu, spíše než na detaily. Pro jeho účinek však plně postačuje krásná zvuková průzračnost kantilény, jíž Hilary Hahn vyniká, a velký rytmický temperament, zvládnutý s úžasnou technickou čistotou a lehkostí ve značně rychlých tempech (opět se nabízí přirovnání k Heifetzovi). Lyrické i burleskní polohy, které tento koncert charakterizují, jsou tím vystiženy velice působivě. Stejně tak její zralé provedení Brahmsova koncertu pod taktovkou Paava Järviho je reprezentativní příklad stylu a předností jejího projevu. Není příliš romantizující, nýbrž věcné a střízlivé ve výrazových odstínech, ale plně účinkuje čistotou výstavby a zvuku, naprostou technickou bravurou, nesentimentálně graciézním podáním kantilén, značnou pohybovou dynamičností (rytmus je snad nejexpresivnější stránkou tohoto provedení), žulovou pevností a přitom nenuceností a přirozeností. Je to zkrátka perfektní Brahms, i když právě z hlediska bohatství výrazových odstínů lyrických i dramatických je dobré slyšet jiné verze, modelově např. A.-S. Mutter s Karajanem, která je zase dosti romantizující. Brahmsův koncert umožňuje v rámci rozumných mezí různé přístupy, i tím patří k vrcholným koncertům v historii.

Tyto interpretace Hilary Hahn mě vždy vedou k zamyšlení, jakou měrou může v adekvátní interpretaci dominovat zvuková a technická čistota nad pestrostí přednesového rejstříku a intenzitou emocionálního vkladu interpreta. Myslím, že vysloveně zatlačit do pozadí by ji neměla, ale může být hlavním rysem přednesu, aniž by byl účinek skladby umenšen. Právě tak tomu dle mého soudu bývá u Hilary Hahn. Zaprvé v jejím případě to není jen jakási šedivá akademická přesnost, ale zcela exkluzivní krása průzračného zvuku a čisté formy, která připomíná vyleštěné broušené sklo. A pak, u ní je spojena jednak s křehce lyrickou, ale v posledních letech častěji i expresivní kantilénou, a jednak (a to snad ještě častěji) se značnou pohybovou dynamičností, výrazným rytmem. Často se mi mimoděk vybaví interpretační styl dirigenta Karla Ančerla, také nesentimentální a zaměřený na technickou a stavebnou dokonalost a rytmickou pregnanci. Většina partitur takto vynikne vlastně sama, bez nánosu výrazové invence interpreta. To mi zase připomnělo výrok Václava Talicha z doby, kdy už pro nemoc nemohl dirigovat, ale stále skladby studoval: kdyby prý dnes prováděl Novosvětskou, dělal by to úplně jednoduše, beze všeho romantického nánosu. A právě tak na mě nejčastěji působí styl Hilary Hahn (modelově její Brahms s Järvim) - čisté provedení beze všeho romantického nánosu; nikoli ovšem bez jemné lyričnosti, kterou si její hra vždy podržuje.

Obecně vzato patří Hilary Hahn k těm houslistům, kteří hrají vše skoro stejným, svým charakteristickým stylem, ať už je to hudba 18., 19., nebo 20. stol. To v sobě nese úskalí, že tatáž lyričnost jejího projevu je u Bachových sonát a partit romantizující, zatímco u Čajkovského koncertu zase příliš zdrženlivá. To jsou však naprosté výjimky - její styl má natolik univerzální kvality, že v něm výborně vyzní téměř vše. Díky tomu má u mě tak pozitivní bilanci, jakou vynikají jen mistři formátu Josefa Suka.

Vedle skladeb, které jsem jmenoval, ještě musím upozornit alespoň na nádherné provedení 1. koncertu Dmitrije Šostakoviče (o to úžasnější, že jí bylo teprve 21 let), ale i třeba expresionistického houslového koncertu Schönbergova, z méně známých věcí např. na pěknou skladbu Carla Nielsena pro sólové housle Preludium, téma a variace. V souhrnu bych zvláště vyzdvihl její provedení Bachových skladeb, koncertu Beethovenova, Mendelssohnova, Bruchova prvního, Brahmsova, Dvořákova, Elgarova, Sibeliova, Glazunovova, Prokofjevova prvního, Šostakovičova prvního a Korngoldova a Bernsteinovy Serenády. "Krásné dílo nepotřebuje komentáře," řekl Auguste Renoire. A krásné provedení díla nepotřebuje obhajobu - obhájí se samo.


Zdroje obrázků - záběry ze záznamů vystoupení:
Brahmsův Houslový koncert D dur (2014)
Bachův Houslový koncert E dur (rok nevím)
Mendelssohnův Houslový koncert e moll (2012)
Prokofjevův Houslový koncert č. 1 D dur (rok nevím)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama