"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Listopad 2011

Ostrčilovy orchestrální variace Křížová cesta

8. listopadu 2011 v 18:48 | lyricaltones |  Hudba
Otakar Ostrčil (1879 - 1935) patří k těm českým autorům, jejichž dílo je pozoruhodné, ale ve světě velmi málo známé a žel i na českých pódiích většinou opomíjené. Jednou ze skladeb, které by měly vejít v širší známost, jsou jeho Variace pro velký orchestr "Křížová cesta", op. 24.

Ukázka 1: variace II a III, vztahující se k zastavením křížové cesty: Ježíš bere na sebe svůj kříž, Ježíš poprvé padá.


Ukázka 2: variace X, XI a XII, vztahující se k zastavením: Ježíš je zbaven roucha, Ježíše přibíjejí na kříž, Ježíš umírá na kříži.


Ostrčil je jeden z výrazných představitelů tzv. české moderny, která na jednu stranu navazovala na českou hudební tradici 19. století (Smetanu, Dvořáka, Fibicha) a na druhou stranu posunula vývoj české hudby k modernímu myšlení 20. století. Po počátečním fibichovském období se Ostrčil vydal směrem, který byl ve výrazu inspirován Mahlerem a Schönbergem. Jeho hudební řeč se vyostřovala, harmonie a rytmika komplikovala, tonalita uvolňovala a labilizovala, ke slovu se dostávala složitá volná polyfonie a lineární myšlení. Ostrčilova orchestrální tvorba je však specifická estetikou, pro niž tyto prostředky využívá a jež neguje pozdně romantický subjektivismus (v tomto směru paradoxně právě Mahlera): věcnou, objektivní, konstruktivistickou estetikou, která je (na rozdíl od Mahlerova "kolosálního" myšlení) vysoce ekonomická a je zaměřena na řešení čistě hudebních útvarů přísné formy.

V Ostrčilově tvorbě je však paralelně ještě jiná tvůrčí intence, která se projevovala zvláště v tvorbě operní, kde nakonec vyvrcholila antimilitaristickým Honzovým královstvím podle L. N. Tolstého - Ostrčil směřoval k vyjádření křesťanskomravního poselství, které zvláště v době narůstající hrozby fašismu nabývalo na aktuálnosti.

Variace pro velký orchestr, op. 24, nesoucí podtitul Křížová cesta, přinesly ideální sjednocení těchto dvou tvůrčích intencí. 14 variací na jedno téma bez expozice umožnilo Ostrčilovi konstruovat dokonalý, čistý hudební celek, umocňující výrazové a technické výdobytky jeho hudebního myšlení, zároveň však každou variací zobrazit jedno zastavení křížové cesty a moderně vyostřeným výrazem sugestivně vyjádřit hloubku lidského utrpení. V druhé ukázce krásně slyšíme, jak tympány vytloukávají přibíjení Ježíše na kříž, poté zlověstné hluboké tóny ohlašují Ježíšovo umírání a v následujícím Agitatu se rozpoutávají živly, které popisuje Písmo: "a hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena..." (Matouš 27:51,52)

Díky dokonalé analogii mezi hudební formou a námětem přináší skladba ve vzácné jednotě vyvrcholení Ostrčilových tvůrčích snah v čistě hudební i mravně ideové intenci. I když v tom druhém ohledu Ostrčil Křížovou cestou neřekl ještě vše, co měl na srdci, neboť chtěl přinést pozitivní vizi, řešení dobově společenských otázek. Tuto snahu vtělil do své poslední, vrcholné opery Honzovo království, která je vytrvale opomíjena příslušnými institucemi, a tak zatím postrádám možnosti ji (až na malou ukázku z rozhlasu) slyšet - či lépe - vidět.