"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Prosinec 2010

Vítězslav Novák: Podzimní symfonie

24. prosince 2010 v 16:17 | lyricaltones |  Hudba
(Pozn.: pod linky se skrývají ukázky na Youtube.)

Některá velká díla významných skladatelů bohužel postihl osud, že jsou neprávem opomíjena a téměř neznámá, nejsou uváděna na koncertech nebo dokonce nebyla vydána žádná jejich nahrávka. Mezi ně patří i symfonie Vítězslava Nováka pro mužský a ženský sbor a orchestr s opusovým číslem 62, nazvaná Podzimní a vzniklá v letech 1931-4. Novák nekomponoval běžně symfonie a vlastně ani na rozdíl od Suka nesložil žádnou symfonii v klasickém smyslu. Jeho význam v čistě orchestrální tvorbě je založen hlavně na symfonických básních a suitách. Na prahu stáří však, podnícen pozdními účtujícími díly Josefa Suka, s kterým od mládí vedl přátelské skladatelské soupeření a vzájemné tvůrčí "odpovědi" na skladby, vytvořil vokální symfonii reflektující nemilosrdně uplývající čas a odešlé mládí. Reflexivní dílo, které má přinést řešení existenciální otázky krátkosti života, čímž je paralelou Sukova Epilogu.

Všechny tři věty se skládají z dlouhého čistě orchestrálního úseku, po němž následuje rozsáhlá část vokální. První z nich, Allegro appassionato (první část věty: ukázka 1), je založena na divoké, mahlerovsky drásavé a vzdorné melodii "podzimní vichřice", která burácí v duši. Při jejím poslechu jsem si říkal - konečně opět dílo vášnivě subjektivistické jako Bouře, na rozdíl od "objektivizujícího" charakteru Svatebních košilí. V melodice je cítit typicky novákovský vliv moravského či slovenského folklóru. Základ hlavního tématu je intonačně shodný se začátkem Prologu z písňového cyklu Údolí Nového Království. V písni tento motiv nese slova "Po horách Bolestí šlo Srdce," v čemž lze spatřovat obsahovou souvislost. Po deseti minutách orchestrálního bouření se přidá mužský sbor (ukázka 2), který zpívá slova, jež si Novák napsal sám a jež vyjadřují myšlenkový obsah věty:

Hahou! Jen burácej a vztekej se, zběsilá podzimní vichřice! Tvůj ostrý, táhlý hvizd proniká chladným vzduchem, kde roztrhaná mračna ženou se nízko nad zemí v divokém letu. Tvými prudkými nárazy se zhluboka rozšuměl starý les a žluté, rudé listí jak rej pestrých motýlů vířivě se snáší k zemi dolů. Na lukách i nad řekou zvedly se bílé mlhy jako roucho pohřební, v něž celá příroda se zanedlouho zahalí. Přešlo zelené jaro, přešlo i horké léto, povadly dávno květy, sklizeny hojné plody, doba velkého klidu se blíží. I naše jara a léta odešla od nás, odešla navždy a marně, marně svoji náruč po nich rozpínáme. Jen vzpomínky nám zbyly, jen drahé vzpomínky a hluboké jizvy. Jak hřejí nás v žití jeseni vzpomínky na chvíle, kdy naše nitro zachvělo se blaženým pocitem první lásky, neb když božským kouzlem nás ovanulo umění. Co štěstí sneslo se na nás v klínu matky Přírody, kam často spěchali jsme osvěžit se po krutých bouřích a zápasech. Neboť Osud stejně dal nám zlé i dobré, dary i rány. Než dary jsme nezpyšněli, ranám jsme nepodlehli. Hahou! Jen burácej a vztekej se, zběsilá podzimní vichřice! My pevně zde stojíme, jakož zákony kázaly nám.

Druhá věta s názvem Bacchanale (první část věty: ukázka 3) přináší v ohlasu moravských lidových melodií a rytmů evokaci lidového veselí, pomalu se vynořující jako ve snu ze složitého reflexivního pletiva. Podobně jako ve větě U muziky ze Slovácké suity se ozývá jakoby lidový houslista ladící své housle. Novákovská polyfonie získává během čistě orchestrální první půle věty na příznačně synkopovaném rytmickém temperamentu, rovněž melodika je vysloveně ohlasem autentického folklóru. Zůstává zachována intelektuální komplikovanost a velký novoromantický výraz, ale hudba je zemitě bujará. Věta je oslavou radostí života, zahalenou v reflexi jeho krátkosti. Je přitakáním jeho pozitivnímu naplnění, které mu dává smysl. Ozývá se tu lidová moudrost: "Ej, nedaj, bože, abych umřel, ej, než zaplatím, co jsem dlužen." Text je sestaven ze tří moravských lidových písní (druhá část věty: ukázka 4). Ne náhodou si Novák zvolil pro tuto větu ohlas moravské lidové kultury. Při svých návštěvách Slovácka se vžil do hudby, ale i duše moravského lidu, které již od mládí jeho tvorbu natrvalo ovlivnily.

Aj, gajdošu s gajdama,
aj, smiluj se nad nama.

Ej, nedaj, bože, abych umřel,
ej, než zaplatím, co jsem dlužen.
Ej, ešče sem dlužen,
ej, muzikantům za to, že mi hráli,
ej, a děvčatům, co pérečka daly.

Hlubočí, hlubočí,
kde sa voda točí,
ej, kdo nemá galánky,
nech tam do ní skočí.
Já galánky nemám,
já do ní neskočím.
Ej, radši sa na vraném
koníčku zatočím.

Píme, chlapci, píme víno,
nech voděnka teče mimo,
keď sa vína napijeme,
voděnků sa umyjeme.

Poslední věta, Adagio (první část věty: ukázka 5), začíná trýznivou melodií první věty jako v bolestném připomenutí krátkosti života. Postupně se však uklidňuje a po necelých třech minutách (v ukázce 5 od 2:48) se ozvou dvě citace z Novákových dřívějších děl: citát tématu monumentální monotematické básně v tónech Pan a nato téma lyrické fugy ze Smyčcového kvartetu č. 2 D dur. Oba motivy jsou adorací přírody a jsou tu bohatě lyricky rozvinuty jako symboly blaha a katarze, které přináší "Příroda-Těšitelka." To, co je konkrétně řečeno slovy dlouhé sborové konkluze díla, je vlastně již vyjádřeno čistě hudebními prostředky v této jakési předehře k ní.

Autorem zhudebněné básně je Jaromír Borecký (druhá část věty: ukázka 6 a ukázka 7).

Mužský sbor:
Jak se zdá dávno, co jsme truchlili nad ztrátou bytostí drahých,
nad zradou přátel, že stěží duch unesl bol.
Nač teď nepřátel zloby, chladu mocných vzpomínat za dnů vlahých,
když v rozlitém slunci tolik je krásy nesmírné kol.

Ženský sbor:
Ztiš se, ztiš se, duchu lidský, krása volá, slyš, o, slyš,
stoupej výš!

Mužský sbor:
Je se skály zříti v hlubinu, kde vlny i šeptání tlumí,
vše ztichlo, usíná, bez hnutí stráň pestrá sní jen své dumy.
Zde žloutnou štíhlé břízky, rudne buk, zářivý javor v tu barev symfonii
se mísí s duby, jilmy, habry, jasany, sta odstínů zrak spíjí!
Co krásy všude!

Ženský sbor:
Ztiš se, ztiš se, duchu lidský, krása volá, slyš, o, slyš,
stoupej výš! v krásy věčné svatou říš, o níž celý život sníš,
vejdi již!

Mužský sbor:
Jeseň se usmířená hlubokým okem dívá
v nitro člověka. Kde ještě včera vřela vášeň, splývá
vše v tiché blaženství, jež milostí je nebe. Kraj mlčí, dřímá.
Klid! Jak sladko bylo by mřít! Pan na třtinu zpívá.

Ženský sbor:
Ztiš se, ztiš se, duchu lidský, krása volá, slyš, o, slyš,
stoupej výš! v krásy věčné svatou říš, o níž celý život sníš,
vejdi již!

Mužský sbor (současně):
Duch věčně žíznivý nořit se v krásy zřídla,
jak v zdroje kastalské, jen touží vysnít tebe,
ó, kráso přírody, jež jemu dáváš křídla.
Ztiš se, ztiš, duchu lidský, krása volá, slyš, o, slyš,
stoupej výš! v krásy věčné svatou říš, o níž celý život sníš,
vejdi již! Stoupej výš!

Text mluví sám za sebe a do konfese, která je jím řečena, krásně zapadají obě tematické autocitace. Příroda a krása jsou inspirací, blaženstvím, očistou i věčným spočinutím ducha. Novák tu jen vyslovuje s konečnou platností verši Boreckého básně to, co již řekl oběma díly, jejichž témata tu použil. Nyní ovšem v novém myšlenkovém kontextu - zahaleném do zadumaného podzimního hávu, účtujícím, reflektujícím krátkost života a prchavost mládí. Když jsem ještě neměl text (ze zpěvu se mu nedá dobře rozumět), zdál se mi tento závěrečný sbor dost zdlouhavý a hudebně málo výrazný. Ovšem s tím, že jsem si byl vědom zvukového úskalí staré živé mononahrávky, které se u této hudby jeví být zásadní. Po bližším poznání sboru spolu s textem musím hovořit poněkud jinak.

Je to mnoho slov a hudba se vyvíjí v pomalém tempu a zadumané náladě sboru velmi zvolna. Instrumentální mezihry hudební dění ještě zpomalují. Hudba ovšem není bezvýrazná. Zádumčivost střídají náběhy na lyrické extáze a ztišené meditace. V interpretaci lyrického obsahu různých momentů básně se setkáváme s Novákovou typickou invencí v instrumentačních a harmonických barvách, schopnou psychologického účinku a poeticky náladové evokativnosti, i s konkrétními ilustrativními prvky (flétna ve slovech o Panovi). Střídání slok mužského sboru s opakovanou odpovědí ženského sboru působí jako dlouhá příprava na gradaci, kde se oba sbory spojí a která přichází v poslední sloce, jejíž první tři verše se dají označit za motto věty. Gradace se přitom strhne náhle a vášnivě, jakoby znenadání, když je tesknící duch ztišen až ve smířenou meditaci, v níž se cítí být věčnou součástí harmonie přírody: "Klid! Jak sladko bylo by mřít! Pan na třtinu zpívá." Po opadnutí gradační vlny hudba doznívá v melancholicky konejšivé atmosféře tichého splynutí ducha se světem přírody a krásy, zbavujícím jej bolesti. Svou úlohu v těchto okamžicích dokonale naplňují a završují oba sugestivní motivy z klavírní básně Pan a Smyčcového kvartetu č. 2.

Tón sboru se mi zdá více konejšivý než extatický. Když Vladimír Lébl ve své publikaci o Novákovi srovnával Podzimní symfonii se Sukovým Epilogem, uvedl, že Epilog končí elegickou rezignací, zatímco Podzimní symfonie slibuje do budoucna. Můj dojem je ovšem jiný, jak co se týče Epilogu (to nechám na jiný článek), tak i závěru Podzimní symfonie. Extatické oddání se mysticky omamnému světu "říše krásy", do níž duch stoupá, je tu přitlumeno a přistíněno elegickým podtónem, který je přítomen i v konejšivosti textu: "ztiš se, ztiš se, duchu lidský." Je to skutečně hudba podzimní krásy a podzimního vyrovnání. Ale jako nalézání sebe sama součástí řádu Přírody a jako uvolňujícího oddechnutí v její božské náruči.


V celkovém působení díla...

...rozhodně nelze mluvit o nevýraznosti témat. Hned v tématech první věty jsou znát asimilace prvků moravské lidové hudby, které oplodňují melodie vnitřním napětím a citovou expresivitou. Druhá věta okouzluje zemitou bujarostí a plnokrevností pronikající stříbrnou pavučinou složitého reflexivního výrazu. Rozvinutí témat z Pana a Kvartetu č. 2 v třetí větě pak vytváří nádhernou očistnou lyrickou hudbu se vzrušenými gradacemi. Právě tyto dvě autocitace ovšem také z valné části nesou účinek věty, Novák pro velkou konkluzi symfonie nepřinesl nový melodický nápad. Použití právě těchto dvou témat však má nenahraditelný a výborně doslovený symbolický význam, který zabraňuje bagatelizaci, že si Novák jimi jaksi "zjednodušil" problém hudebního nápadu.

Pro Podzimní symfonii, stejně jako pro většinu dalších Novákových náročných děl tohoto období, je charakteristický složitě kontrapunktický výraz. Je projevem Novákovy mistrovské dovednosti a intelektuální vyspělosti v kompoziční technice, jeho zjevně entuziastický důraz na důmyslné polyfonní postupy však může způsobovat dojem překomplikovanosti. Jistou dobu na mne působila tato složitost vysloveně technicky, řemeslně, tudíž mnohde mechanicky. Oproti tomu v Sukovu Epilogu, který je ve faktuře ještě komplikovanější, jsem (po nezbytné počáteční době, kdy jsem do jeho výrazu ještě nepronikl) vždy vnímal každý hlas jeho polymelodického pletiva jako svobodně plynoucí linii oplodněnou vlastním životem a duší. Je to zčásti dáno odlišnou polyfonní technikou, která je u Suka založená na volném a po všech stránkách relativně nezávislém vedení hlasů, které tak vytvářejí rychle se měnící, pestré a do jisté míry nepředvídatelné spoje.

Naproti tomu Novák pracuje v podstatě s klasickou kontrapunktickou technikou, v níž se vyžívá v náročných řemeslných úskalích a důmyslné prokomponovanosti. Lineární vedení hlasů je u Suka zcela svobodné po stránce výstavby, metriky i harmonického myšlení, zatímco Novák zpravidla pracuje s klasicky pravidelnými tvary. Proto také je Novák všeobecně snáze srozumitelný. Na druhou stranu na mne jeho polyfonie v případě Podzimní symfonie zpočátku působila řemeslně, jen jako čistě technická komplikovanost faktury. Dnes již to tak nevnímám, složitá polyfonní struktura je pro mne působivá jednak coby přesně vystavěná architektura, zadruhé onen "nekonečný" mnohohlasý tok vnímám jako něco lyricky expresivního, citově velmi obsažného.

Komplikovanost sama o sobě je pak, stejně jako v Sukovu Epilogu, obrazem složité reflexivnosti, která je základní obsahovou charekteristikou obou děl. Zvlášť patrné je to ve druhé větě, která jako by se zpočátku zdála nesourodá právě tím, že evokace bujaré moravské muziky je v ní zasazena do intelektuálně náročného složitého pletiva. Lze v tom však vidět právě onu reflexivnost, v níž se z jakési filozofické zamyšlenosti vynořují během dlouhého instrumentálního úvodu věty obrysy moravské lidové hudby, jakoby ve snu nebo vzpomínce.

Dílo je složitě polyfonním výrazem příznačné nejen pro Novákovu tvorbu, ale vůbec pro stylovou epochu české hudby, která se rozvinula v prvním desetiletí 20. století. A stejně tak charakterem své citovosti, básnivým subjektivismem, myšlenkovým obsahem a texty první a třetí věty. Jak Novákova, tak Boreckého slova nejsou básnicky nijak mimořádná, ale jako texty k této hudbě plní svůj účel velmi dobře. Novák tu nepřináší vcelku nic nového do svého hudebního myšlení, ale dovršuje své tvůrčí linie, které vrcholně rozvinul v prvním desetiletí 20. století - linii "impresionisticko-symbolistickou" a linii "moravskoslováckou", doslovuje tu v novém kontextu účtujícího životního období svou filozofii a osobní konfesi, hledání sebe sama v řádu Přírody, lásku k umění, hold moravskému životnímu entuziasmu a folklóru. Poté už se před něj stavějí jiné úkoly - především nutnost reakce na fašismus a ohrožení národa. Podzimní symfonie, nejvýrazněji poslední věta, nám dává pocítit ono poněkud exaltované ovzduší období secese, symbolismu, impresionismu a doznívajícího hudebního romantismu, ve kterém má přes dobu svého vzniku kořeny. Novák jí vytvořil úctyhodný monument stylové epochy, která už v té době (30. léta) nebyla aktuální. I tato neaktuálnost ovšem byla dobová - neboť se jedná o hodnoty nadčasové.

Aby jejich nadčasovost byla poskytnuta posluchači, je třeba dílo provádět a nahrát, a to se bohužel dosud neděje. Ve videích viz výše je živá mononahrávka ještě z dob Karla Ančerla, který toto provedení s Českou filharmonií a Českým pěveckým sborem (sbormistr Josef Veselka) řídil, takže si z ní nelze hudbu vychutnat v celé její zvukové plnosti. Provedení je to ovšem nepochybně skvělé, i když nemám možnost srovnání. Má typicky ančerlovské kvality - přesná výstavba, rytmická pregnance, výraznost, právě to, co je potřebné u novákovské polyfonie, je to tedy bezesporu doklad Ančerlova velkého uměleckého výkonu. V každém případě mohu říci, že jde o dílo velké a neprávem opomíjené stejně jako Novákova tvorba vůbec. Je věčná škoda, kolik hodnot zůstává takto posluchačům skryto.