"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Říjen 2011

Některé rozšířené fenomény dnešní češtiny

14. října 2011 v 11:50 | lyricaltones |  Kultura a reflexe. Obecné úvahy
Poslední dobou si obzvlášť silně všímám různých populárních obratů a slovíček v češtině, které se v ní ještě před deseti, patnácti lety nevyskytovaly. Některé z nich nezůstaly jen v hovorové řeči, ale dostaly se také do novinových článků či televizních zpráv. I proto jsem neodolal pokušení se tu k nim vyjádřit. Také mi však leží v hlavě jisté pravopisné chyby, které vidím notoricky opakovat i v seriózních statích.

Populární výrazy a obraty

Když jsem se před pár lety v nějakém novinovém článku (bylo to tuším v rubrice Sloupek v Metru) setkal se slovem druhak, koukal jsem jako blázen, co to pisatel vymyslel za patvar. Slovíčko "jednak" tím, že je chápáno jako synonymum pro "za prvé", svádí k tomu, aby se "za druhé" vyjádřilo analogickým výrazem, proto se začalo říkat "jednak - druhak". Jenže slovo "druhak" ve spisovné češtině neexistuje a upřímně řečeno také zní dost příšerně. Když to slovíčko vidím v nějakém komentáři na Facebooku a podobně, přecházím to jako zábavnou hru s jazykem. V seriózním textu, například v novinách, je ale nepatřičné.

Dovolím si rýpnout do TV Nova, pod niž blog.cz patří. Neustále používají místo "dvakrát tolik" výraz jednou tolik, který je naprosto nelogický. I malé dítě pochopí, že "jednou tolik" je sto procent, nikoli dvojnásobek. Když tedy řeknu "jednou tolik" nebo "jednou tak dlouho" a podobně, říkám tím vlastně "stejně tolik" či "stejně tak dlouho", i když mám na mysli "dvakrát tolik" a "dvakrát tak dlouho". Výraz "jednou tolik" sice občas zaslechnete v hovorové řeči, ale ve veřejně publikovaném seriózním textu by se měly používat výrazy logické, nikoli nesmyslné.

Naprosto masově se rozšířil obrat je to o tom, že... Všechno je dneska "o něčem". Nemusím asi uvádět příklady. Mám teorii, jak to vzniklo - řekl bych, že původcem je humoristická skupina Ivana Mládka, konkrétně Milan Pitkin, který zakončoval slovy "a vo tom to je" své komediální výstupy v pořadu Country estráda. Před pár dny mě pobavila Leona Machálková, když řekla: "zpěvačka není o..." (už nevím o čem). Ano, zpěvačka skutečně "o tom" není. Není to totiž kniha, aby byla "o něčem".

Všechno se dnes řeší. To mi vadí o něco méně, protože obvykle se toto slovo vlastně významově nemíjí se smyslem věty, ale přesto je nadužívané. Ještě v první polovině devadesátých let se slovíčko "řešit" tímto způsobem nepoužívalo. Jde o fenomén, který se uhnízdil v češtině teprve jako populární "hláška" z filmu Knoflíkáři. To je trefný příklad, jak může známý film ovlivnit jazyk. Já osobně se tomu snažím vyhýbat i v hovorové řeči, i když k tomu sám nezřídka sklouznu. Tak, jak se to slovo dnes masově používá, mi často připadá přece jen nepřirozeně vtlačené do významového kontextu, ve kterém své místo nemá. Respektive ho tam ještě relativně nedávno nemělo. Možná jsem příliš konzervativní. I tady (a zvláště tady) bych asi řekl, že v hovorové řeči je to v pořádku, ale v seriózních publikovaných textech by se s podobnými módními obraty mělo zacházet přinejmenším opatrně.

Jako větší pokroucení významu vnímám slovíčka přítel a přítelkyně ve významu "milenec" (či "druh") a "milenka" ("družka"). Ne že by to nebyli přátelé, ale když se ta slova přestanou používat ve svém významu původním a pravém, aby nevznikala nedorozumění, asi není něco v pořádku. Na rozpor se nevyhnutelně narazí, když se musí slovo "přítel", použité v tomto novém významu, říci v množném čísle. Slovo "přátelé" se takto použít nedá, a proto se vymyslí legrační patvar "přítelové". Pro mě "přítel" a "přítelkyně" vždycky byla a jsou synonyma pro "kamarád" a "kamarádka". Jen pro příklad, před pár dny v reportáži o staronovém vítězi Velké pardubické použila TV Nova pro jednoho jeho přítele výraz "kamarád" - to je samozřejmě v pořádku, ale horší je, že tak učinit musela, aby si snad někdo nemyslel, že má Josef Váňa milence. Není to trochu pitomé?

Také je dnes leccos mega-. Odkud se to tak mohlo rozšířit... Myslím, že to může souviset s prudkým rozvojem informačních technologií - všeobecně známým termínem, hojně používaným mládeží, se staly megabyty. Pak začaly existovat "megafilmy" a všechny možné jiné "megahusté" věci.

Pravá slovní kakofonie pro moje uši je výraz hafo, který jsem poprvé slyšel před šesti nebo sedmi lety a od té doby ještě mnohokrát. S ním bych si vlastně nemusel dělat vrásky, protože je to vyloženě hovorové slovo, se kterým jsem se v seriózním veřejně publikovaném textu setkal všeho všudy možná jednou, tedy naprosto ojediněle, a jeho autor si to ostatně myslím za rámeček nedá. Byl jsem poučen, že to slovo není čirý výmysl, ale odvozenina z německého "Haufen" neboli "hromada". Smysluplnou etymologii tedy má, ale tvar je to dost hrozný. Přinejmenším mi zní dostatečně příšerně na to, abych jím svou češtinu ze zásady nehyzdil.

K pravopisným chybám

Už dávno jsem si všiml, že nejen mnozí Češi všeobecně, ale často ani přímo novináři či jiní, kdo píší z povolání, neumějí pořádně používat interpunkci. Občas člověk samozřejmě narazí na případ, kdy si není jistý, ale některé věci jasné jsou. Jen málokdo ví (ač všichni chodili na základní školu), že za vloženou vedlejší větou musí být čárka, ve veřejně publikovaných seriózních textech jsem se však častěji setkal s tím, že se naopak udělala nesmyslná čárka na místě, na které nepatří. Setkávám se s tím opravdu ustavičně a kroutím nad tím hlavou. Příklady: "Z tohoto důvodu, bylo rozhodnuto o uzavření nové smlouvy." "Uzavření smlouvy u jiné pojišťovny, není zákonný důvod zániku pojištění ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti." "Prosíme, o dodržování bezpečnostních předpisů." "Charles Bronson, se proslavil zvláště ve westernech Tenkrát na západě a Sedm statečných." Nebo nápis u nás v jídelně: "Na základě Vašeho požadavku a z hygienických důvodů jsme pro konzumaci postmixu, připravili kelímky." Co takhle si udělat exkurzi na základní školu na hodinu českého jazyka, v níž se čárky ve větách právě probírají?

Často se lidé v běžném hovoru a ovšem i autoři různých textů matou při užití výrazů bez toho a aniž a v tomtéž významovém kontextu také záporného slovesa: "Potřeboval to zvládnout bez toho, aniž by ztratil příliš mnoho času." Nebo: "Potřeboval se vyvarovat toho, aby neztratil příliš mnoho času." Tyto obraty znamenají opak toho, co je míněno, což je zvláště patrné u toho druhého: "vyvarovat se toho, abych neztratil čas" znamená "vyvarovat se neztracení času", tedy snažit se o ztracení času. U spojení "bez toho, aniž bych ztratil čas" se stává totéž, neboť je to významově shodné se spojením "bez toho, abych neztratil čas". Správně je tedy: "potřeboval to zvládnout bez toho, že by ztratil příliš mnoho času," nebo "potřeboval to zvládnout, aniž by ztratil příliš mnoho času;" "potřeboval se vyvarovat toho, aby ztratil příliš mnoho času."

Zdvojování ve stupňování přídavných jmen. "Více krásnější", "méně krásnější". Tato chyba se vyskytuje také velmi často, a to i třeba v televizních zprávách. Bezděčnou parodií na to je "nejvíc nejlepší přítel" Forresta Gumpa. Ve skutečnosti tato spojení znamenají, že jsou dvě krásnější věci (než nějaká třetí): "více krásnější věc" je z těch tří nejkrásnější (je z těch dvou krásnějších ta více krásná), "méně krásnější věc" je uprostřed (je z těch dvou krásnějších ta méně krásná). Myslím, že při troše citu pro významy slov není problém se tohoto nesmyslu vyvarovat.

Jakoby a jako by, přitom a při tom, navíc a na víc apod. Je zarážející, že se v tomto dělaly a neustále dělají chyby i v naprosto seriózních a velmi kvalitních knihách: každou chvíli se setkám s tím, že je v textu všude použito jen "jakoby" a "přitom", aniž by se rozlišovalo, zda to v tom konkrétním kontextu nemá být zvlášť. Udělejme si v tom pořádek.

Tvar "jako by" znamená totéž co "jako kdyby", což se píše vždy zvlášť. Použití si snadno ověříme tím, že si větu řekneme v jiné než třetí osobě, protože pak se musí slovo "by" skloňovat: "jako bych", "jako bys". Tvary "jakobych" a "jakobys" neexistují. Příklad, kdy se použije tvar zvlášť a kdy dohromady: "Listy stromu se jakoby zasmály." Ale: "Jako by se listy stromu zasmály."

Slovo "přitom" má podobný význam jako "přesto" nebo "přestože", zatímco spojení "při tom" znamená něco tak jiného, že mi neustálé zaměňování těchto dvou výrazů i třeba v odborných knihách připadá naprosto nepochopitelné. Totéž platí u "navíc" a "na víc", i když s touto záměnou jsem se setkal ojediněle. Příklady: "Tvrdí, že jsem tam nikdy nebyl, přitom jsem tam šel nejméně třikrát." Ale: "Šel jsem tam a při tom jsem si zpíval." Kdyby se napsalo "přitom jsem si zpíval," znamenalo by to "přesto jsem si zpíval" nebo "přestože jsem si zpíval." A konečně poslední příklad: "Buďte si vědomi, že máte na víc." Ale: "Buďte si vědomi, že máte cosi navíc."

Jsem hnidopich, když tyto věci kritizuji?

Leckdo by mě mohl obvinit, že jsem jazykový estét a pedant. To první jsem určitě, vždyť miluji poezii a sám občas napíši nějaké verše. Nejsem jen pedant, když tohle řeším, nýbrž člověk, co požaduje neprznit svoji mateřštinu. Jednak nejsem taková megatrubka, abych bez přemýšlení opakoval hafo věcí, které říkají jiní, druhak mám rád více čistší jazyk proto, že mi blbá čeština prostě blbě zní a tahá mě za uši a Treťjak není dobré, aby se používaly libovolně jakékoli výmysly, jakoby čeština snesla všechno. Takže se snažím mluvit a psát bez toho, aniž bych používal zparchantělé výdobytky populární mluvy poslední doby. Protože o těch, naše krásná čeština není.

Ale vážně: zatímco v hovorové řeči si samozřejmě můžeme dovolit leccos, v seriózních textech v médiích či knihách by se měla vyžadovat mnohem větší opatrnost.