"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

O Vítězslavu Novákovi II. - k dílům do roku 1910

12. srpna 2012 v 22:12 | lyricaltones |  Hudba
Po úvodním článku o Vítězslavu Novákovi si dovolím sdělit své dojmy z děl, která jsem od něho zatím slyšel, a stručně je ze svého pohledu zhodnotit. Hlubší a méně subjektivní pojednání o jednotlivých dílech hodlám napsat na samostatný web o Novákovi. Pozn.: pod linky se skrývají ukázky na youtube.

Sonáta d moll pro housle a klavír (1891), Novákova absolventská práce v Dvořákově kompoziční třídě, svědčí o úctyhodné úrovni, kterou ovšem, jak jsem se dočetl v monografii Vladimíra Lébla (Vítězslav Novák: Život a dílo, 1964), v tomto svém prvním skutečném díle musel dlouho pod Dvořákovým vedením hledat. Nemá asi smysl u takto raného díla kritizovat závislost na romantických vzorech. Musím jednoznačně vyzdvihnout jeho účinný výraz, melodický tah, emocionální a dramatickou působivost, štědře rozvrženou a přesvědčivě zvládnutou formovou strukturu, sílu kompozičního intelektu i inspirace. Nepřipadá mi ani příliš sentimentální, jak se dočítám v Léblově monografii, nýbrž zdravě emocionální, ani v něm necítím nedostatek melodické invence, který byl podle Lébla hlavní slabinou tehdejšího Nováka. Jestliže za počátek Suka jako velkého skladatele lze považovat Klavírní kvartet a moll, op. 1, pak za analogický počátek Nováka skutečně můžeme označit tuto sonátu.

Srovnání Sukova klavírního kvartetu s Novákovou houslovou sonátou už také ukazuje pronikavý rozdíl mezi "intuitivním" tvůrčím typem Sukovým a "intelektuálním" Novákovým. Totéž lze říci při porovnání Sukova Klavírního kvartetu a moll (1891) a Klavírního kvintetu g moll (1893, přepracováno 1915) s Novákovým Klavírním kvartetem c moll (1894, přepracováno 1899) a Klavírním kvintetem a moll (1896-7). Nejsem si jistý, čí kompozice by při porovnání dopadly lépe. Sukovy skladby vynikají v tom, že jejich hudba je takřka zázračně mladá, Sukovy hudební myšlenky mají v sobě velkou spontánnost a citovou bezprostřednost, vede jej jeho vrozený lyrický cit. V Novákově dvojici však vnímám vyšší kritičnost. Novák, značně ovlivněný Brahmsem, koncipoval obě skladby štědře, ale nezakolísal ve formové struktuře jako Suk u klavírního kvintetu a také v nich méně než Suk podléhal dobově módnímu patosu. Baladický patos první věty Novákova kvintetu souvisí už spíše s ohlasem moravské lidové hudby, který se již v tomto díle projevuje. Intonaci, která je základem hlavního tématu první věty, Novák použil i v několika pozdějších skladbách (viz níže). Nutno dodat, že první věta kvartetu (Andante), pozoruhodně kompaktně vystavěná v jediném vzrušeném proudu, vznikla až pět let po první verzi díla, ze které Novák odstranil původní první větu a pomalou větu (skladba je tedy nyní třívětá). O zmíněné hodnoty zápasil Novák přímo programově a také musel svou osobní notu hledat více než Suk, který si při svém vrozeném hudebním lyrismu mohl zpívat, jak mu srdce velelo.

Novákova klavírní tvorba se po raných pokusech, jako je mladicky bouřlivý Máj - intermezzo I. podle Máchy (1888), po Variacích na Schumannovo téma (1893) a po lisztovsky vypjaté Baladě podle Byronova Manfreda (1893) rozvíjela v tomtéž stylovém ovzduší, jaké bylo příznačné pro rané skladby Sukovy i pro současnou klavírní tvorbu Zdeňka Fibicha - v ovzduší dobové salónní hudby. Na Novákovy rané klavírní cykly je proto někdy nahlíženo s jistým despektem jako na pouhé salónní kusy. Je ovšem rozdíl mezi eklektickým přebíráním otřepaných prostředků a tvůrčím přístupem a Novák patřil již k těm, v nichž vítězil invenční umělec. Ne všechno mě z jeho raných cyklů zaujalo, ale nalézám tu inspiračně i technicky zajímavé kusy, jako jsou zvláště některé z Barkarol (1896) a Eklog (1896) a působivě gradovaná lyrika Vzpomínek (1896). Klavírní koncert e moll (1895), Novákův jediný počin v koncertantním žánru, je rané dílo, jehož intence byla čistě virtuózní bez snah o osobitý styl, takže nemá v Novákově tvorbě valný význam. Sám autor jej zavrhl jako pouhou směsici stylových přejímek od romantiků. Jde o typický koncert v eklektickém romantickém stylu, naplněný nepříliš originálními, ale líbivě vznosnými melancholickými melodiemi. Novák se na koncertantní žánr jinak vůbec neorientoval, protože byl jeho tvůrčímu typu v zásadě cizí.

Poté, jak proniká do Novákovy tvorby vliv moravské a slovenské lidové hudby, se jeho hudební řeč stává individuální a i v klavírních cyklech se začínají projevovat typické rysy jeho osobitosti včetně impresionistických inspirací. Vynikající, krásné cykly Můj máj (1899) a Písně zimních nocí (1902-3), určitá paralela k Sukovým cyklům Jaro a Letní dojmy, tvoří vrcholy jeho drobnější klavírní lyriky. O monumentálním a geniálním Panovi (1910), pětidílné hudební básni o přírodě, již byla řeč v předchozím článku. Celá košatá struktura a bohaté impresivní, prudce živelné (Moře, Žena) i intimně meditativní inspirace vyrůstají z jediného pentatonického motivu, který dýchá nezapomenutelnou sugestivní atmosférou. Celý cyklus je završen oslavou ženy jako symbolu plodnosti, obrodné síly přírody. Stylově jde o osobitou syntézu pozdního novoromantismu s impresionismem a monotematickou konstrukcí. Dílo ovšem vyžaduje ze strany interpreta dokonalé pochopení do všech detailů. Mistrovská nahrávka Martina Vojtíška (viz odkaz) je ideální a v tomto podání skladba jasně překonává skladatelovu vlastní orchestrální verzi. Náročná klavírní sazba a příroda ve své poetické kráse i živelné síle jako by se takřka staly jednotou.

Rovněž Novákův příspěvek do oblasti sonátové klavírní kompozice, Sonata eroica (1900), je velké dílo, které navíc vyplňuje žánrovou mezeru v českém hudebním romantismu, neboť nikdo jiný z našich romantických skladatelů nenapsal významnou klavírní sonátu. Slavnou Janáčkovu bych již neřadil do romantismu, jedině snad lze zmínit J. V. H. Voříška, který však stojí spíše na přelomu klasicismu a raného romantismu. Novák vytvořil strhující, dramaticky vzrušenou kompozici osobité dvouvěté formy. Celá sonáta je prodchnuta zřetelnými asimilacemi slovenské lidové hudby, které využívá k oslavě jánošíkovského vzdoru a k vyjádření soucitu s porobeným slovenským lidem. Lébl v monografii upozorňuje na intonační spřízněnost hlavního tématu první věty s Beethovenovým tématem Eroicy, jíž lze vysvětlit její trochu beethovenovský nádech. V Sonatě eroice lze však vidět nejen reminiscenci Beethovena, ale také ohlas étosu smetanovského, dokonce přímo s politickým podtextem.

Rovněž Novákově komorní tvorbě se dostalo moravsko-slovenskými folklorními impulzy osobitosti a síly, která jej vynáší mezi naše největší mistry žánru. Bohužel ze Smyčcového kvartetu č. 1 G dur (1899), údajně nejvíce "moravsko-slovenské" Novákovy komorní skladby, jsem zatím mohl slyšet pouze začátky vět, které jsem nalezl kdesi na internetu jako zvukové ukázky k vydání partitury, ale nevím o tom, že by byla vydána nějaká nahrávka. Zmíněné úryvky přitom nasvědčují, že se jedná o krásný příklad romantického folklorismu. Trio d moll quasi una ballata (1902) sestává z jediné, hutné věty, do níž je soustředěn celý dramaticko-patetický obsah skladby. Její silné baladické hlavní téma opět přetavuje moravsko-slovenské folklorní idiomy. V podstatě je to určitý pendant klavírní Sonaty eroicy, ovšem tentokrát místo vzdoru a oslavy hrdinství temný, tragický a pesimistický. Smyčcový kvartet č. 2 D dur (1905), opět dílo dvouvěté, přináší jednu z nejpodmanivějších a největších fug, co jsem kdy slyšel. Její nádherné, široce klenuté a velmi dlouhé téma, exaltovaný lyrismus a vzrušené gradace mě od počátku přiváděly do extáze. Rytmicky výrazná a dramatická témata druhé věty znovu prozrazují asimilaci moravských folklórních prvků. Formálně zajímavý je doslovný návrat závěru fugy na konci druhé věty, který má i důvod obsahový. Podle Novákových vlastních slov je námětem tohoto kvartetu útěk před městem a neklidem života do oblažující náruče přírody.

Novák také vytvořil mistrovské písně. Na tomto místě musím zmínit tři cykly, které jsem slyšel s orchestrálním doprovodem. Všechny tři jsou jímavé, protože citlivě interpretují zhudebněné verše a vyznačují se vzrušenou náladovou kresbou. Reprezentativní je Údolí Nového Království (1903) na čtyři básně Antonína Sovy. Při jeho poslechu mám pocit dokonalého souznění hudby s verši. Novákovo vyjádření je vášnivě subjektivní, a přitom objektivně interpretuje a stylizuje Sovovu symbolistní poezii. Skrze básnické symboly i hudbu tu prožívám i reflektuji vlastní pocity o "horách Bolestí", po kterých "šlo Srdce", o "studnách Nadějí", zkonejšení, touze po ženě. Začátek Prologu na slova "Po horách Bolestí" je intonačně shodný se základem hlavního tématu první věty Podzimní symfonie (viz další článek):
Tuto intonaci s charakteristickou velkou sextou a malou septimou, jež odpovídají dórské stupnici, nalezneme v několika Novákových skladbách. Objevuje se již v Klavírním kvintetu a moll, a sice v hlavním tématu první věty, a pak kromě zmíněné Podzimní symfonie přinejmenším ještě v tématu fugy Smyčcového kvartetu č. 2 D dur. Kromě původu tohoto melodického archetypu v moravské či slovenské lidové hudbě můžeme nalézt i podobnosti obsahové, uvědomíme-li si baladický charakter první věty klavírního kvintetu, první věty Podzimní symfonie i Prologu z Údolí Nového Království. Pouze ve fuze z Druhého kvartetu jde o motiv durový. První věta Podzimní symfonie vypráví o "podzimní vichřici" a bolestech duše, slova Prologu z Údolí Nového Království znějí: "Po horách Bolestí šlo srdce, oněmělo, jak větrů bouřlivých naň zavál sníh..." Fuga Druhého kvartetu vypráví o útěše od duševních bolestí v náruči "Přírody-Těšitelky".

Silně na mě působí melodie Melancholických písní o lásce (1906), básnických zamyšlení nad prchavostí lásky, které deklamují verše s typicky novákovskou lyrickou opojností. Pro svou přístupnost a melodickou krásu je to zřejmě nejčastěji uváděné Novákovo vokální dílo. Notturna (1906) na německé básně nabízejí, jak napovídá název, impresivní charakteristiku nočních nálad. Melodie tu někdy není tak výrazná jako barevně účinný doprovod, ve většině písní však působí přesvědčivě. Jsou zde úchvatné kusy, jako poslední dvě, Sommernacht a Christkindleins Wiegenlied (a to neříkám jen proto, že ty dvě vyzdvihuje Lébl). Mnohé působí impresionistickým dojmem, ale spíš cítím silný vliv německého novoromantismu. Ještě tak moci slyšet cyklus Melancholie…

Nejranější Novákův orchestrální kus, který jsem slyšel, je Serenáda F dur (1894-5). Později napsal ještě jednu, D dur. První serenáda na mne působí jako dílo teprve se formujícího skladatele. Myšlenky mají galantní půvab, ale nepřipadají mi tak přirozeně tvarované a silné jako u Suka, jehož Serenáda Es dur (1892) prokazuje daleko silnější spontánní proud inspirace. Nelze však říci, že Novákova serenáda není nápaditá skladba; slibuje mnohé, co v Novákově tvorbě později vyniklo. Serenáda D dur (1905) je vyzrálé dílo s ryzí hudební poezií romantismu, které úchvatnou melodikou a instrumentací přináší sugestivní prožitek opojné noční a milostné atmosféry a v závěru strhující jásavou burlesku. Přiřazuje se tak po bok slavných serenád smyčcových, které napsali Čajkovskij, Dvořák a Suk.

Pro Novákovu orchestrální tvorbu z prvního desetiletí 20. století, tak jako pro jeho tvorbu obecně, je charakteristické zaměření na hudební poezii, programnost, z čehož plyne převaha symfonických básní v tomto období, ale také programní označení vět Slovácké suity (1903). Skladba je to úchvatně instrumentovaná, ale krásná i v intimnější klavírní verzi, plná melodické krásy, poezie a nesmírné něhy, s jakou nás Novák vtahuje do idealizovaného světa slováckého lidu. Vzpomínám si, jak jsem měl kdysi při poslechu první věty pocit, že až se budu jednou ženit, musí to být v kostele. A jímavější a impresivnější (aniž přeslazený) nokturnový obraz, než je poslední věta Noc, si neumím představit.

Mistrovská trojice symfonických básní tohoto období postupně zvyšuje podíl impresionistických prvků, harmonickou a orchestrální barevnost, technickou složitost i expresivitu. Nabízí nejprve jedinečně sugestivní obraz majestátnosti a drsnosti hor, geniálně využívající slovenských folklorních ohlasů (V Tatrách, 1902, revize 1907), poté symbolistní obraz - oslnivý let labutě nad mořem a nádhernou melodii její tragédie, když zemdlená spadne do vody, aby se pak, hnána věčnou touhou, znovu vzchopila k letu (O věčné touze, 1903-5), a nakonec obraz zničující erotické vášně v Tomanovi a lesní panně (1906-7). Jen k poslední z nich jsem zpočátku nezaujal jednoznačně kladný postoj, protože jsem u ní měl pocit jakéhosi virtuózního žonglérství s barvitými prostředky - mnohem skromněji koncipovaná, ale hluboce romantická symfonická báseň Fibichova ve mně více evokovala baladu. Užité prostředky však odpovídají odlišné koncepci: Fibich vytvořil romantickou baladu, zatímco Novák v tvůrčí polemice s ním pojal námět jako erotické drama. Vytvořil expresivní kreaci, v jejíž poslední části se při líčení vyhroceného erotismu dostává místy až na práh skrjabinovského výrazu. Myšlenky přitom zásadně tvaruje klasicky a v kompoziční technice užívá složitého kontrapunktu. Námět je ve výsledku podán stejně sugestivně jako předtím Andersenův básnický obraz labutě nad mořem. Novák nikdy není jen efektní žonglér, neboť jde po vnitřní pravdě, v níž se snoubí vášnivě subjektivní inspirace s objektivizací. I ouvertura k Vrchlického Lady Godivě (1907) je výborná. Téma krutého vladaře Leofrika je jadrné, silné, patřičně dramatické, a něha široce se rozlévajícího, exaltovaného tématu ušlechtilé Godivy vytváří další z Novákových úchvatných melodií. I po stránce hudebního zvládnutí epiky musím uznat působivý a pevně formovaný vývoj od dramatické konfrontace obou protichůdných témat až po hymnický závěr, jímž je vyjádřeno vítězství obětavé lásky krásné Godivy. Tento hymnický závěr je vědomá kontrapozice k bakchanálně erotickému vrcholu Tomana, kontrapozice vyjadřující protiklad zničující a obětavé lásky.

Novákův svět přírody a jejího řádu, přírodního živlu (bouře, moře, erotická vášeň), touhy, lásky i zkázy a smrti, plodného, mužného zápasu a nadosobní katarze nalézá dokonale syntetické vyjádření ve dvou jeho vrcholných kusech tohoto období (a svým způsobem i jeho tvorby), o nichž byla řeč, v Bouři (1908-10) a Panovi (1910), které jsou fascinující jak hudebně, tak filosofickou koncepcí a étosem. O kantátě Bouře píši v samostatných článcích, viz zde a zde. Její monumentální rozsah včetně dlouhých symfonických meziher je zcela oprávněn obsahem. Z umělecky naivní básně Svatopluka Čecha vytvořil Novák vzrušující mořskou fantazii (jak to sám nazval), ve které stejně podmanivě podal mořský živel v celé symfonické monumentalitě (orchestr a mořská bouře tu jedno jest) jako příběhy postav rozmanitých charakterů, které mají své symbolické významy (jde vlastně o alegorii), a monumentální závěrečnou katarzi.

Tvorbou po roce 1910 se zabývám v dalším článku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jdchung jdchung | Web | 22. června 2015 v 23:59 | Reagovat

tržiště půjček poptávka :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama