"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

O Vítězslavu Novákovi III. - k dílům po roce 1910

13. srpna 2012 v 20:49 | lyricaltones |  Hudba
Po předchozím článku pokračuji tvorbou po roce 1910. Pozn.: pod linky se skrývají ukázky na Youtube.

Obvykle člověk od odborníků čte, že Svatební košile (1912-13) znamenaly v Novákově tvorbě zřetelnou krizi. Já tento názor nesdílím. Skladbě je vyčítána především statická a samoúčelná popisnost, kolorismus jdoucí po povrchu jevů. Bouře a jiné předešlé Novákovy kompozice vynikají tím, že v nich malebné zobrazení přírodního živlu splynulo s dramatickou dynamikou pohybu a děje a vášnivě romantickou subjektivitou prožitku. Svatební košile však v kriticích od počátku budily dojem, že se jaksi rozpadají v sérii staticky popisných detailů, střídaných s dynamičtějšími polyfonními úseky. Popisnost se jim pak zdála být povrchní a samoúčelná. Já jsem po prvním poznání díla uvažoval ovlivněn těmito kritikami a napsal na blog poněkud komplikovanou recenzi, která odráží jisté zmatky v mých úsudcích. Dnes mám o Svatebních košilích jasněji a musím je tu trochu obhájit.

Pravda je, že dramaticky intenzívní polyfonie a ilustrativní zvukomalby nejsou jako u Bouře tak prolnuty, spíše můžeme konstatovat střídání čistě popisných míst (hučení větru, svit měsíce) s intelektuálně technickými polyfonními úseky (a ovšem také s cituplnými melodiemi nešťastné dívky a mrazivým sborovým vyprávěním). S tím souvisí dojem, že zhudebnění Svatebních košilí je více rozumové oproti Bouři, ve které více cítím onu subjektivní vášnivost. Zřejmé je ale také, že dramaturgie Svatebních košilí souvisí s charakterem Erbenovy balady - básně velmi odlišné od Bouře, kterou tvoří epizody v přímé řeči. Erbenova báseň děj vypráví, tvoří soběstačný, dokonalý celek a Novák nemohl celou skladbu postavit na tak jednolitém a dynamickém orchestrálním obrazu, jak to umožnila Bouře. Jednak přirozenou páteř tvoří Erbenova báseň, kterou orchestrální ilustrace vlastně jen dokresluje, což je výrazný rozdíl oproti Bouři, kde je těžiště spíše v monumentální symfonické fresce. Ve Svatebních košilích je hudba více přivázaná k textu a ve způsobu jeho charakteristiky lze vnímat objektivizaci. Zadruhé pak prostředí a přírodní jevy, které děj doprovázejí, nemají povahu dynamického živlu jako moře, takže neustálý proud valící se polyfonie by tu byl proti smyslu. Pokud chtěl Novák kantátu pojmout jako plasticky zobrazivou kreaci, Erbenova báseň jej přímo vybízela k náladovému kolorismu s množstvím naturalistických detailů, které ji dokreslují. Bez fičení větru, svitu měsíce, vytí hyen apod. by nebyla atmosféra děje vystižena. Vzniklo obrazně evokativní orchestrální vyprávění, ve kterém je množství popisných detailů legitimním prostředkem epiky.

Tak či onak mohu konstatovat, že to funguje. Navzdory množství popisných míst nemám pocit, že hudební proud působí málo dramaticky. Kritici si všímali popisných ilustrací, které se dávno používaly zcela běžně, jak Novák připomíná ve svých pamětech O sobě a o jiných (str. 203-6 prvního vydání obou dílů, 1970), ale snad ještě výraznější úlohu má přitom pronikavá psychologická kresba. Děsivost barytonu (umrlec), smutná roztouženost, zoufalství a strach sopránu (dívka), mrazivost a depresivní potemnělost sboru (vyprávění) jsou velmi účinné, vnitřní napětí je intenzívní a výborně gradované. Dynamická polyfonie je pikantně vyostřena, atmosféra stále více houstne a skladba neúprosně postupuje k vrcholu ve hřbitovní scéně. Motivy jsou zajímavé, monotematismus má hudebně scelující i symbolický smysl. Nemohu říci, že na mne tato skladba působí méně silně než slavné Svatební košile Dvořákovy. Je jen naprosto odlišná svým pojetím. Řekl bych ostatně, že ji Novák sám v pamětech (str. 198-9 a 203-6) dobře obhájil. Určitě by si zasloužila renesanci, neboť má řadu pozoruhodných a moderně působících rysů, i když její romantická popisnost byla vnímána spíše jako anachronismus.

Méně mě zaujala drobná a zjevně epizodní klavírní suita z téže doby, Exotikon (1911), která zpracovává melodická témata z etnické hudby různé provenience. Jde o kusy v obvyklém stylu, "exoticky" na mě působí jen pentatonika "čínské" skladby, kterou Novák běžně používal i jinde - jako impresionistický prostředek. Témata jsou jako vždy duchaplně rozvedena a najdeme zde řadu pěkných momentů, jako je zvláště gradace závěrečné, "arabské" skladby. Necítím tu však žádnou specifickou poetiku, čerpající z etnických zdrojů, žádnou specifickou inspiraci jejich duchem, jako je tomu u ohlasů moravsko-slovenských. Jistý nadšenec z Velké Británie, s nímž si píši na YouTube, přirovnával orchestrální verzi této suity k Ravelově Matce huse. Neměl jsem možnost orchestrální úpravu slyšet, toto přirovnání je však zcela neadekvátní. Zato je z Novákovy klavírní tvorby po roce 1910 zajímavá tvorba pro děti a studenty, která měla instruktivní funkci, ale umělecky toto určení daleko přesahuje. Jde o cyklus Mládí (1920), dva sešity roztomilých poetických skladbiček, z nichž si získala popularitu humorná Čertovská polka, a krásných Šest sonatin (1919-20), jejichž určení dětem je zřejmé i z půvabných programních názvů. V jaký úžasný hymnus například Novák rozvíjí rorátní píseň z doby Husovy ve Vánoční sonatině! Více než Exotikon mě zaujalo Erotikon (1912), cyklus písní, z nichž jsem slyšel tři (s klavírem). Prozrazují obdobnou rozbujelou lyriku, přiléhavě interpretující verše, jako tři cykly zmíněné v předchozím článku, i když na mě nepůsobí tak silně jako třeba Údolí Nového Království. Zajímavé by bylo slyšet celý cyklus v orchestrální verzi a s mužským hlasem. Čtyři básně Otokara Březiny pro smíšený sbor (1912) jsem si zatím jen trochu prostudoval z partitury, protože nevím o žádné dostupné nahrávce, ale pokud mohu soudit, hudba v nich ilustruje verše vysoce účinně zejména díky typicky novákovské barevné harmonii.

Do jisté míry problematický se mi Novákův styl zdá být v dílech jevištních, i když mohu zatím hovořit jen o jedné opeře a dvou baletech, neboť jsem s výjimkou jedné árie z Karlštejna (mimochodem dost působivé, šlo o árii Karla IV. v podání Ivana Kusnjera) nic jiného z Novákovy scénické tvorby neslyšel. V opeře Lucerna (1919-22) se Novák opět vyžívá v koloristní kresbě prostředí, výborně deklamuje slovo, výrazně i vtipně vystihuje postavy a prokazuje smysl pro dramatickou charakteristiku. Najdeme tu zajímavé melodické nápady, opera jich však vyžaduje neustávající přísun, a jestliže jinde si Novák vystačil s mistrovsky rozvinutým monotematismem, zde mám mnohde dojem nedostatku. V důsledku toho na mě dílo působí jako zdlouhavé konverzační pásmo, byť s některými nápaditými momenty. Nemohu si nevzpomenout na Ostrčilovu jednoaktovku Poupě, která je vysloveně konverzační, obsahuje minimum postav a žádné koloristní a podobné efekty, ale působí živě a výrazně. Mnohem lépe by se ovšem dala Lucerna posoudit po zhlédnutí scénického provedení, k čemuž zatím zoufale schází příležitost.

Díky pantomimám Signorina Gioventù a Nikotina se Novák stal jedním ze zakladatelů českého moderního baletu, do kterého zapojil i specificky národní prvek, neboť hudební řeč obsahuje jeho typické asimilace moravsko-slovenských inspirací. Oba balety se od sebe ovšem podstatně liší. Signorina Gioventù (1926-8) má závažnější námět, který zpracovává jedno z témat pro Nováka příznačných a důležitých - téma odcházejícího mládí. Tomu odpovídá povaha kompozičního snažení. Dílo je pro Nováka charakteristické konstrukční promyšleností a sevřeností, sytou harmonií a složitou tematickou a polyfonní prací, která je dovedena do krajnosti. Ohlašuje se tu vystupňovaný intelektualismus Novákovy pozdní tvorby, uplatňuje se i fantastika, ale ne tak bujná, s jakou by podobný námět byl patrně uchopil např. Ravel. Novák především vytvořil stavebně sevřenou a expresivní kompozici. Ve službách pohybové dynamičnosti se v ní dobře uplatňuje polyfonie a jadrné harmonické předivo, které barevně prokresluje výrazné motivy s prvky moravsko-slovenskými i exotickými, tematický materiál je rozmanitý a účinný. Z něho je zkonstruována monumentální, jednolitě prokomponovaná a gradovaná plocha. Při své rozloze se bude zdát jednotvárná, bude-li posluchač očekávat především pestrý sled tanečně-fantazijních hudebních čísel. Novák nabídl náročnou, moderní scénickou symfonii s hutným účinkem výrazu, tektoniky a motivů, jejíž baletní účinek nemůžeme posoudit, neboť možnost vidět scénické provedení je nám - opět - bohužel odepřena.

Nikotina (1929) v souladu s námětem více představuje onen volný proud fantazijně-baletních kreací, u kterého se měla ve větší míře uplatnit odlehčenost a humor, jsou tu i prvky parodie - stylizace banální písničky, foxtrotu apod. Můžeme opět konstatovat řadu rytmicky výrazných i melodicky zajímavých motivů, opět také s prvky moravského lidového původu. Najdeme tu vtipné nápady a proti Signorině rozmanitější hudební čísla. To je výhoda, na druhou stranu jde o dílo lehčí, které Novák komponoval vlastně jako oddechový baletní kus po náročné Signorině. V závažnějších a pro něho typičtějších dílech jeho individualita vyniká výrazněji, i když hudební řeč tu je specificky novákovská. Těžko Novákovy balety dobře posoudit bez možnosti je vidět. Jisté ale je, že Novák do tohoto žánru promluvil zajímavým hlasem, což je koneckonců cenné i proto, že balet byl do té doby českými tvůrci zcela opomíjen.

Vysoce intelektuální styl, zdůrazňující hustou harmonii, důmyslnou polyfonní práci a složitou tektoniku, hrál v Novákově tvorbě už zcela primární roli. Nutno uznat, že pomineme-li Nikotinu, pak lze hovořit o sérii velkých kompozic, v nichž našel tento sloh dokonale adekvátní uplatnění. Že by tu orientace na intelekt převažovala nad osobitostí invence, jak se někdy tvrdí, to není pravda. Novákův styl je natolik charakteristický, že ho okamžitě poznáme, motivy jsou obvykle plastické a ve svém vycizelovaném tvaru koncentrují citový náboj. Jednou z kompozic, které mám na mysli, byla Podzimní symfonie (1931-4), v níž se ovšem Novák také navrátil k výrazně subjektivnímu prvku, jaký byl pro něho příznačný v prvním desetiletí 20. století. Charakter Signoriny je i přes výrazně osobní námět spíše scénicky objektivizující, to je nutné si uvědomit. O Podzimní symfonii píši v samostatném článku. Nesouhlasím ani v nejmenším s výtkou, kterou jsem četl v druhém díle Dějin české hudební kultury 1890-1945, že totiž použitý aparát a prostředky vedou k jisté kompoziční nadbytečnosti. Zvukovost i skladebná faktura zcela odpovídají intenci díla. Skladba sumarizuje Novákovo filosofické krédo a komplikovaný polyfonní sloh v ní našel své pravé místo jako výraz náročné reflexe. V bouřlivé první větě skvěle evokuje "podzimní vichřici", o níž se hovoří v textu. Podzimní symfonie, zvláště poslední věta, dává znatelně pocítit ono poněkud exaltované ovzduší období secese, symbolismu, impresionismu a doznívajícího hudebního romantismu, ve kterém má přes dobu svého vzniku kořeny. Je to určitě jedno z největších Novákových děl, pouze bych vytkl, že sborové deklamace textů krajních vět působí místy zdlouhavě. Jinak je skladba naplněna silnou inspirací a konstrukčně velmi důsledná a pregnantní, jak je ostatně u Nováka zvykem.

Výrazně nový život do Novákova hutného slohu vnesla Jihočeská suita (1936-7), která nás opět zavádí do světa přírodních hudebních maleb a přináší nové folklorní ohlasy - inspirace jihočeskou lidovou hudbou. Novákova hustá harmonie je tu využita k nádherným sugescím přírodního ovzduší a malebné krajiny jižních Čech. Suita je dojemně završena krátkým oslavným epilogem na motiv české národní hymny. Pochodová třetí věta na motiv husitského chorálu strhuje důrazností, jíž Novák burcoval k odhodlání v tíživých letech ohrožení země nacisty.

Za druhé světové války získal Novákův složitý projev roli tlumočníka vážného meditativního ponoru s dlouhými, pozvolna gradujícími plochami. Jeho obsahem bylo skladatelovo spoluprožívání válečné tragédie a ve velkých vrcholech víra ve spásu národa. Novákův polyfonní sloh a harmonie se v té době zvláště komplikuje a zahrocuje, tektonika se stává ještě soustředěnější a náročnější a výraz nabývá ještě více než předtím charakteru vážné reflexivnosti. Temná a bolestná je jednovětá Sonáta pro violoncello a klavír (1941), jejíž široká plocha díky silné základní myšlence a pevné tektonice účinkuje soustředěnou energií a emocionalitou. Symfonická báseň De profundis (1941) je monumentální kus (ne ani tak délkou, jako vyzněním), který začíná temným zadumáním v zármutku nad válečnou tragédií a zdlouha a soustředěně postupuje až k závěrečnému obrovskému vrcholu s varhanami. Podobným způsobem je do značné míry koncipován varhanní Svatováclavský triptych (1941), který vlévá vlastenecké poselství do barokních instrumentálních forem. Svou složitou harmonií připomíná varhanní skladby Maxe Regera. Po invenčně živé a šťavnaté toccatě, která podle Novákových slov zobrazuje "šťastnou pohodu české země za dávných časů", následuje ciacona v temně zadumaných variacích, chvíli zvolna dynamicky rostoucích, ale pak se opět nořících do tichého šepotu. Závěrečná fuga pomalu sbírá síly, aby nakonec dospěla k burcujícímu vrcholu. V celém triptychu Novák zajímavě pracuje s melodickým materiálem Svatováclavského chorálu v jeho staré, historické verzi, na počátku závěrečné gradace fugy je celý chorál majestátně citován. Novák triptych později instrumentoval pro orchestr s varhanami. V této verzi je podle jeho slov výraznější, což lze předpokládat, neboť orchestrální prostředky lze využít u skladby s podobným poselstvím k apelativnějšímu účinku. Bohužel to zatím nemohu posoudit, neboť je orchestrální verze jako mnoho jiných Novákových děl dramaturgy opomíjena.

Sugestivita těchto skladeb spočívá v hlubokém ponoru, rozpínajícím se od nejtiššího meditativního šepotu k velkým burcujícím vrcholům a vizím. Obrovská skladebná faktura se složitými harmoniemi a polyfonií a náročná přísná konstrukce jim propůjčují soustředěnost, sílu a monumentalitu. Díky tomuto vyjadřování, které dovedlo zpodobit nejvážnější zahloubání nad utrpením a smrtí nevinných obětí, sbírání vnitřní síly a víry i pevné odhodlání a burcující exaltaci, to vše v pevném, soustředěně postupujícím a gradujícím hudebním útvaru, patřily Novákovy skladby k nejvýraznějším dílům našeho protiválečného umění. Za již problematickou bývá mezi nimi označována třívětá, znovu vokální Májová symfonie (1943). Jsou tu znovu pěkná témata, ale není tu už ta přirozenost, inspirace a působivá soustředěnost v rozvíjení větších ploch, která je jinak pro Nováka příznačná. Nejpůvabnější obrázek je poměrně krátká druhá věta. Jako druhý sporný rys skladby se jeví velké množství citací, které vedou až k "plakátovému" pojetí díla (jak to charakterizoval Lébl). Zčásti je též dané použitými texty (např. první věta je komponována na notoricky známé verše z Máchova Máje). Hned v první větě jsem si všiml tří citací - tématu Zamilovaných ze Slovácké suity, motivu z písně V svět přišla láska z cyklu Melancholické písně o lásce a motivu lidové písně Láska, Bože, láska, který Novák již dávno předtím použil v Bouři. V poslední větě z řady citací zvláště vyčnívá melodie německé hymny, samozřejmě stylizované v negativním kontextu. Musíme však brát v úvahu historické hledisko - Májovou symfonii je třeba chápat jako dílo vzniklé pro určitou zvláštní dobu, v situaci naděje národa na osvobození. Též romantická exaltovanost této skladby, která musela být tehdy vnímána jako pozůstatek přežité estetiky, tu souvisí i s danou historickou situací. Akcent na politickou angažovanost se pro Nováka později stával charakteristickým v souvislosti s budovatelským nadšením nastupujícího socialismu, ve který Novák jako mnoho jiných vkládal velké naděje (Májová symfonie je ostatně dedikovaná "Generalissimu Josefu V. Stalinovi, osvoboditeli Slovanstva").

Též se však po válce vrátil k jižním Čechám a složil cyklus pěti písní s názvem Jihočeské motivy (1947). Citlivá deklamace je vedena v hluboce lyrické melodické linii, zásadní roli má doprovod se složitými harmoniemi Novákova pozdního slohu, který přispívá k celkovému zamyšlenému tónu. Texty, z nichž tři napsala Novákova žena, jsou nádherné a účinek písní silný. Cyklus končí podobně jako Jihočeská suita chválou domova. Slova "jak jsi krásná, země má…" (Jan Čarek) jsou nejpříhodnějším možným závěrem tvůrčího odkazu, který jsem zatím od Nováka slyšel. Jako by v tomto cyklu Novák umělecky vyjádřil to, co vyznává ve stejném roce na konci svých pamětí O sobě a o jiných, byť tam se to nevztahuje k jižním Čechám, ale k Beskydům: "zde, vzdálen lidí, blíže nebi, pociťuji nesmírnou touhu splynout jednou s touto milovanou zemí v nerozlučném objetí."

Zbývá ještě malé shrnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama