"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Ke 140. výročí narození Josefa Suka

4. ledna 2014 v 21:06 | lyricaltones |  Hudba
Dne 4. 1. 1874 se narodil v Křečovicích u Neveklova umělec, jehož genialita nebývá na rozdíl od Dvořákovy a Janáčkovy v rámci "roku české hudby" dostatečně připomínána. Patří k vedoucím osobnostem české hudby přelomu 19. a 20. století a k největším českým skladatelům. Význam tohoto období spočívá v dovršení hudebního romantismu a zároveň v nových výrazových i formotvorných prostředcích, jimiž hudba přecházela do nové epochy. Ve světové hudbě je reprezentováno jmény Richard Strauss, Gustav Mahler, Claude Debussy, Alexander Skrjabin aj.

Osobitý Dvořákův dědic a pěvec Zeyerových pohádek

Ač vyšel z Dvořákovy tradice, byl Josef Suk od počátku vnímán jako skladatel v české hudbě velmi progresivní, neboť se kromě Dvořákova vlivu vyznačoval osobitým vkladem v melodice i jiných stylových prostředcích, především v instrumentaci. Sukovo zvukově barevné myšlení, umění myslet přímo v barvě a napojit poetiku svých děl osobitými odstíny, se brzy stalo pověstným. Poprvé se výrazněji projevilo ve Smyčcové serenádě Es dur, kterou napsal v osmnácti letech a dodnes se hraje po celém světě. Právě poetičnost, dar básnivé náladovosti a lyrismu, byla Sukova patrně nejvýraznější vlastnost, která mu nejen vydobyla brzy uznání, ale také jej odlišovala od Dvořákova stylu, neboť měla osobité zabarvení.

Vliv Dvořáka je sice v Sukových skladbách zhruba do roku 1903 zřetelný, ale podstata jeho hudby tkvěla v něčem jiném. Od počátku se od Dvořáka lišil psychologicky, tíhl zřetelně k subjektivnímu romantismu a k uvolnění hudební řeči z klasické stavby už v době, kdy jí ještě podléhal, zatímco Dvořákova povaha byla "objektivní", klasicizující. Nejsvobodněji se mohlo Sukovo nadání uplatnit v hudbě k Zeyerovým pohádkovým hrám Radúz a Mahulena a Pod jabloní, kde mohl volně rozvinout proud citově lyrického výrazu a nadání pro nezaměnitelný kolorit a volně ilustrovat básnický obsah Zeyerova textu. Hudba k Radúzovi a Mahuleně patří k nejkrásnějším dílům svého žánru ve světové hudební literatuře. Známá je zvláště ze suity Pohádka a z Weiglova filmového zpracování v hlavních rolích s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou.

Skladatel 20. století

Svébytným uchopením podnětů světových autorů přelomu století, R. Strausse, Debussyho a dalších a osobitou invencí Suk rozhojnil a modernizoval svůj výrazový rejstřík v míře, která mu zajistila přední místo mezi progresivními osobnostmi tehdejší české hudby. Strmý vývoj jeho vyjadřování, který vzbuzoval u českých kritiků respekt, proběhl po smrti Dvořáka a jeho dcery, Sukovy ženy Otilie, která zemřela na srdeční selhání ve věku 27 let. Tehdy vznikla mimo jiné velkolepá smuteční symfonie Asrael, věnovaná "vznešené památce Dvořákově a Otilčině", klavírní cyklus O matince, ve kterém Suk pomocí tónů vypráví synkovi o zesnulé mamince, pětivětá orchestrální skladba Pohádka léta, psychologicky hluboká meditace o ozdravném působení letní přírody na duši stiženou ranami, klavírní "deník o deseti listech" Životem a snem, průbojný jednovětý Smyčcový kvartet č. 2 a monumentální symfonická báseň Zrání, ve které Suk shrnuje celý život a nachází vykoupení z osudových ran v boji o životní klad, o jeho pozitivní plody. Jako motto připsal do partitury závěr básně Antonína Sovy Zrání ze sbírky Žně:

Ó, nadarmo nemíjely jste kdys,
ó bouře, přes nejvyšších Nadějí mys,
vy oblaka mračná, v nichž nebylo hvězd.
Vy blesky jste kruté pomohly nést!
Sta hnalo vás vichřících nebezpečí
a hučelo, hvízdalo propastnou řečí
všech odpoutaných bolestí,
plačících po štěstí!

Se zhoubou jste nesly i úrodný kvas -
a teď, kdy minul čas:
co silné, se musilo ke světlu drát
a musilo vyrůst a zrno brát
a v zrání plně žít.
Co uzrálo, nesmělo poznat ztrát;
a proto ten nesmírný klid.

A naslouchám a hledím v jas.
V kosmu se řadí tisíce hvězd.
A měřím hloubky, v nichž minul čas.
V tom klidu vykoupení jest.

V uzrání, dozrání poslední,
přijď, noci sladká, po tom dni.

Tato nesmírně složitá díla převedla Sukův styl postupně do výrazového světa 20. století, třebaže jeho podstata zůstala romantická. Na závěr Suk zkomponoval vokálně-symfonický Epilog, jehož výraz jako by ilustroval slova z poezie Otokara Březiny, který dílo inspiroval: "věčností hřmící píseň", "bouře polyfonie". Suk tu oslavuje altruismus, vzájemný soucit a všelidskou lásku jako princip, který z člověka snímá bolest z osudu a strach ze smrti, až děsivě zobrazený v první části díla. Úchvatné vize mateřské lásky s jejími radostmi a tíhou a odvěkého zápasu lidstva za životní klad přinesou opět světlo. "Když s láskou podán, jak moh by hořknout dar?" zpívá v závěrečném podobenství poutník, kterého chtějí chudí lidé zachránit od hladu a žízně, ale mají jen černý chléb a kalnou vodu. Chléb se v rukou poutníka promění a voda se stane mlékem. Lidé žasnou z jeho zázračné moci, ale on praví - a to považuji za klíčovou větu celého díla: "pro vaši lásku divy se staly, pro vaši lásku jen." "Žeň lásky," jak se dílo původně mělo jmenovat, vzrůstá "z dobrého nitra," nikoli ze zázraků a čaromoci spasitele.

Modernizace výrazových prostředků a podivuhodná komplikace skladebné struktury odpovídaly složitějšímu myšlenkovému světu, který souvisel se smrtí Sukovy ženy Otilie. Tato událost citlivého Suka natrvalo poznamenala a podnítila v jeho tvorbě usilovnou reflexi závažných lidských otázek. Suk od té chvíle touží nalézt a vyjádřit podstatu životního kladu a vyrovnání s problémem lidského osudu a zániku. Prožitost a vzácná duchovní hloubka této Sukovy umělecké reflexe, jak se promítla zvláště v symfonické tetralogii Asrael - Pohádka léta - Zrání - Epilog, si vysloužila velkou úctu. V těchto čtyřech symfonických dílech vytvořil Suk velké hudební architektury, ve kterých umocnil na vrcholné úrovni výrazový, barevný, stavebný a reflexivní potenciál svého lyrismu. Premiéra Zrání pod taktovkou Václava Talicha 30. října 1918, dva dny po osvobození z rakouské nadvlády, byla mezníkem v historii České filharmonie. V 50. letech Talich nahrál Zrání i Asraela, takže můžeme jeho kongeniální výkony v těchto skvělých dílech obdivovat i dnes.

Sukův umělecký význam

Suk vyniká neustálým úsilím učinit svůj projev bohatší, intenzivnější, složitější, sdělnější, ale také co nejsvobodnější a nesvázaný starými schématy. Proto dosahuje na vrcholu vývoje podivuhodné bohatosti, volnosti a expresivity vyjadřování, kde hudba horce proudí několika současnými toky ve volné polyfonii, instrumentace mnohonásobně dělí orchestr a přináší bohatství nových barev a neobyčejně svobodné a mnohotvárné vnitřní dění se pojí s obrovskou intenzitou výrazu. Je příkladem skladatele, který neustrnul, hledal, neustále své vyjadřování nově inspiroval a zápasil o novou formu. Organicky tak rozvíjel lyrický základ své hudby, ono svobodné vedení melodické linie a individuální barevné vyjádření hudební myšlenky, které od dvořákovských východisek dospělo k výrazovému slohu v české hudbě zcela novému a dosahujícímu úrovně největších osobností tehdejší světové hudby. V ranější tvorbě osobitě uchopil Dvořákovo dědictví a vytvořil díla, která patří ke skvostům české romantické lyriky.

Jedinečnou pověst vydobyla Sukovi myšlenková hloubka, niternost, lidskost a humanismus umělecké výpovědi, jak se odráží v jeho nejzávažnějších, ale i některých drobnějších dílech. Témata lásky, osudu, smrti a vykoupení skrze lásku poprvé vnesl do Sukova díla Julius Zeyer v Radúzovi a Mahuleně. Podobenství z Epilogu je inspirováno závěrečnou scénou ze Zeyerovy legendy Pod jabloní. Nepřehlédnutelný je však také Sukův vlastenecký cit, který se nejvýznamněji umělecky zhodnotil v monumentální oslavě našeho hlavního města v symfonické básni Praga, v Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave, kterou Suk napsal jako výraz touhy a naděje národa za 1. světové války, a po vzniku republiky pak v pochodu V nový život, který v otextované verzi zvítězil v umělecké soutěži na Letních olympijských hrách v Los Angeles v roce 1932.

Myšlenkový obsah Sukova posledního velkého díla, vokálně-symfonického Epilogu, vedl Mirko Očadlíka v nekrologu k připomenutí verše Otokara Březiny, jehož poezie dílo inspirovala:

"K útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvu jejich, a věřil."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama