"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Červenec 2011

Pocta houslistovi Josefu Sukovi

17. července 2011 v 23:56 | lyricaltones |  Hudba
Pozná se umělecká velikost sólisty podle toho, jak akrobatické věci jej slyšíme hrát, jak oslnivý virtuózní um jej v nich vidíme předvádět? Nikoliv. Um, ve smyslu dovednost, není totéž co umění, i když je nezbytný. Interpretační umění je především schopnost pronikat do podstaty díla a prakticky ji vyjádřit, sofistikovaná snaha dobírat se nejadekvátnějšího vyjádření jeho slohu, formy a obsahu. Velký interpret je ten, kdo dovede vložit do díla cosi osobního, zvláštní výraz své osobní povahy či cítění hudby, avšak v součinnosti s přemýšlením, jak posloužit hudebnímu dílu, nikoli jak posloužit hudebním dílem sobě. Zní to snad trochu idealisticky, ale právě toto umělecké myšlení je pro mě vždy to podstatné.

V Josefu Sukovi odešel interpret, kterého jsem si právě pro jeho nesmírně přitažlivou osobitost a zároveň vždy uměleckou poctivost, přemýšlivost, slohovou vytříbenost a citovou hloubku vážil jako opravdu velké umělecké osobnosti a stavěl jej po bok největším představitelům českého interpretačního umění. Byl příkladem kultivovaného virtuoza, který se nikdy neorientoval na předvedení oslnivé virtuozity, ale vždy na lyrický obsah díla, jejž se snažil co nejcitlivěji podat svým ušlechtilým tónem a emocionálně plným, ale uměřeným výrazem.

Jeho charakteristický měkký tón, který si uvědomíte hned po prvních tónech úvodní ukázky, je označován za nezaměnitelný, jeho lyrický projev jako by v sobě nesl dědictví jeho slavných skladatelských předků, kteří vždy - neberme to jen jako frázi - především hráli vytříbeným způsobem na citové struny v člověku a promítali do umění svoji lidskou opravdovost a jejichž cílem bylo oslavit nejčistší hodnoty. Antonín Dvořák, stejně jako jeho zeť, houslistův dědeček Josef Suk, byli pověstní svou lidskou a uměleckou vřelostí, která v tvorbě nikdy nepřešla v prvoplánovou patetičnost nebo přeslazenost, ale vždy byla spjata s racionálním řádem. Přesně tytéž vlastnosti, stejně jako osobité zabarvení projevu, jsem vždy vnímal u houslisty Josefa Suka, a snad právě proto se zdá být tak autentickým interpretem (nejen) obou svých slavných předků.

V povaze Sukova stylu se podle mého názoru zřetelně projevují jeho komorní kořeny, de facto komorní založení. Nikdy jej neslyšíme hrát paganiniovské kusy nebo extrémně náročné virtuózní kadence, ale vždy má onen příznačný smysl pro citlivé vedení linie, které bylo jistě tříbeno právě při komorní hře. "Jeho houslový projev byl podle odborníků vřelý, slovansky citlivý, později spíše akademicky uměřený," píše se. Nesouhlasím s tím, že by se později jeho styl přehoupl k akademické uměřenosti. Když si srovnám - a to je jen příklad - obě jeho nahrávky Dvořákova houslového koncertu s Českou filharmonií, z nichž starší s Ančerlem je ze 60. let a pozdější s Neumannem z 80. let, cítím, jak se za těch přibližně dvacet let jeho projev ještě více prohloubil a zvýraznilo se charakteristické zabarvení jeho tónu. Sukovu nahrávku s Neumannem mám ze všech nejraději.


Ještě více mohu totéž říci o porovnání Ančerlovy a Neumannovy nahrávky Sukovy Fantazie g moll pro housle a orchestr, která tvoří druhou část obou desek s Dvořákovým koncertem. V orchestrálním provedení mi více imponuje Ančerl, ale po stránce přednesu sólového partu považuji nahrávku s V. Neumannem za nepřekonatelnou.


Též například v kompletní nahrávce komorních houslových skladeb Josefa Bohuslava Foerstera, kterou vytvořil v pozdním období své kariéry, je patrná jeho citová prohloubenost. Tím není řečeno, že by v mladších letech nehrál tak působivě jako v pozdějších. Jako jedinečný počin musím vzpomenout například nahrávku koncertu Albana Berga, jehož expresivní lyrika je pro mne se Sukovým krásným měkkým tónem a ušlechtilou vřelostí obzvláště neodolatelná.


Nebudu tu vyjmenovávat vše, co mne od něj nadchlo. Samozřejmě by šlo mimo jiné o všechny houslové skladby Josefa Suka včetně houslového sóla z Pohádky, k němuž si nedovedu představit případnější zabarvení tónu, a dosti mne mrzí, že tato nahrávka (Bělohlávkova s FOK) nevyšla na CD (vyšla pozdější s Českou filharmonií, nikoli s FOK). K Bachovým houslovým sonátám a partitám mi Suk stylově tak nepasoval. Zato k Mozartovi nádherně.


Jisté je, že okruh toho, v čem skvěle uplatnil svou interpretační osobnost, je velmi široký. Právě tak široká je řada špičkových nahrávek, které ve spolupráci s dalšími skvělými interprety natočil. Díky nim bude jeho umění i příštím generacím tlumočit mistrovská díla velkých autorů tak, že mnohdy zažijí onen pocit, jako by tento přednes patřil ke skladbě už odjakživa. Nejen u skladeb jeho předků, u kterých se bude jeho interpretace vždy neodmyslitelně připomínat.