"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Únor 2011

Nemocnice na kraji města

5. února 2011 v 0:23 | lyricaltones |  Film a seriál
Tak nám zase dávají Nemocnici a nedá mi to, abych se tu k ní nevyjádřil. Například proto, že jsem se nemohl ubránit srovnávání se seriály točenými dnes, které jsou nám servírovány v obludném množství. U Nemocnice - pokud jde o její staré "klasické" díly - je prostě poznat, že ji dělal někdo se skutečným dramatickým umem. Se smyslem pro výstavbu a završení děje (finis coronat opus), pro výrazné postavy a jejich charakteristiku, situace, dialogy, dramatický akcent, přiměřený dané situaci, logiku a kompaktnost děje bez zbytečné přehršle redundantních motivů. Máte pocit, že je tu vše výrazné a přirozené, protože je vše takříkajíc na správném místě a přesvědčivě vykresleno. Kompozicí situace, výraznými a přesvědčivými postavami - a výraznými a přesvědčivými herci.

Najdou se tu momenty, které se mi zdají zvláštní nebo nepatřičné - např. je divné, aby praktický lékař na informaci o horečce reagoval tím, že jen předepíše antibiotika, aniž by se ptal pacienta na další příznaky pro určení diagnózy (i když, jestli si vzpomínám, snad se podíval do krku); že tak učinil po tom, co jeho syn dopoledne předepsal témuž pacientovi pouze acylpirin, se mi na tom nezdá nic měnit. Dialog v posledním díle druhé ze starých sérií, kde ředitel primáři odečítá ztracené lékaře, působí trochu absurdně - jako by ředitel nevěděl, že primář ví, kolik lékařů má k dispozici. Také se mi zdá nepravděpodobné, aby sestra přišla říct Blažejovi o smrti doktora Štrosmajera přímo na operační sál (ve skutečnosti by asi počkala, až bude po operaci). To jsou ovšem drobnosti, které říkám jako laik, co nemocniční život nepoznal skoro ani jako pacient. Ale spíše bych tam uvítal Štrosmajerův pohřeb.

Přes všechny dílčí výhrady, které snad lze ke starým dílům Nemocnice mít, si ovšem i druhá ze starých sérií udržuje standard, s kterým se ty dnešní seriály - včetně dvou řad nových dílů Nemocnice - nedají srovnávat. Předposlední série Nemocnice bývá považována za nejhorší z celého seriálu, ale oproti Ordinaci v růžové zahradě má přinejmenším tu nepopiratelnou výhodu, že je směrována k určitému vyústění a konci a netrpí do nekonečna se rozplizávající a vyprázdněnou řadou dalších a dalších dílů. Zato pokud bych mohl soudit z jediného dílu poslední série, který jsem viděl, tu už ani tahle ctnost nemůže zachránit. Hned první díl mi uštědřil divácké K.O. Co to je? Nepřehledná přehršel nepřesvědčivých nebo absurdních postav, plytké zápletky, omletá klišé, nudní herci. Samozřejmě je možné, že další díly už jsou povedenější. I když se nezdá pravděpodobné, že by ze špatných kořenů vyrostl zdravý strom. Ale než sledovat tohle, to si radši půjdu pustit "brain off" akčňák s Brucem Lee a podívat se, jak to Chuckovi Norrisovi jednou jedinkrát někdo natřel.

Jsou tu ještě dobré kořeny? - Kéž bychom se v té seriálové záplavě aspoň dočkali autora, který uměl tak, jak uměl Jaroslav Dietl.