"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Srpen 2011

Princezna se zlatou hvězdou

13. srpna 2011 v 21:23 | lyricaltones |  Film a seriál
Princeznu se zlatou hvězdou, jednu z nejznámějších českých filmových pohádek, jsem měl už jako dítě velmi rád. Jako dospělý člověk jsem získal zase nové dojmy, ale jimi se můj poměr k ní upevnil. Ke svému podivení jsem se u některých komentářů na internetu (ČSFD) setkal s jakýmsi despektem k této pohádce jako něčemu průměrnému či snad dokonce nezdařenému. Podle mého názoru je nesmírně kouzelná.

Její známá zvláštnost, totiž veršovaná řeč, jí propůjčuje rysy hravého, roztomilého a poetického filmu, u někoho však budí rozpaky, zdá se mu poněkud banální nebo nevalné úrovně. To poslední bych netvrdil, vezmeme-li v úvahu, že je to žánr pro děti: prostota rýmovaných veršů sem patří, ale současně není trapně nebo amatérsky zpracovaná. Přečteme-li si texty písní, je znát, že je psal básník, autor schopný hravého a něžného kouzla s přiměřenou mírou sentimentality, se smyslem pro prostotu, která není banální, a pro krásnou výstavbu. Ale i zveršování mluvené řeči tu na mě působí mile, hravě, nikoli směšně, banálně.

píseň princezny
Pověz mi, modrá obloho,
proč rozkvétají květy,
pro koho kvetou, pro koho
tam bílé mraky letí.

Proč tolik voní zahrady,
když první rosa padá,
kam letí mraky nad námi
a proč je mám tak ráda?

Pověz mi, modrá obloho,
kam bílé mraky letí,
pro koho jenom, pro koho
zalévám ranní květy.

píseň prince
Prstýnek něžný dala mi,
teď leží na mé dlani.
Krátké to bylo setkání,
navždycky odešla mi.

Jsme proti lásce bezbranní,
když pod hvězdami raní.
Prstýnek něžný dala mi,
teď leží na mé dlani.

Láska je žár i hořký chlad,
teskný muž na měsíci.
Zaduněl hvězdný vodopád,
viděl jsem létavici.

Prý člověk má si něco přát,
když hvězda k zemi padá:
aby tak, jako mám tě rád,
měla i tys mne ráda.

Vedle zveršování film především poetizuje výrazný podíl hudby a baletu (hudbu složil Bohuslav Sedláček). Balet zde máme hned třikrát (předvádění šatů pro princeznu, tanec komediantky pro krále Kazisvěta, ples na zámku), romanticky snivá hudba s barvitými harmoniemi nás provází téměř nepřetržitě a ve své časté nyvosti, k níž tvoří protiklad výhružný (a velmi účinný) pochodový motiv krále Kazisvěta, se může zdát až zdlouhavá. Výrazná je kromě pochodu Kazisvěta baletní hudba z plesu (zajímavé je poslechnout si její syté harmonie v klavírním znění ve scéně zkoušky baletu), "bakchanální" hudba z produkce komediantů, exotické inspirace při předvádění šatů a zvláště krásné melodie obou písní, z nichž druhá, princova, si mě opravdu podmanila. Všiml jsem si také, že princeznina a princova píseň jsou vlastně obměny téže melodie. Princova píseň je velmi šťastně napsaná a tvoří zvláště půvabnou hudební ozdobu pohádky.

Kouzlo hudby, baletu, veršovaných dialogů a v neposlední řadě i kostýmů se pojí s roztomile naivním příběhem, jehož prostota byla také terčem kritiky. Patrné snaze vytvořit pohádku především roztomilou a poetickou by však nějaký složitější děj překážel. Jednoduchost zápletky a rozuzlení přispívá k roztomilosti celku a jde naprosto v intencích toho, o co se tento film především snaží.

Jednoduchý děj, veršované dialogy, role baletně-hudební složky - tímto spojením mi dokonce námět poněkud evokuje operní libreto. Jedna scéna ke konci mi vzdáleně připomněla moment z Prodané nevěsty: dívka z kuchyně, která solila polévku, předstoupí před prince a čeká na jeho ortel: "princi, zde stojím, nyní vyneste svůj soud," ale princ odpoví: "já chtěl bych před Vámi, paní, na kolena pokleknout!" - je to, jako když po smutných tónech, kdy Mařenka zpívá: "nuž tedy, jdi a neobjev se mi před tváří více," čekáme opět něco smutného, ale místo toho se rozezní vášnivé, dychtivé tóny Jeníkovy: "jen dovol, bych zulíbal tvé krásné, drahé líce!"

Nelze nikdy zapomenout na výrazné a vtipné charaktery a na jejich herecké ztvárnění: šéfkuchař v podání S. Neumanna, M. Růžek v roli krále Kazisvěta, u kterého jsme se jako děti smáli, F. Smolík jako starý král Hostivít. Stojí za to zmínit také nenápadnou, ale vtipnou komediální úlohu K. Effy. A konečně princezna je krásná, milá a přirozená, jak má být, a jistě i princ vyvolává obdobné pocity v ženské části publika.

Pokud bych měl popsat film několika slovy, řekl bych: krása, jemný vtip, něha a roztomilost, poetičnost, hravost a elegance. Nádherně se u něj sní! Co víc si od pohádky přát?

O to víc žasnu, když se dívám na stránky ČSFD a čtu si některé komentáře. "Vlezlé" verše, téměř nulový děj a akce (čtu dobře - akce?), žádný pohádkový motiv, "téměř psychotická nepohádková hudba" (?!), komunistická politická angažovanost (ehm - ta jako má být obsažena v tom, že Kazisvěta hnali "všichni lidé"?) a podobné výroky. Vnucuje se mi jediná krátká odpověď: WTF?

Odpověď v jednom rozhovoru o skladateli J. Sukovi

10. srpna 2011 v 22:51 | lyricaltones |  Hudba
Předně musím zapolemizovat s tím, aby Sukova klavírní tvorba - což se týká především té, která vznikla ještě za života Dvořáka a Sukovy předčasně zesnulé ženy - byla nahlížena jako pouhé sladké kousky a nic víc. Kdyby v ní Suk jenom používal kýčovité melodie a harmonie k vytvoření podbízivých kousků, nevzbuzovala by ve mně takovou úctu. Suk však ve svých lyrických kusech pracuje bohatě a citlivě s dynamikou, harmonií, odstíny klavírního zvuku, nuancemi, vedlejšími hlasy, gradacemi a zase odplýváním a tvoří tak poezii; ovládá to všechno velmi přirozeně, schopen bohatě rozvíjet vnitřní energie témat ke své niterné citové intenci, svým vývojem postupuje spíše k intimitě (pomineme-li ovšem Suitu a Jaro). Klade tak vysoké nároky i na interpreta. To se týká jak Klavírních skladeb op. 7, tak něžných kousků z op. 12 a z Nálad, stejně jako z pozdějších Letních dojmů.

Asi nejsalónněji, což může budit kýčovitý dojem, působí v některých Klavírních skladbách op. 7 a mám tím teď na mysli například Idylky. Je v nich však něco zvláštního, co je vlastní specificky Sukovi, něco, co slyšíme i v jeho slavné Serenádě Es dur pro smyčce; jejich exaltovanost obsahuje svůj poetický odstín, který Zdeněk Sádecký ve stati o Sukovi v Dějinách české hudební kultury 1890 - 1945, sv. I popsal slovy "opalizující méličnost" a proslavila se jím z klavírní tvorby zvláště Píseň lásky. Souvisí spíše s citovým světem Sukova mládí (Idylky věnoval své dávné dětské lásce) než s nějakým snad salónním přístupem k hudebnímu tvoření. Jaro reprezentuje trochu jiný klavírní styl a řekl bych, že souvisí spíše např. s Radúzem a Mahulenou než se Sukovými ostatními klavírními díly. Je to tryskající gejzír plný radosti a dychtivosti (s výjimkou čtvrtého kusu). Taky je jaksi "sladký", ovšem to snad není slabina. Naopak je to v tom specifickém pojetí výraz něčeho, co nelze v tvorbě Sukova mládí postrádat a co souvisí stejně jako Radúz a další díla se Sukovým štěstím s Dvořákovou dcerou - Jaro vzniklo na oslavu narození syna (V očekávání je obraz těhotenství i s neklidným tlukotem nemocného srdce, čtvrtý kus vyjadřuje hrozbu srdeční choroby).

Jaro se klavírní technikou liší od intimních kusů, ale i ono je podle mě důkazem toho, že Suk prostě není zaměřený na nástrojovou virtuozitu, snad i proto není jako klavírní skladatel tak populární. Je zaměřený na lyriku a její vyjádření, vyjma Jaro zvláště na lyriku intimní, a technickou stránku klavíru zcela podřizuje těmto intencím. Mně je to dokonce sympatičtější než třeba efektní virtuozita Rachmaninovových preludií a podobně - Suk nechce oslnit velkolepým efektem, chce vyjádřit lyrickou myšlenku a postupuje v tom čím dál více do hloubky. Z jeho pozdější tvorby jsou velmi sladké Ukolébavky, ale ty jsou také vrcholem postupu do niterné hloubky; mají v sobě něco neskutečně citlivého, niterně něžného, jakousi záři a nebeskou čistotu, jako novorozené děti, jejichž maminkám Suk skladby věnoval. Užívají k tomu velké invence v harmonii, dynamické a agogické struktuře a podobně a vyžadují také interpreta s vrcholným uměním přednesu.

Pokud jde o ostatní z klavírních cyklů vzniklých po smrti Dvořáka a Sukovy ženy, tam už nelze o charakteru "sladkých kusů" vůbec mluvit; cyklus Životem a snem je expresivní, moderní výtvor kladoucí vysoké nároky jak na interpreta, tak na posluchače, cyklus O matince (myšlena zesnulá matinka Sukova syna, kterému je to věnováno) sice sladký je, ale ve zcela zvláštním a vrcholně intimním spojení jasu s tragičnem, které je ojedinělé a nelze je k nějakým salónním kusům vůbec přirovnat.

Obecně k Sukovi...

Pro mě je příkladem neobyčejně citlivého a hluboce přemýšlivého autora, který nehledí na kvantitu, ale jen vnitřní obsah toho, co tvoří. Patrné Dvořákovy vlivy na tvorbu jeho mládí mají namnoze charakter inspirací, individualizovaných silně osobitým nadáním Suka jako bytostného lyrika (Serenáda, Radúz a Mahulena). Myšlenkový obsah jeho lyrismu se postupně prohluboval a zesložiťoval, zvláště po předčasném úmrtí jeho ženy, které jej vrhlo do výhně existenciálních filozofických otázek, a další jeho tvorba zvláště symfonická (Asrael, Pohádka léta, Zrání, Epilog) dosahuje ve svém meditativním obsahu nejvyšších met. Lidé, kteří Sukovu tvorbu málo znají, nemají ani potuchy, jaký ohromný kosmos v sobě obsahuje.

Suk je pro mě příkladem umělce, který umí nacházet pro potřebu co nejvýstižnějšího sebevyjádření stále nové prostředky, neustále svou hudební řeč i formovou výstavbu obohacovat a činit náročnější, obsažnější, složitější, ale formou organického rozvoje své svérázné individuality, nikoli eklektickým přístupem, k němuž stojí v protikladu. Nehledí při tom na vnější úspěch ani kvantitu svých děl, jen důsledně pracuje - sám k sobě stále náročnější - k tomu, aby co nejvýstižněji a neúplněji vyjádřil, co mu upřímně tane na srdci. To je pro mě vzor umělecké opravdovosti.

Vytvořil tak v symfonickém i jiném oboru opravdu ohromné věci, velmi osobité, které mají navíc tu přednost, že jsou vzájemně provázány vnitřními spojitostmi a vytvářejí tak z jeho tvorby souvislý celek připomínající oblouk, který se klene, obrazně řečeno, od písně lásky milostné (slavná klavírní Píseň lásky z jeho jinošských let) přes údolí stínu smrti (symfonie Asrael) až po píseň lásky všelidské (Epilog).

To, že Suk při intenzivně rostoucí náročnosti svého vyjadřování nezohledňoval hudební vnímání širokého obecenstva (či spíše mu zcela důvěřoval), nýbrž zásadně a jedině své vnitřní výrazové intence, má ovšem za následek, že každé pozdější dílo po Asraelu je většině posluchačů čím dál nepřístupnější, čehož vrcholem je skutečně poslední z nich, Epilog - který svým ideovým obsahem chce promlouvat k celému lidstvu. To je trochu paradox Sukovy vrcholné tvorby, který je však u něj jen zákonitým důsledkem toho, co jsem výše popsal jako uměleckou opravdovost. Zkomponoval to právě takto, protože to ve svém cítění nemohl vyjádřit jiným výrazem hlouběji. Je paradoxní, že i v Groveovi najdeme výrok, že se Suk v tomto pozdním slohu nebezpečně vzdálil od kantorské tradice, z níž vzešel, a přitom je to výrok o prostředcích, které znamenají naopak triumf Sukovy výrazové a technické potence a uměleckého růstu. Rozbory mohou jistě dokázat, že tímto vrcholně složitým a expresivním stylem právě NENÍ zpřetrhán vztah s kořeny, z nichž Suk vyrostl. Jen z těchto kořenů nakonec vyrostl strom, o jakém ony samy nemohly mít ani zdání.

Suk tedy vlastně klade na obecenstvo úkol, aby jej časem samo pochopilo, tak jako jiní géniové byli často pochopeni až dlouho po své smrti. V mezinárodním měřítku - možná ne tak u Epilogu, ale určitě u předchozích Sukových symfonických děl - už k této rehabilitaci částečně došlo, mj. vlivem významných dirigentů (L. Pešek, J. Bělohlávek, již zesnulý Sir Mackerras, K. Petrenko, V. Ashkenazy) došel v poslední době zvláště Asrael plného mezinárodního uznání a byla vydána řada nových zahraničních nahrávek. V každém případě mám dost důvodů považovat Suka za jednoho z vůbec největších českých hudebních umělců, osobnost natolik inspirující, že je mi ctí o ní psát.