"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Září 2010

Mé verše II - novější básně

23. září 2010 v 11:24 | lyricaltones |  Poezie
Ne že bych se snad považoval za skutečného umělce-básníka. Ti hrají jinou ligu. Ale občas si zaveršovat a opíjet se hudbou slov je radost, i přes tu námahu, kterou člověka obvykle báseň stojí. A vyjádřit, co mám na srdci, formou, která je snad celkem hezká - ale to už posuďte sami.


Obětem

Lux perpetua luceat eis
když v bezrozměrný prostor nekonečně malí
zvětšeni jsou

Vítr nenese stopy v nezřené
Písek v poušti jen rozvane
Sníh v zmrzlé pláni
v niž horká zřídla zkameněla
Popel v spáleništi
když víra v zázrak nevyzněla

Nikdy z něj Fénix nevstane
obrácen v prach na smetišti
Dým nad svící jež dohořela

V prázdno sáhli Čas sám sebe vykrádal
čas sníh jenž dýchnutím roztaje
Kohout lhář k soumraku kokrhal

Klid bezčasý jen mlčí
přízrak blaženství bez ráje
suché moře beznohý běžec němý hlas
Lux perpetua luceat eis
neboť tma dluh slunce zamlčuje
Mlčí touha Mlčí věčnost Mlčí čas

Jen ozvěnou skřípl znetvořenou
akord jejž v půli přerazili

Lux perpetua luceat eis
I těm jež se nemodlili


V podvečer

Kdyby vítr v cestu poslední
rozbřesku stop mých rozvál prach
a duši vetknul křídla zásvětní -
tak letět k vůni ženy, ach,
jež rozpuštěny má rusé vlasy
nad chladem stmívání měsíčného
po modři očí, již rozlily fléten hlasy
po tvářích bran tmy kosmu neznámého...

Však dokud tep Země cítíš z kroků
a snů, v dech její rozpjatých -
tak plout k vlnám ladných boků,
jež vykoupou mé v závratích,
a za oponou hladiny pod řasami
svět nedozírných hlubin objevit,
stékat po slunci vlasů nad řekami,
jež hudbu v dlaň vlily, svoji s ní propojit...

Když z rostlin stoupá křehký čas
a dým ze svic listí úzkost našeptává,
vát v ústa ženy, rty, ten sráz,
jímž ve vír padáš magií chuti, co spává
na březích noci, z očí její lektvar vypít
a na otázky bez ozvěn hledat v nich odpověď.

Když malátným sněhem se chystáš prostřít
v půdu, v chvění z hlubin hledaje nápověď,
přilož ucho - uslyšíš chór mší zádušních.
Letět, jen letět a plout k vůni ženy,
než nad chladem krajů měsíčných
budou rusé vlasy rozpuštěny!


Dnes ráno

Třpyt bříz taví úžas
prsty paprsků ladí vítr na oknech
V klíně mechy měknou

Chceš udávit se něhou
Tvá nora myje v bahně ústa
Melancholie
hnije
v říši fantazie
když rosa rejdí v trávě
Posměšně třpytem disonuje
scherzem na bílých klávesách
Jejich mléčnou drahou
přízraky prsů perleť větru vdýchla

Padáš
Snad utopíš se
ve sklence pěny hvězdných prostor
Snad kapalníš v plášť vůně varhan
jež bezčasí v akord obrátí
Kéž prší něha z komet očí
jež letí v tebe závratí

Taková drobná anihilace
Tvá nora myje v bahně ústa
Čaj černá díra láva krve mráz nedělního vakua
z plné lednice

Stav beztíže
ze spíže

Bezpůdy
z nudy


Danse de la mort
(6. 6. 2010)

Dominové kostky
popadány v stín
šklebící se v tváře
Sen se svléká v splín

V siné oči splínu
vplavuje se kal
co zbyl z Allegra krve
již vichr z těla rval

Splašený kvil houslí
jimiž vichr zní
v atonální písni
rozmetal dur dní

A v jejich rytmu tančí
noc v niž nezří touha
šklebí se jí v tvář
maska prázdna pouhá

Dominové kostky
svrhá v její stín
vichr před nímž touha
skrývá svůj sen v klín


Ruce
pro Lucku Š.

Labutí šíje nad vlnou,
kde v bárce snu se kolébám,
dvě kočky, co hřbet protáhnou,
chtivé, když víno dolévám.

Ne chtivé vína,
snad vábící mě k pohlazení.
To ústa, ústa nikdy líná,
vždy lačná, rty vínem v růži mění.

Ladné baletky na klapkách,
v nichž tanec a báseň rozvlní,
řeku, v niž vplouvám po kapkách
těch prstů, když tečou mi po dlani.

Labutí šíje nad řekou,
jejichž obraz nezdá se mi.
Tajený neklid nad rukou,
tvojí bílou holubicí,

jež krásnou věštbu přinese mi.


Verše pro J.

Kam černé oči spěchají,
noci, jež pečeť svou v ně vtiskáš,
když v zahrady snů dýchají?

Na vlnách slov, pozlacených
vínem ryzích tónů,
jež kdosi jemně poztrácel v nich,

vanou v záblesk po ráji,
jenž z prostých věcí tryská...
Však zdali v mých se vyznají?

Když z obzoru je zaslepí
oslnivé stříbro, to божеский Дмитрий
pádí v ně jak divoký kůň po stepi.

Kam černé oči spěchají,
noci, jež háv svůj z nich tkáš,
když v sady snů mi dýchají?

Všichni touží po ráji...


Kroky

Vpita v obzor bez úsvitu, s ním pluje chvíle, vysmívá se,
v tvář sníh či plamen vdýchla. Cítíš okov okamžiku,
kamení kraj v chromých očích. Když mlčí dálka, věčná zdá se
a tichem halí zrak. Poodhrneš: obzor dávno
za tebou. Zmizel kraj, tvou tísní pohřben v klamném vzlyku.

Ó choré noci pod hvězdami chladných perel, jejichž teplo,
zpívající krví vzňaté, polibkem jiných úst se dotkne!
Vězni chvil, přelétáme věky. A zlaté světlo,
jež jak víno polosnění rozlévá v nich, v smích záhrobních lun
v procitnutí zamrzá, když víno v ústech hořkne.

Vlnobití tónů zvonu poledního v přílivech
stoupá v tepně bytí, když důvěrně ji stiskáš.
Poplach jeho ozvěn rezonuje v kořenech -
pijte z prsu země, ať harfy hroznů vzplanou v dlani,
když každý úder prostírá se v noc, jež tká tmou rubáš.

Tak jdi a rozbij skálu, co vězní vůni chvil,
larvy tísně střes, jež nutí rozhlížet se posté.
Seschlých listů žhavý výkřik dechem plic jsi udusil.
Jen něžnou válkou o svůj smysl, jíž velí ústa milostná,
ruka, jež prach mění v píseň, čas ke své slávě roste.