"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Červen 2010

Dílo Josefa Suka: komorní tvorba

19. června 2010 v 13:09 | lyricaltones |  Hudba
Část z pojednání o jednotlivých skladbách Josefa Suka, o která bych chtěl rozšířit webové stránky http://josefsuk.czweb.org/.

Pozn.: pod odkazy se skrývají ukázky na YouTube.

Tento kus složil teprve čtrnáctiletý konzervatorista jako druhou větu třívětého Smyčcového kvartetu d moll, který věnoval svému spolužákovi a spolubydlícímu Oskaru Nedbalovi. Kvartet jako celek se nehraje, ale v Barkarole Suk již tehdy prokázal podmanivé melodické nadání a schopnost náladavé kresby, díky čemuž si vysloužila samostatnou existenci. Dobře se uplatnila jako koncertní přídavek. Roku 1923 ji Suk revidoval pro samostatné provádění.

tři balady (1890):
Balada d moll pro smyčcové kvarteto
Sukova raná tvorba z doby studia na konzervatoři je charakteristická svým mollovým patosem. Šlo o jakousi naivní zálibu v pochmurnosti, na kterou Suk později s úsměvem vzpomínal. Souvisela jistě s dobově módní salónní hudbou a dekadentním uměleckým prostředím v Praze, prodchnutým atmosférou "fin du siècle". Může však být také odrazem vnitřní lability citlivého Suka za pražského studijního pobytu, kdy těžko nesl odloučenost od domova a milovaných rodičů. Ve svých šestnácti letech zkomponoval trojici balad, jež mají stejnou tóninu, ale různá obsazení - housle a klavír, cello a klavír a smyčcové kvarteto. Všechny tři mají značně patetický náboj. Nejdelší je houslová balada. Violoncellová balada byla později vydána pod společným opusovým číslem se Serenádou A dur pro stejné obsazení, vzniklou r. 1896.

Klavírní kvartet a moll, op. 1 (1891)
Věnován Antonínu Dvořákovi.
Tuto skladbu vytvořil sedmnáctiletý Suk přímo na Dvořákův podnět. Mistr uložil žákům komponovat variace na téma, které napsal na tabuli. Po chvíli vycítil, že Suka tato práce příliš netěší, a řekl mu, ať složí něco jiného - třeba klavírní kvartet. První věta vznikla o Velikonocích 1891 v Křečovicích. Když ji Dvořák prohlédl, řekl jen, že čeká, jak to bude dál, a znejistělý Suk se do práce vášnivě vžil. Podle jednoho nepříliš spolehlivého zdroje (reprodukce vzpomínky Z. Foustkové v knize Josef Suk - vzpomínková mozaika, sestavil Josef Šach) o tom později vyprávěl, že tehdy jezdil za Dvořákovou dcerou Otilkou na Žofín a byl velmi zamilován. Ještě nedokončenou druhou větu hrál a zpíval Mistrovi při hodině: "Dohrál jsem až do konce gradace středního dílu s poznámkou, že dál to ještě nemám, a mátlo mne podivuhodné ticho. Rozhlédám se vůkol a vidím, jak celá škola, shromážděná kol klavíru, se na mne vážně dívá, vidím, jak Mistr jde ke mně, a pojednou cítím jeho polibek na tváři a slyším jedno slovo: 'Jste chlapík.' A to rozhodlo pro celý můj život." Na její první provedení vzpomínal: "Pamatuji se jako dnes, jak Dvořák po provedení přivedl ke mně Chválu [pozn.: hudební kritik Emanuel Chvála], který se slzami v očích mne hladil se slovy: Bohem požehnán."
Druhá věta skutečně dominuje díky velmi emotivní širokodeché melodice a vášnivému lyrismu s gradací ve středním dílu. Kvartet odráží vlivy starších romantiků, ale také neobyčejnou kompoziční jistotu sedmnáctiletého autora. Všechny tři věty se vyznačují svěží melodikou a exaltovaným zápalem, který je pro mladého Suka typický. Skladba je zvláště v první větě charakteristická pro mollový patos tehdejší Sukovy tvorby, v poslední větě však jiskří radostným temperamentem.

Klavírní trio c moll (Petit trio), op. 2 (1889, revize 1890-91)
Věty: 1. Allegro, 2. Andante, 3. Allegro assai
Věnováno Karlu Steckerovi.
Toto dílo, opět mollové, jak bylo tehdy příznačné pro jeho komorní tvorbu, vytvořil Suk ještě jako žák Karla Steckera, v pouhých patnácti letech. Původně šlo o čtyřvětou kompozici, ve Dvořákově kompoziční třídě ji však přepracoval a vypustil scherzo, které příliš upomínalo na Dvořákovu hudbu. Definitivní verze dostala opusové číslo 2. Jde o malé dílko, ještě stylově nevyhraněné, ale stejně jako klavírní kvartet ceněné pro mladistvou svěžest a kompoziční jistotu.

Klavírní kvintet g moll, op. 8 (1893, revize 1915)
Věty: 1. Allegro energico, 2. Adagio (Religioso), 3. Scherzo. Presto, 4. Finale. Allegro con fuoco
Věnován Johannesu Brahmsovi.
Při Dvořákovu pobytu v Americe r. 1893 cítil Suk po úspěchu se smyčcovou serenádou povinnost vyznamenat se, až se Mistr vrátí. Pustil se tedy do komponování skladby v rozložitější formě, aby se mohl pochlubit něčím větším. Vznikl klavírní kvintet, na který byl devatenáctiletý Suk velmi hrdý a rozhodl se jej věnovat Brahmsovi. Dílo mu předal během pobytu ve Vídni. Později s humorem vzpomínal, jak se učil celé hodiny věnovací proslov, ale před Brahmsem pak ve zmatku místo "malý důkaz mé velké úcty" řekl "velký důkaz mé malé úcty". Brahms mu to neměl za zlé a řekl mu, že vlastní práce, kus vlastního nitra, je to nejlepší, co může člověk dát. Při prohlížení díla jej však upozornil na přetíženost partitury. Ve vzpomínce Suk cituje Brahmsova slova: "Musíte studovati Mozarta! Víte, všelijaké pikanterie napsat do hlasů dovede každý, ale psát rozumné noty, to je umění." Po provedení se pak prý Brahms vyslovil o skladbě, hlavně o scherzu, velmi pochvalně.
Sukův vlastní vztah k této skladbě byl později dosti negativní, protože ji vnímal jako dílo spíše vnějškově usilující o efekt než upřímně citové a rozumné, dílo při snaze o mohutnost a úsilí vzbudit dojem méně poctivě komponované. Roku 1915 je přepracoval do podoby, ve které se hraje dnes, především zkrátil krajní věty. První věta pokračuje v mollovém patosu předchozích komorních skladeb, finále se pak vyznačuje týmž radostným temperamentem jako u klavírního kvartetu. Oproti němu však kvintet navíc obsahuje jiskřivé scherzo. Pomalá věta je tentokrát označena Religioso a v jejím závěru se ozvou mysteriózní disonance. Silnou stránkou díla je opět mladistvý zápal a citovost, barevnost a melodická invence. Melodika koresponduje s poetikou charakteristickou pro Klavírní skladby op. 7, jsou v něm i reminiscence na Píseň lásky a Smyčcovou serenádu.

Smyčcový kvartet č. 1 B dur, op. 11 (1896)
Věnován spoluhráčům z Českého kvarteta.
V odkazech je vzácná autentická nahrávka Českého kvarteta. Finále je v ní hráno ve verzi z roku 1915, o které níže pojednávám jako o samostatné skladbě (odkaz viz tam) vzhledem ke vžité koncertní praxi, jež vyplynula z přílišné stylové odlišnosti této verze věty.
V kvartetu B dur jako by Suk reagoval na Brahmsovu výtku přehlcenosti u Klavírního kvintetu g moll a na jeho slova, aby se naučil "psát rozumné noty". Sám si později pochvaloval, jak je rozumně dělána, a zároveň pro něj představovala dílo upřímně citové, na rozdíl od klavírního kvintetu, který vnímal jako vnější. V rozezpívané první větě zřetelně slyšíme vliv Dvořákových kvartetů. Je však příznačná pro Sukovu individualitu svou barevností a především volnou deklamací melodické linie, což je jeden z významných sukovských prvků, vychylujících jeho vývoj z dvořákovských filiací. Suk podvědomě tíhne k volnému subjektivizovanému vedení melodie, což později vedlo k úplnému úniku z periodických a symetrických tvarů, příznačných pro Dvořáka. Nejosobitěji působí pomalá věta, která svou citovou expresivitou vzbudila v tehdejších posluchačích údiv. Pochodová druhá věta a finále se vyznačují humorem a prozrazují Dvořákovy vlivy. Berlínský kritik Hugo Leichtentritt napsal, že zná "jen velice málo kvartetů po Brahmsovi, které vystihují styl tohoto uměleckého druhu s takovou jistotou jako toto znamenité díle druhého houslisty 'Čechů' [pozn.: Českého kvarteta]." Dvořák řekl, že je to asi to nejlepší, co dosud od Suka slyšel.
Finále se Sukovi s odstupem let zdálo málo závažné, a proto se je roku 1915 rozhodl zcela překomponovat. Vznikla věta velmi vyzrálá a silná, ale stylově příliš prozrazuje jinou epochu, a proto se provádění kvartetu s touto verzí finále v koncertní praxi nevžilo. Je lépe ji provádět jako samostatnou skladbu.

Drobný kus, vznikající v blízkosti Radúze a Symfonie E dur, byl určen hudebnímu odboru Klubu mladých. Byl vydán pod společným opusovým číslem s Baladou d moll pro cello a klavír z roku 1890.

Čtyři skladby pro housle a klavír, op. 17 (1900)
Věnovány Karlu Hoffmannovi.
Suk nikdy nezkomponoval sonátu pro housle a klavír, vytvořil však suitu sestávající ze čtyř expresivních kusů. Mají drobnější rozměr, ale o to víc působí svou výrazovostí. Náladově jako by se vracely k baladickému patosu Sukových konzervatorních skladeb, ale již v jiné, osobité podobě. Jsou to velmi kompaktní a hutné kusy, které melodicko-harmonickým myšlením působí nově, moderně, pouze druhý kus Appassionato má dvořákovský výraz. Pro svou brilanci, expresivitu a osobitost jsou často hrané a oblíbené. Suk v nich později spatřoval náběhy "hledající rozervanosti", jež vyvrcholila Fantazií g moll pro housle a orchestr, odrážející neklid a obavy z Otilčiny srdeční choroby.

Elegie ("Pod dojmem Zeyerova Vyšehradu"), op. 23 (1902) pro housle, violoncello, smyčcové kvarteto, harmonium a harfu nebo pro klavírní trio
Původně určena jako hudba k živému obrazu při slavnosti na paměť 1. výročí úmrtí Julia Zeyera, pořádané v Belvederu, letohrádku královny Anny na Hradčanech. Julius Zeyer, který měl pro Sukovu tvorbu velký význam, zemřel brzy po vzniku legendy Pod jabloní a již se ani nedožil její premiéry. Suk jej uctil dílkem, inspirovaným jeho básnickým cyklem Vyšehrad, které původně zkomponoval pro větší komorní soubor s harmoniem. Později jej upravil pro klavírní trio; v tomto obsazení je Elegie jednou z nejhranějších Sukových komorních skladeb.

Smyčcový kvartet č. 2, op. 31 (1911)
Jednovětý. Věnován spoluhráčům z Českého kvarteta.
Při svých prvních uvedeních vyvolal tento kvartet bouřlivé, rozporuplné reakce. V Berlíně se prý obecenstvo rozdělilo na dva tábory tleskajících a pískajících tak, že div nedošlo k násilnostem. "Tento neúspěch mi záviděl sám Schönberg, který ostatně často zajížděl do Prahy poslechnout si má orchestrální díla," vzpomínal Suk. "Veřejnost u nás i jinde byla přímo zmatena jakousi dravostí tohoto projevu a v Německu jsem byl za to štemplován přímo za nehroznějšího anarchistru vedle Schönberga." Skladbu Suk charakterizoval jako "hudbu ryze absolutní, usilující o pevné semknutí formy, s jakýmsi poněkud ironisujícím výrazem, který se mění v Adagiu téměř v nábožný zpěv lásky a oddanosti."
Při porovnání Sukových dvou smyčcových kvartetů si nejlépe uvědomíme dosah stylového vývoje, jaký jeho tvorba během oněch patnácti let prodělala. Proti skladbě dvořákovského typu a do značné míry i výrazu stojí dílo individuálně řešené formy a velmi složité struktury, naplněné vypjatě expresivním výrazem, uvolňujícím v harmonii závislost na tonálních oporách. Hudební myšlenka je často exponována v plynulých přechodech od nástroje k nástroji, všude je znát zkušenost člena Českého kvarteta, Sukovi jsou dokonale známy možné způsoby hry a kombinace jednotlivých nástrojů. Nápadně vystupuje do popředí určitá "atomizace" struktury a neobvyklé, tematicky složitě prokomponované řešení formy jako jednovětého organismu, skrývajícího v sobě celý sonátový cyklus. Je zřetelně členěn do tří částí, z nichž střední je Adagio proložené scherzovým tématem. Po bouři třetí části končí kvartet, jak je pro Sukova tehdejší díla příznačné, meditativním smířením. Dílo je zároveň jakousi studií, jíž se Suk připravoval na své vrcholné tvůrčí úkoly, symfonické skladby Zrání a Epilog, obě též komponované jako jednolitá architektura.

Meditace na staročeský chorál Svatý Václave pro smyčcové kvarteto, op. 35 a (1914)
Protože České kvareto muselo za války hrát v úvodu koncertů povinně rakouskou hymnu, vytvořil Suk jako její protiváhu meditaci na téma staré české duchovní písně. Skladbu zkomponoval během pouhých dvou hodin. Též ji instrumentoval pro smyčcový orchestr. Jímavá skladba měla posílit vlastenecké vědomí za 1. světové války. Nejvíce zdůrazňuje motiv, vztahující se v chorálu ke slovům "Nedej zahynouti nám ni budoucím". Patří k Sukovým nejhranějším i nejnahrávanějším skladbám.

V odkaze je vzácná autentická nahrávka Českého kvarteta.
Přepracovaná závěrečná věta ze Smyčcového kvartetu č. 1 B dur. Odstup devatenácti let, během kterých Sukova hudba prodělala značný vývoj, tu zanechal své stopy v podobě stylové odlišnosti, pro kterou se kvartet hraje v původní podobě. Nová verze Allegra giocosa si však pro svůj výrazný a neotřelý rukopis zaslouží provádění jako samostatná skladba.

Bagatela "S kyticí v ruce" pro flétnu, housle a klavír (1917)
Půvabná skladbička, kterou Suk napsal pro svého syna (klavír) a jeho dva přátele (flétna a housle).

Sousedská čili "žádný hněv a žádná rvačka" pro pět houslí, kontrabas, činely, triangl, malý a velký buben (1935)
Napsána pro křečovické muzikanty s humornou poznámkou na titulním listě: "Jako vzor skladby, kdy skladatel nemusí nic umět a hráči také ne." Sukova poslední skladba.

Báseň

6. června 2010 v 23:41 | lyricaltones |  Poezie
Měl jsem nutkání napsat článek, ale nakonec mě téma dne inspirovalo k básničce. Někdy je to účinnější způsob vyjádření než nějaké filosofování.


Danse de la mort

Dominové kostky
popadány v stín
šklebící se v tváře
Sen se svléká v splín

V siné oči splínu
vplavuje se kal
co zbyl z Allegra krve
již vichr z těla rval

Splašený kvil houslí
jimiž vichr zní
v atonální písni
rozmetal dur dní

A v jejich rytmu tančí
noc v niž nezří touha
šklebí se jí v tvář
maska prázdna pouhá

Dominové kostky
svrhá v její stín
vichr před nímž touha
skrývá svůj sen v klín


***
Ano, padají jako dominové kostky...

K webu o skladateli Josefu Sukovi...

6. června 2010 v 23:00 | lyricaltones |  Hudba
Ve spolupráci s kamarádkou jsem se pokusil vytvořit internetové stránky o skladateli, jehož dílo patří k tomu nejpozoruhodnějšímu v české hudbě konce 19. a první třetiny 20. století:


Stejně mimořádný člověk jako umělec vytvořil dílo nevelké rozsahem, ale velké obsahem, které začalo písněmi lásky milostné a skončilo písní lásky všelidské, když jeho ryzí lyrika na své cestě prošla slunnými nivami rozdychtěného jara i temnými údolími stínu smrti. Ač je dosud málo uváděn, vytvořil díla základního významu a pro vstup české hudby do 20. století byl reprezentativní osobností. Značný důraz kladu - pochopitelně - na to, k jakému stylu a k jakým tvůrčím vrcholům Suk na své neobyčejné umělecké cestě nakonec dospěl. Bývají pro svou posluchačskou náročnost neprávem trochu pomíjeny oproti tomu, co vytvořil ještě za života Dvořáka, svého velkého učitele a tchána.

Stránky obsahují eseje o Sukově životě a tvorbě, seznamy děl, soupis diskografie, fotogalerii, výroky významných osob o Sukovi, seznam literatury o něm a zajímavé odkazy. O díle jsem zatím na web napsal poměrně rozsáhlou studii, v níž jsem se pokusil zachytit Sukův tvůrčí vývoj v jeho podstatě. Články, s nimiž se většinou setkávám, namnoze jen papouškují známá fakta nebo tytéž fráze, případně opakují už mnohokrát omleté naivní vyprávění o Sukově tvorbě z pohledu jejího vnitřního obsahu, aniž by zase pronikaly k podstatě stylu. Do budoucna plánuji vložit do seznamu děl samostatná pojednání o jednotlivých skladbách, která se zobrazí kliknutím na název v seznamu. Napadá mě i řada dalších věcí. Rozšířit článek o Českém kvartetu a udělat z něj samostatnou záložku, pojednat o jeho jednotlivých členech včetně fotografií, rozšířit pojednání o Sukovu vnukovi, slavném houslistovi, k výrokům o Sukovi přidat zajímavé výroky Suka. Příjemně by to zpestřily také zajímavé historky z jeho života.

Ale to se teprve uvidí. Chce to čas, kterého není vždycky dostatek. To, co mám již napsáno a dosud to není na sukovském webu, jsem se rozhodl zatím publikovat sem do blogu, kam chci ovšem také psát své čistě osobní recenze a eseje, které na stránkách nebudou.

Omlouváme se za různé nedostatky, které se dosud na stránkách vyskytují.

Komunismus

6. června 2010 v 20:29 | lyricaltones |  Kultura a reflexe. Obecné úvahy
Tak zase zajímavé téma týdne, komunismus... Musím přiznat, že jsem socialistický režim už nijak moc nezažil. Když to prasklo, bylo mi osm. Přesto na soudruhování a soudružkování nebo mléko za 3,60 Kčs (nebo to byl chleba? Ale ten byl myslím za 2,80 Kčs...) nelze zapomenout :) Slovo "soudružka" jsem měl spojené s učitelkami ve školce (a potom i škole), a když jsem viděl v televizi zasedání Federálního shromáždění a mluvčí oslovil přítomné "soudružky a soudruzi", divil jsem se, že to jsou všechno učitelé a učitelky :) Jak jasně a přirozeně na mě pak zapůsobila věta, kterou nám řekla soudružka učitelka ve třetí třídě, když nám jednoho dne náhle sdělila, že už nemáme oslovovat "soudružko": "já jsem prostě obyčejná paní!" O tom, co socialistický režim opravdu představuje a jaké zločiny má na svědomí, jsem ovšem ještě neměl ponětí. Teprve když se o tom po sametové revoluci tolik mluvilo a měly se konat první svobodné volby, jsem pochopil, že byl lživý a nesvobodný.

Představitelé dnešní KSČM se prezentují jako komunisté, kteří jsou již jiní, modernější, než byli ti minulí, a kteří již s chybami minulosti nemají nic společného. Je jistě absurdní dnešní komunistickou stranu obviňovat za to, co napáchaly komunistické strany dob minulých. Přirovnejme to k tomu, že nemůžeme dnešní Němce obviňovat z toho, co napáchalo nacistické Německo v první polovině 20. století. Ta analogie ale z jednoho důvodu kulhá. Dnešní Němci (samozřejmě až na výjimky, které jsou všude) nezastávají ani neobhajují nacistickou ideologii, kdežto komunisté musejí přece jen mít s dřívějšími komunistickými stranami určitý společný ideový základ. Komunismus zůstává politickým směrem, který chce nastolit v zemi socialismus. Řekněme, že už si jej dnešní komunisté představují jinak než komunisté minulí. Přesto tu zůstává otázka, na kterou bych rád znal jasnou odpověď. I když vlastně raději ať ji neznáme, protože možná by nám ji mohla dát jen zkušenost, a tu už nemůžeme připustit. Otázka, kterou si asi v duchu pokládá většina z nás, když je řeč o KSČM: nakolik je realizace toho, o co by komunisté rádi v naší zemi usilovali, slučitelná s principy demokracie?

Souvisí to se základními otázkami, s kterými je komunismus principiálně spjat: na jakém základě chtějí postavit ekonomiku jako odpůrci kapitalismu? Na kapitalismus bývá z pohledu třídního myšlení házena špína, ale přitom je to jen systém respektující jednoduchou přirozenou zákonitost: hospodářství je založené na obchodu a obchod je založený na principu nabídky a poptávky. Kapitalismus je jen přirozeným vyjádřením této jednoduché pravdy, kterou nás učili už v první třídě Obchodní akademie. Jak chtějí komunisté zajistit fungování ekonomiky, pokud by ji postavili na jiném základě než na volném trhu nebo pokud by volný trh regulovali tak, aby byl nástrojem socialismu? A jak chtějí přesvědčit lidi, aby nový režim akceptovali? Dělí příslušníci KSČM společnost uměle do nějakých tříd? Budou chtít omezovat svobodné podnikání těch, na nichž stojí ekonomika, tedy obchodníků, firem, a "uchopit otěže do vlastních rukou"? Mohlo by to snad nevést k třídní nenávisti a nesvobodě ve společnosti? A mohlo by snad takto fungovat hospodářství? Zdá se mi, že komunisté jsou buď lidé, kteří mají o fungování hospodářství a společnosti jakési utopické vize, nebo jsou to podvodníci, kteří jen prezentují prázdná hesla, když hovoří o "novém socialismu".

Pokud ve skutečnosti nechtějí usilovat o změnu režimu, pak to ovšem nejsou komunisté, nýbrž sociální demokraté. Komunistická změna režimu by zákonitě musela být protidemokratická, ať už by nový režim měl být jakkoli vzdálený nejhorším zločinům, které napáchal socialismus v minulosti. Proto nejen případné obhajování února 1948 nebo popírání zločinů komunismu, nýbrž už věc samotného principu socialismu je důvodem otázky, zda by neměla být komunistická strana zakázána jako propagování ideologie vedoucí k omezování základních práv a svobod. 

Dnešní komunisté naštěstí už nemají takový vliv na myšlení společnosti, ač stále mají svou pevnou voličskou základnu a bezpečně se dostávají do parlamentu. Daleko větší vliv podle mého názoru stále mají komunisté minulosti, ne tím, že by dnes lidé naslouchali jejich myšlenkám, ale tím, jak ovlivnili mentalitu generací minulého režimu, a tím nepřímo i generace další. Třeba je to jen můj subjektivní dojem, aniž bych o problematice něco hlubšího věděl (ostatně celý tento článek je psaný laicky), ale jako milovník kultury bych řekl, že "konzumnost" dnešní společnosti u nás, která se promítá právě i v kultuře, byla výrazně podpořena jednou věcí: za minulého režimu si lidé možná zvykli žít jen v přízemním světě konzumování spotřebního zboží, neboť k nějakým duchovnějším oblastem a méně "konzumnímu" myšlení jim režim zamezoval přístup a tyto věci je odnaučoval. Skutečný boom kulturní hloubky znamenala šedesátá léta, tedy doba, kdy se režim poněkud uvolňoval a kdy právě ty cizí kulturní vlivy, které k nám tehdy pronikaly, měly jedinečný, neopakovatelný obsah. Na počátku 90. let však takové inspirace ze západu nepřicházely, svět se změnil, v kultuře si zvykl na jednotvárné koleje masového průmyslu. Nabytou svobodu jako by lidé, naučení žít frontou na banány a jednotvárnou televizní produkcí (aforisticky řečeno), využili k tomu, na co minulý režim omezil jejich vnitřní svět. Tedy ke konzumu, k hltání spotřebního zboží ve všech oblastech včetně kultury, zvlášť když právě v tom se jim dřív ani nesnilo o možnostech, jaké jim pak nabídla demokracie. A tvůrci jakožto lidé, kteří se kulturou živí, začali tvořit díla tak, aby se dobře prodávala, a tím jako by se kultura stávala více plytkou, neboť nad uměleckými otázkami začaly vítězit marketingové. Samozřejmě je třeba tuto úvahu brát s rezervou... ;-) Ale za zamyšlení stojí.

Volný trh bych ale z ničeho neobviňoval. Sotva může být nahrazen něčím jiným, co by zachovávalo demokracii a zároveň vedlo k ekonomické prosperitě. Právě popírání téhle pravdy je hlavní důvod utopičnosti komunismu. O demokracii T. G. Masaryk výstižně řekl, že je jen taková, jací jsou občané. Hajme demokracii, neměňme režim; měňme sebe.