"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Odpověď v jednom rozhovoru o skladateli J. Sukovi

10. srpna 2011 v 22:51 | lyricaltones |  Hudba
Předně musím zapolemizovat s tím, aby Sukova klavírní tvorba - což se týká především té, která vznikla ještě za života Dvořáka a Sukovy předčasně zesnulé ženy - byla nahlížena jako pouhé sladké kousky a nic víc. Kdyby v ní Suk jenom používal kýčovité melodie a harmonie k vytvoření podbízivých kousků, nevzbuzovala by ve mně takovou úctu. Suk však ve svých lyrických kusech pracuje bohatě a citlivě s dynamikou, harmonií, odstíny klavírního zvuku, nuancemi, vedlejšími hlasy, gradacemi a zase odplýváním a tvoří tak poezii; ovládá to všechno velmi přirozeně, schopen bohatě rozvíjet vnitřní energie témat ke své niterné citové intenci, svým vývojem postupuje spíše k intimitě (pomineme-li ovšem Suitu a Jaro). Klade tak vysoké nároky i na interpreta. To se týká jak Klavírních skladeb op. 7, tak něžných kousků z op. 12 a z Nálad, stejně jako z pozdějších Letních dojmů.

Asi nejsalónněji, což může budit kýčovitý dojem, působí v některých Klavírních skladbách op. 7 a mám tím teď na mysli například Idylky. Je v nich však něco zvláštního, co je vlastní specificky Sukovi, něco, co slyšíme i v jeho slavné Serenádě Es dur pro smyčce; jejich exaltovanost obsahuje svůj poetický odstín, který Zdeněk Sádecký ve stati o Sukovi v Dějinách české hudební kultury 1890 - 1945, sv. I popsal slovy "opalizující méličnost" a proslavila se jím z klavírní tvorby zvláště Píseň lásky. Souvisí spíše s citovým světem Sukova mládí (Idylky věnoval své dávné dětské lásce) než s nějakým snad salónním přístupem k hudebnímu tvoření. Jaro reprezentuje trochu jiný klavírní styl a řekl bych, že souvisí spíše např. s Radúzem a Mahulenou než se Sukovými ostatními klavírními díly. Je to tryskající gejzír plný radosti a dychtivosti (s výjimkou čtvrtého kusu). Taky je jaksi "sladký", ovšem to snad není slabina. Naopak je to v tom specifickém pojetí výraz něčeho, co nelze v tvorbě Sukova mládí postrádat a co souvisí stejně jako Radúz a další díla se Sukovým štěstím s Dvořákovou dcerou - Jaro vzniklo na oslavu narození syna (V očekávání je obraz těhotenství i s neklidným tlukotem nemocného srdce, čtvrtý kus vyjadřuje hrozbu srdeční choroby).

Jaro se klavírní technikou liší od intimních kusů, ale i ono je podle mě důkazem toho, že Suk prostě není zaměřený na nástrojovou virtuozitu, snad i proto není jako klavírní skladatel tak populární. Je zaměřený na lyriku a její vyjádření, vyjma Jaro zvláště na lyriku intimní, a technickou stránku klavíru zcela podřizuje těmto intencím. Mně je to dokonce sympatičtější než třeba efektní virtuozita Rachmaninovových preludií a podobně - Suk nechce oslnit velkolepým efektem, chce vyjádřit lyrickou myšlenku a postupuje v tom čím dál více do hloubky. Z jeho pozdější tvorby jsou velmi sladké Ukolébavky, ale ty jsou také vrcholem postupu do niterné hloubky; mají v sobě něco neskutečně citlivého, niterně něžného, jakousi záři a nebeskou čistotu, jako novorozené děti, jejichž maminkám Suk skladby věnoval. Užívají k tomu velké invence v harmonii, dynamické a agogické struktuře a podobně a vyžadují také interpreta s vrcholným uměním přednesu.

Pokud jde o ostatní z klavírních cyklů vzniklých po smrti Dvořáka a Sukovy ženy, tam už nelze o charakteru "sladkých kusů" vůbec mluvit; cyklus Životem a snem je expresivní, moderní výtvor kladoucí vysoké nároky jak na interpreta, tak na posluchače, cyklus O matince (myšlena zesnulá matinka Sukova syna, kterému je to věnováno) sice sladký je, ale ve zcela zvláštním a vrcholně intimním spojení jasu s tragičnem, které je ojedinělé a nelze je k nějakým salónním kusům vůbec přirovnat.

Obecně k Sukovi...

Pro mě je příkladem neobyčejně citlivého a hluboce přemýšlivého autora, který nehledí na kvantitu, ale jen vnitřní obsah toho, co tvoří. Patrné Dvořákovy vlivy na tvorbu jeho mládí mají namnoze charakter inspirací, individualizovaných silně osobitým nadáním Suka jako bytostného lyrika (Serenáda, Radúz a Mahulena). Myšlenkový obsah jeho lyrismu se postupně prohluboval a zesložiťoval, zvláště po předčasném úmrtí jeho ženy, které jej vrhlo do výhně existenciálních filozofických otázek, a další jeho tvorba zvláště symfonická (Asrael, Pohádka léta, Zrání, Epilog) dosahuje ve svém meditativním obsahu nejvyšších met. Lidé, kteří Sukovu tvorbu málo znají, nemají ani potuchy, jaký ohromný kosmos v sobě obsahuje.

Suk je pro mě příkladem umělce, který umí nacházet pro potřebu co nejvýstižnějšího sebevyjádření stále nové prostředky, neustále svou hudební řeč i formovou výstavbu obohacovat a činit náročnější, obsažnější, složitější, ale formou organického rozvoje své svérázné individuality, nikoli eklektickým přístupem, k němuž stojí v protikladu. Nehledí při tom na vnější úspěch ani kvantitu svých děl, jen důsledně pracuje - sám k sobě stále náročnější - k tomu, aby co nejvýstižněji a neúplněji vyjádřil, co mu upřímně tane na srdci. To je pro mě vzor umělecké opravdovosti.

Vytvořil tak v symfonickém i jiném oboru opravdu ohromné věci, velmi osobité, které mají navíc tu přednost, že jsou vzájemně provázány vnitřními spojitostmi a vytvářejí tak z jeho tvorby souvislý celek připomínající oblouk, který se klene, obrazně řečeno, od písně lásky milostné (slavná klavírní Píseň lásky z jeho jinošských let) přes údolí stínu smrti (symfonie Asrael) až po píseň lásky všelidské (Epilog).

To, že Suk při intenzivně rostoucí náročnosti svého vyjadřování nezohledňoval hudební vnímání širokého obecenstva (či spíše mu zcela důvěřoval), nýbrž zásadně a jedině své vnitřní výrazové intence, má ovšem za následek, že každé pozdější dílo po Asraelu je většině posluchačů čím dál nepřístupnější, čehož vrcholem je skutečně poslední z nich, Epilog - který svým ideovým obsahem chce promlouvat k celému lidstvu. To je trochu paradox Sukovy vrcholné tvorby, který je však u něj jen zákonitým důsledkem toho, co jsem výše popsal jako uměleckou opravdovost. Zkomponoval to právě takto, protože to ve svém cítění nemohl vyjádřit jiným výrazem hlouběji. Je paradoxní, že i v Groveovi najdeme výrok, že se Suk v tomto pozdním slohu nebezpečně vzdálil od kantorské tradice, z níž vzešel, a přitom je to výrok o prostředcích, které znamenají naopak triumf Sukovy výrazové a technické potence a uměleckého růstu. Rozbory mohou jistě dokázat, že tímto vrcholně složitým a expresivním stylem právě NENÍ zpřetrhán vztah s kořeny, z nichž Suk vyrostl. Jen z těchto kořenů nakonec vyrostl strom, o jakém ony samy nemohly mít ani zdání.

Suk tedy vlastně klade na obecenstvo úkol, aby jej časem samo pochopilo, tak jako jiní géniové byli často pochopeni až dlouho po své smrti. V mezinárodním měřítku - možná ne tak u Epilogu, ale určitě u předchozích Sukových symfonických děl - už k této rehabilitaci částečně došlo, mj. vlivem významných dirigentů (L. Pešek, J. Bělohlávek, již zesnulý Sir Mackerras, K. Petrenko, V. Ashkenazy) došel v poslední době zvláště Asrael plného mezinárodního uznání a byla vydána řada nových zahraničních nahrávek. V každém případě mám dost důvodů považovat Suka za jednoho z vůbec největších českých hudebních umělců, osobnost natolik inspirující, že je mi ctí o ní psát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama