"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Dílo Josefa Suka: klavírní tvorba I

4. června 2011 v 18:20 | lyricaltones |  Hudba
První část pojednání o klavírních dílech Josefa Suka. Týká se první půle Sukovy tvorby, tj. děl vzniklých za života Dvořáka a Sukovy ženy Otilky, Dvořákovy dcery.

Pozn.: pod odkazy se skrývají ukázky na YouTube.

Lístek do památníku (1891)
První část původního cyklu Tři písně beze slov (1891), který Suk později "rozbil", když jeho třetí část, Melodii, přemístil pod názvem Capriccietto do cyklu šesti skladeb op. 7. Prozrazuje podobnost s Čajkovským.

Snění (1891)
Druhá část původního cyklu Tři písně beze slov (zbylé části: 1. Lístek do památníku, 3. Melodie, pozdější Capriccietto z op. 7). Jeden úsek ze Snění Suk doslovně převzal do Písně lásky.

Fantazie-polonéza, op. 5 (1892)
Věnováno Marii Wachsmannové, údajně výborné klavíristce, manželce vyhlášeného zubního lékaře Karla Wachsmanna, v jehož domě, významném pražském soukromém hudebním středisku, České kvarteto často hrávalo. Vzrušený a energický virtuózní kus ve středním dílu přináší motiv, který Suk později převzal do Písně lásky z Klavírních skladeb op. 7.

Klavírní skladby, op. 7 (též Šest klavírních skladeb, 1891-93)
1. Píseň lásky, 2. Humoreska, 3. Vzpomínky, 4. Idylky, 5. Dumka, 6. Capriccietto
Jde o společné vydání šesti skladeb vniklých porůznu v průběhu dvou let. Jejich seřazení v opusu neodpovídá pořadí jejich vzniku a vlastně je to spíše souhrn skladeb než cyklus. Píseň lásky (1893) se původně jmenovala Romance. Byla otištěna s věnováním Sukovu profesorovi klavíru Josefu Jiránkovi, ale její rukopis (ještě s názvem Romance) věnoval Suk Marii Wachsmannové, manželce svého přítele zubního lékaře Karla Wachsmanna (České kvarteto u něj často zkoušelo), která výborně hrála na klavír a Suka velmi okouzlila. Přestože tedy Píseň lásky není inspirována Otilkou, Suk její motiv citoval v několika pozdějších dílech jako připomínku své lásky k Otilce (např. Letní dojmy - závěrečný kus Večerní nálada, O matince - první kus Když byla matinka ještě děvčátkem), ale i obecně jako motiv milostného citu (mihne se v částech Píseň matek a Od věčnosti do věčnosti v Epilogu). Skladba se brzy stala populární i v zahraničí a byla upravována pro různé nástroje, Otmar Mácha ji instrumentoval pro orchestr. Svou melodikou, poetickým kouzlem evokujícím milostné opojení, vzrušenými gradacemi a zase melancholickým odplýváním apod. je reprezentativní skladbou tehdejšího Sukova lyrismu.
Na celém cyklu, včetně Písně lásky, jsou patrné vlivy dobově módní salónní hudby, která ovlivnila i Fibichovy Nálady, Dojmy a Upomínky a rané klavírní cykly Novákovy. Vtipná miniatura Humoreska se jmenovala původně Valčík, Vzpomínky vznikly ze Sukova fragmentu písně na slova Lenauova "Ach, wärst, du mein" (oba kusy rovněž věnovány profesoru Jiránkovi). Idylky, které byly složeny v zimě a původně se také měly jmenovat Zimní idylky, jsou věnovány Sukově někdejší dětské lásce, Nastě Krausové - nyní již paní Haškovcové. Původní Capriccietto Suk seznal kompozičně příliš prostým, a tak místo něj zařadil jiné, které původně bylo pod názvem Melodie třetí částí cyklu Tři písně beze slov.

Capriccietto G dur (1893)
Původní závěrečný kus z cyklu Klavírní skladby op. 7, který byl pro kompoziční prostotu nahrazen jiným. Působí jako cvičení na staccato (v akordech, oktávách apod.). Věnováno stejně jako rukopis Písně lásky Marii Wachsmannové.

Humoreska (1894)
Drobná třídílná skladba, která je stejně jako Humoreska z Klavírních skladeb op. 7 dokladem Sukova vtipného myšlení v tanečních kouscích. Polkový rytmus je ozvláštněn akcenty posunutými vždy na lehkou dobu v taktu.

Lístek do památníku (1895)
Drobná skladbička, kterou napsal Suk do památníku Marii Wachsmannové.

Nálady, op. 10 (1895)
1. Legenda, 2. Capriccio, 3. Romance, 4. Bagatella, 5. Jarní idyla
Vznikly během koncertních cest po Rusku, Rakousku, Itálii a Německu a snad také obsahují jejich ohlasy (v úvodní Legendě se možná promítly dojmy z Ruska). Odrážejí různé vlivy, ale krystalizují v nich typické rysy Sukovy zralé lyriky - v plastičnosti průvodních hlasů, klavírní stylizaci, smyslu pro odstín a nuanci, citlivém zacházení s dynamikou apod.
Úvodní Legenda je rozsáhlá, působivě gradovaná skladba, jejíž základní motiv má navozovat jakousi slovanskomýtickou atmosféru, čímž předjímá Radúze a Mahulenu. Rozevláté a mohutné gradace jsou spojeny s přesvědčivou nástrojovou stylizací. Patos středního motivu je spojen s náladou dumkového typu. Capriccio má dvořákovský základní motiv a rozmarné trio, rozvířené hrou synkop. Romance je již typická ukázka Sukova smyslu pro nuanci a jemnost, citlivého zacházení s dynamikou a odstínem, které vytvářejí jedinečně intimní atmosféru. Intimita a něžnost je též typická pro hravou Bagatellu. Jarní idyla je dvořákovský žánrový obrázek, ovšem s výraznými sukovskými prvky: příznačná mladická rozdychtěnost a tryskající melodický proud, ve vedlejším tématu prvky polymelodické a polyrytmické a asymetrické členění frází, což jsou prostředky, které v Sukovu pozdějším lyrismu sehrály zásadní úlohu.

Klavírní skladby, op. 12 (též Osm klavírních skladeb; 1895 první kus, 1896 ostatní kusy)
1. Andante, 2. Allegro moderato, 3. Adagio, ma non troppo, 4. Allegro, ma non troppo, 5. Andante con moto, 6. Allegro vivace, 7. Allegretto, 8. Andante
Věnovány Otilce Dvořákové.
Melodika těchto skladeb, v nichž převažuje intimní ráz, je prostoupena ohlasy lidových písní a venkovské muziky Sukova rodného kraje. Co chvíli se objeví prostá, pravidelně utvářená melodie s příznačnými rysy lidového popěvku, ukolébavky, milostné či taneční písně. Druhou skladbou cyklu je sousedská, čtvrtá je polkové scherzino. O třetí části Antonín Dvořák prohlásil, že by se dobře uplatnila jako dueto v opeře. Sedmý kus je sousedská, v níž se mihne pozoruhodná předzvěst tématu Prologu z Radúze a Mahuleny. První kus, vzniklý o něco dříve než ostatní, cituje píseň "Loučení, loučení" a je ohlasem některého skutečného loučení s Otilkou. Šestý kus spojuje polkový rytmus s vířící hravostí a je v rukopise označen Honba za motýlem, jedná se tedy o ohlas nějakého konkrétního zážitku. Cyklus zakončuje dumka zpracovaná variační formou, která je také údajně ohlasem jednoho loučení s Otilkou.
Vedle Dvořákových a salónních vlivů vykazuje cyklus Sukovo rostoucí umění klavírní stylizace, pracující s odstíny klavírního zvuku, plasticky prokreslující průvodní hlasy apod., také však jeho typický cit pro intimitu a další prvky, které se projevily v Náladách. Je napojen neselhávající melodickou svěžestí.

Vesnická serenáda (1897)
Drobná a oddechová skladba, opět polkového typu, napsaná příležitostně pro hudební přílohu Zlaté Prahy. Počátkem roku 1935 Suk instrumentoval a kompozičně upravil její I. díl pro malý soubor (s minimálními nároky na techniku amatérských hráčů) pro křečovickou kapelu, která tuto úpravu zahrála veřejně poprvé Sukovi ke jmeninám 19. 3. 1935.

Bagatela (1898)
Vznikla z hudebního materiálu zamýšleného menuetu Symfonie E dur, místo něhož Suk zkomponoval Andante. V době těsně před svým sňatkem část menutetu přepracoval v klavírní skladbu.

Suita, op. 21 (1900)
Věty: 1. Adagio. Allegro vivace, 2. Menuetto, 3. Dumka, 4. Allegro ma non troppo
Věnována klavíristovi Ernestu Consolovi.
Skladba vznikla ze Sonatiny g moll pro klavír z roku 1897, kterou Suk komponoval stejně jako Symfonii E dur pod vlivem klasiků, v touze "přiučiti se od nich naprosté čistotě", jak později uvedl. S touto nepříliš originální kompozicí nebyl spokojen, a tak ji o tři roky později podstatně přepracoval.
Václav Štěpán ve své analýze Suity (vyšlo v publikaci Václav Štěpán: Novák a Suk, Hud. matice Umělecké besedy, 1945) při porovnání s původní Sonatinou konstatoval zásadní posun v Sukovu hudebním myšlení. U první věty Suk rozšířil vstupní intrádu, která působí jako chorál, vedlejší téma vyměnil za nový, výbojný motiv a analogicky přepracoval reprízu a kodu. Tím vytvořil stavebně pevnou větu plynoucí v energickém proudu plném působivých kontrastů. K menuetu připsal nové trio a humorný závěr, sled akordů, harmonizujících - u Suka nezvyklou - sestupnou celotónovu řadu jakoby ve shovívavém úsměvu nad skladbou, psanou "ve starém slohu". Místo původního Andante, které později vyšlo jako první část klavírních Epizod, zkomponoval zcela novou větu - Dumku, která odráží plně Sukův tehdejší styl a radúzovské ovzduší. Je v ní využit motiv popěvku dřevorubce Vratka z Radúze. Závěrečné rondo Suk ponechal téměř beze změny. Vzniklý celek byl pro stylovou nejednotnost přejmenován na Suitu. Poprvé ji provedl italský klavírista Ernesto Consolo, kterému je věnována.

Jaro, op. 22 a (1902)
1. Jaro, 2. Vánek, 3. V očekávání, 4. Andante (bez názvu), 5. V roztoužení
Cyklus je ohlasem radostných dojmů nad narozením synka v prosinci 1901, ale i přírodních dojmů z následujícího jara. Tryskající melodika, opojná rozdychtěnost a barvitý proud tohoto dílka jsou snad nejrozjařenějšími projevy štěstí z tehdejší Sukovy tvorby. Bezejmenný čtvrtý kus je však výrazem napětí, založeným na motivu Mahuleny, která Sukovi v duchu splývala s Otilkou. Pravděpodobně je ohlasem hrozby Otilčiny srdeční choroby. Ve skladbě V očekávání se také objevují rytmické prvky jakoby zobrazující neklidný tep Otilčina srdce v době těhotenství. Závěrečný kus V roztoužení, dychtivě se rozrůstající z úvodního piana, je nejoblíbenější částí cyklu. Skladby jsou mezi sebou provázány tematickými souvislostmi. Stylově jsou typickým příkladem vášnivého romantismu, ale obsahují už také impresionistické prvky, například v druhé části Vánek.

Letní dojmy, op. 22 b (1902)
1. V poledne, 2. Hra dětí, 3. Večerní nálada
Suk původně zamýšlel dokomponovat ještě cykly o podzimu a zimě, ale zůstalo jen u Jara a Léta, které jsou odrazem štěstí po narození syna. V Letních dojmech se také najdou impresionistické prvky, ale jsou to skladby klasičtěji formované než rozvolněné a rozevláté kusy z Jara. První kus V poledne má výrazné impresionistické rysy a předjímá obdobnou (ale obsahově mnohem širší) skladbu z orchestrální Pohádky léta. V druhé skladbě, taneční Hře dětí, je cítit moravsko-slovácké zabarvení. Zasněná a impresivní Večerní nálada, kterou měl Suk ze svých tří letních eklog nejraději, obsahuje citace motivu Písně lásky a motivu smrti z Dvořákova Requiem, který tu nemá mrazivý, ale spíše jakýsi teskný a zasněný výraz. Můžeme ji tedy chápat jako tichou meditaci o lásce a pomíjivosti, jejímž symbolem je zapadající slunce. Střední díl přináší lyricky rozechvělý a jakoby hymnický motiv s frází opět zakončenou citací motivku z Dvořákova Requiem (který je tu možná přímo motivem zapadajícího slunce). Skladba končí po třetím dílu návratem středního tématu jakoby v usínání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama