"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Kantáta Bouře v Rudolfinu aneb chudák Novák

18. dubna 2010 v 0:10 | lyricaltones |  Hudba
Česká filharmonie 15. a 16. 4. 2010 konečně uvedla skladbu, kterou jsem si dlouho přál v Praze slyšet - kantátu Bouře Vítězslava Nováka. Jde o jednu ze dvou myšlenkových syntéz Novákovy tvorby - druhou je Pan, pětivětá hudební báseň pro klavír. Provedení řídil Ondrej Lenárd místo původně plánovaného Zdeňka Mácala, sóla zpívali Dana Burešová, Kateřina Kněžíková (soprány), Martin Lehotský (tenor), Roman Janál (baryton), Zdeněk Plech a Miloš Horák (basy). Předesílám, že Janáčkova Symfonietta, která zněla v první části koncertu, se mi od Lenárda a ČF dosti líbila.

Mnohá místa v Bouři však ČF provedla trochu utahaně a bez dostatečného dramatického tahu a napětí. Občas také vážně narušilo efekt určitého místa, že nebyla dobře slyšet některá nástrojová skupina, která měla vyniknout. Zpěváci mě příliš nenadchli, zvláště Lehotský, který měl i divnou výslovnost a "pfslapal si na jadzyk", Burešová v modlitbě dívky na břehu neměla dost emoce a vášně a některé tóny se mi nezdály ani intonačně, Janálovi coby černému otrokovi scházela lyrická poloha v první části jeho sóla, kde uspával svou paní (celou dobu spíš připomínal umrlce z Novákových Svatebních košilí, kterého zpíval na podzim 2008). Kněžíková ušla, basové se mi docela líbili, nejvíc ale sbor. Zážitek byl nakonec velký díky Novákovi a strhujícímu vyvrcholení jeho skladby. Tolik mé osobní dojmy z provedení. Jsem nadšen, že tuto věc konečně uvedli, pro plný zážitek z díla však doporučuji Krombholcovu nahrávku s Blachutem, Tikalovou, Mrázem, Tauberovou ad. A to nejen po porovnání obou provedení, ale snad ještě více z jiného, mnohem závažnějšího důvodu.

Při diskusi na Facebooku o tomto koncertu jsem se od jednoho filharmonika dozvěděl, že Lenárd provedl ve skladbě škrty. Přiznám se, že jsem to při provedení nepoznal, ačkoliv se mi zdálo, že například ono rozsáhlé interludium na motiv písně Láska, bože, láska nějak příliš rychle uteklo, ale upřímně řečeno ve snu by mě nenapadlo, že by tam dirigent něco vynechával - toho jsem se opravdu nenadál, protože trvám na tom, že něco takového si nemůže dirigent dovolit. Některá místa prý byla příliš rozvláčná a bylo těžké je vydržet hrát, skladba "nemá konce" a "jakékoliv hluché místo pak leze hráči na nervy", Novák prý neměl soudnost a škrty skladbě prospěly. Takovýmito soudy byl ospravedlňován zásah, jehož následkem jsme partituru neslyšeli celou - takovou, jak ji autor zkomponoval. Ano, skladba nemá konce, když dirigent nepoužije dostatečná tempa a co má vyznívat svižně a dramaticky, vyznívá rozvláčně.

Vyškrtávat neautorizovaně z kantáty kterékoli takty považuji za principielně stejně nepřípustné, jako vyškrtávat je ze symfonie - snad s výjimkou vynechávání repetic. Posluchač se pak také oprávněně může cítit podveden, protože při koncertě byl přesvědčen, že slyší Novákovo dílo v autorském tvaru. Skladatel se snaží, aby bylo dílo dokonalé, konkrétně u Nováka je pak známa velká racionální kritičnost, intelekt a perfekcionismus. Na tomto svém díle, které je považováno za jedno z jeho vrcholných, pracoval dva roky. A nyní nějaký dirigent závažně zasáhne do skladebné struktury díla tím, že se rozhodne mu to prostříhat, protože se mu zdá, že jsou tam některé momenty přebytečné a hráčům činí obtíže to vydržet hrát. Pokud ovšem mají filharmonici problém skladbu interpretovat takovou, jak byla napsána, je chyba v nich. Interpret je tu od toho, aby skladbu interpretoval, nikoli svévolně pozměňoval. Škrty představují něco závažnějšího než drobné instrumentační retuše, vynechání repetic nebo změny v dynamických pokynech. Jestliže má dirigent nějaký svůj názor na kompoziční podobu díla, neměl by jej vnucovat posluchači tím, že kompoziční strukturu změní - zvláště pak tím, že něco vynechá, protože tak posluchače ochudí o něco, co bylo pevnou součástí skladby. Ostatně názor dle mého soudu v našem případě špatný, plynoucí z nepochopení této kantáty, která je velkolepou freskou, zachycující monumentalitu rozbouřeného moře.

Pokud jde o údajnou rozvláčnost, řeč byla v oné diskusi hlavně o orchestrálních mezihrách, z nichž jedna je velmi dlouhá. Interludium na motiv písně Láska, bože, láska trvá v Krombholcově provedení jedenáct a půl minuty. S plným přesvědčením tvrdím, že tam nejsou žádná hluchá místa, nanejvýš jsou tam čistě deskriptivní epizody, které zobrazují nebezpečně se bouřící moře, ale zrovna deskriptivní místo, které mi tane na mysli, včera pokud vím zaznělo. Jestliže snad vyškrtli něco z oněch míst, kde zaznívá melodie v nádherných orchestrálních barvách a různých výrazových polohách od něžné lyriky po vášnivou gradaci, je to projev vrcholné ignorance, protože nic hudebnějšího vyškrtnout nemohli. Celé interludium představuje vášnivě lyrickou orchestrální fantazii na zmíněný motiv, který tu nese symbolický význam. Je to téměř jakási malá symfonická báseň uprostřed kantáty a udělat z ní torzo je z uměleckého hlediska nepřípustné.

Stejné je to však i s ostatními interludii, dlouhými nejvíce čtyři minuty, protože celé dílo je myšleno nejen jako kantáta, ale jako velká symfonická fantazie o moři. Sám Novák skladbu charakterizoval jako "mořskou fantazii". V tom spočívá smysl delších orchestrálních meziher, které nelze bagatelizovat tvrzením, že se zde omílá dokola totéž, takové tvrzení - které jsem se rovněž dočetl od filharmonika - je jen příklad přezíravosti a nepochopení díla. Mohutnost a rozsáhlost orchestrální partitury je tu uměleckým prostředkem, v němž se dosytosti vychutnává ve vší barvitosti a plastičnosti monumentalita rozbouřeného mořského živlu, který je tu hlavním motivem velkolepé hudební fresky (více o díle pojednávám v článku Vítězslav Novák: Bouře). Pokud je to naplněno podobně silnou inspirací a epicko-dramatickým vývojem jako u Nováka a také dostatečně působivě provedeno, za celou dobu trvání skladby posluchačovo vzrušení nepoleví. Domnělé zkompaktnění díla provedením škrtů tu znamená nejen vynechat některé jistě zajímavé momenty (osobně o nezajímavých nevím), ale také snižovat monumentalitu "mořské fantazie" jako jednu z jejích nejpůsobivějších vlastností.

Dnešní Česká filhamonie asi nemá na to, aby tuto náročnou skladbu provedla tak, jak má působit. Je ostudné, že Novákova Bouře, která je nejen odborníky označována za jedno z nejvýznamnějších děl rané české moderny, ale je i posluchačsky vděčná, téměř není prováděna, a pokud už ji Česká filharmonie uvede, je tomu tak za cenu škrtů ve skladbě. Raději bych si ji poslechl v podání nějakého špičkového zahraničního orchestru, kde mají dost umělecké velikosti a profesionality na to, aby takovou věc zvládli a nemuseli si pomáhat kompozičními zásahy a svalovat vinu na autora. Věřím však, že Ondřej Kukal s FOKem, který na podzim 2008 provedl jinou Novákovu mohutnou kantátu - Svatební košile, by totéž neudělal. A Mácal, který uvádění Nováka a Suka propaguje, snad také ne… Doufejme. Jsou ještě interpreti, kteří chovají k autorovi skutečnou profesionální úctu.

U Krombholcovy nahrávky máte dojem, že jste přímo na lodi na rozbouřeném moři, včera přímo v sále jsem bohužel tento dojem moc nezažil. A informace, kterou jsem se dnes dozvěděl, již dokonale rozladila mou vzpomínku na tento umělecký zážitek, který byl díky strhujícímu vyvrcholení Novákovy skladby nakonec dosti silný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama