"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Duben 2010

Náboženská víra

24. dubna 2010 v 13:38 | lyricaltones |  Kultura a reflexe. Obecné úvahy
Jednou jsem slyšel úvahu astrofyzika Jiřího Grygara o tom, kdo má nebo by měl mít největší duchovní a mravní autoritu. Uvědomil jsem si, že u mě jsou to (mimo jiné) velcí klasikové umění. Teď mě ale inspiroval k dalším úvahám citát, který jsem si přečetl shodou okolností na internetových stránkách rovněž úzce souvisících s Grygarem - v článku o náboženství na webu Českého klubu skeptiků Sisyfos. Šlo o větu: "Náboženství je mravní poezií, estetickou inspirací a dramatickým výrazem existenciální naděje a touhy." (Autorem citátu je Paul Kurtz, zakladatel a předseda světového skeptického hnutí CSICOP.) Pojem "mravní poezie" ukazuje, že náboženství a umění mají v principu dost společného.

V každém případě je třeba rozlišovat liberální inteligentní víru, otevřenou svobodnému myšlení a respektující střízlivý rozum, od fundamentalismu a fanatismu. Ten první způsob víry má své pozitivní hodnoty, ten druhý je v lepším případě jen projev nedostatku soudnosti či vzdělání a v horším reálně nebezpečný pro společnost. Bohužel mám z různých indicií a událostí poslední doby obavy, že náboženský fundamentalismus a fanatismus posiluje svou roli a stává se pro svět reálnou hrozbou. Racionální věda a kritický rozum jsou ignorovány nebo programově zavrhovány, slepá víra, láska k různým iracionálním kultům a nenávist k ideologickým nepřátelům si podmaňují lidi až děsivě snadno a lidé se chovají stále agresivněji. Bohužel tomu nahrává dnešní doba, kdy na lidi negativně psychologicky působí hluboká ekonomická, sociální i morální krize a kdy se vyhrocují konflikty mezi západní a východní kulturou.

Fascinuje mě už jen to, kolik lidí je vám dnes v civilizované rozvinuté zemi schopno tvrdit, že život na Zemi je starý několik tisíc let, že vědci plácají nesmysly a lžou, že přírodovědecké teorie jsou pohádky a Bůh nám přece dal Bibli, ve které už pravdu dávno máme - a že kdo jí nevěří, je ignorant. I u největší křesťanské církve stále přetrvávají předsudky v sexuální oblasti (homofobie), v Americe pokračuje konflikt vědy s kreacionismem, který se snaží vetřít do škol a pokud možno z nich i vyhnat evoluční teorii. Jsou tu také inteligentní věřící, ti, kterým jde jen o hodnoty v srdci, smýšlejí liberálně a reálná fakta, soudnost a kritický rozum respektují. Kéž by takových bylo mezi věřícími podstatně větší procento! A kéž by těchto humánních a inteligentních hodnot bylo daleko větší procento mezi lidmi vůbec.

Náboženskou víru vnímám ze dvou úhlů pohledu, které se pokusím nyní nastínit.



Racionální skepticismus...

...mi dnes brání, abych za hlavní mravní autoritu považoval náboženství. Důvodem jsou jeho nepodložená nebo mylná východiska. Když už jsem se dotkl klubu Sisyfos, na jeho stránkách je vysloven skeptický postoj ke všem možným tvrzením, která nejsou podložena (či jsou s jistotou chybná), ale zároveň je zde několikrát řečeno, že náboženská víra může koexistovat vedle skepticismu jako mimoběžná rovina. Pokud však hovoříme o racionálním skepticismu coby přístupu ve faktografické oblasti a požadujeme po každém tvrzení, aby bylo podloženo, pak nevidím žádný důvod, proč by náboženské ideje měly být z tohoto požadavku vyjmuty. Víra, že je Bůh, je stejně tak vírou v nepodložené, jako víra např. v astrální tělo.

Skeptický přístup pro mě představuje požadavek vůči sobě samému, abych si něco nenalhával. Nemohu proto souhlasit s tvrzením, že víra v Boha není v rozporu se skepticismem. Z tohoto pohledu se jeví zvláštní, když je skeptický vědec věřící. I na samotných webových stránkách Sisyfa jsou vyvráceny některé typické argumenty pro náboženskou víru, jako argument from design, tvrzení, že antropický princip nasvědčuje existenci Boha, apod. Jakékoli další indicie či dokonce důkazy Boha se dají stejně přesvědčivě vyvrátit. Jedním z argumentů bývá, že věda je schopna hledat odpověď na otázku fyzikálních příčin existence vesmíru a světa, ale nikoli na otázku smyslu. "Vnímání smysluplnosti existence" bývá následně vykládáno jako "nazření Boha" a ateisté jsou pak z tohoto pohledu někdy dokonce označováni věřícími za zaslepené, omezené apod. To je mylný argument. Z toho, že má pro nás existence smysl, nevyplývá, že je dán jakýsi "smysl všeho" shůry. Myšlenka, že vesmír vznikl za nějakým účelem, je právě tak nepodložená jako to, že byl stvořen Bohem. Dochází tady k emocionálnímu sebeklamu, kdy jedinec tím, že v hlubokém mravním vědomí (které jen podporuji) cítí existenci jako smysluplnou, považuje toto lidské cítění smyslu za vnímání jakéhosi smyslu "an sich". My pouze vnímáme, že má existence smysl pro nás, jinými slovy lidské cítění smyslu bytí je pouze výraz lidského vztahu k němu.

Skeptický přístup se týká jakéhokoli duchovního determinismu, nemohou tedy vůči němu obstát ani tvrzení o "neosobním duchovním principu", podporovaná výtkou - byť nezřídka pravdivou - že ateisté si představují Boha naivně antropomorfně jako osobu podobnou pohádkovým bytostem. To, že si představují Boha jako osobu, je však také dáno úvahou, že pouze myslící vědomí - tedy osoba - může o něčem rozhodovat a něco tvořit jako inteligentní vůle. Představa duchovna jako kvality jsoucí nezávisle na nějakém myslícím vědomí je čistě iluzorní. Další zamlžování pojmu Boha, ke kterému věřící ve sporu s ateismem někdy sahají, pak už jen vede k tomu, že se dává slovu Bůh jiný význam, v nejzazším důsledku víceméně jen metaforický.

Věřící říkávají, že Boha nelze pozitivně definovat, postihnout slovy, je u něj možná pouze negativní definice - Bůh není toto, Bůh není ono atd., cokoliv konkrétního uvedeme, nemůže Boha postihnout. Myšlenka, že Bůh pravděpodobně není entitou námi představitelnou, když je něčím, co přesahuje náš vesmír, je logická. Jeho obraz ve víře však ve skutečnosti konkretizovat lze, alespoň do jisté míry, protože z něj věřící vyvozují morální postuláty, důsledky v existenciálních otázkách a podobně. Řekněme, že necháme otevřen spor, zda slovo Bůh znamená jen inteligentního Stvořitele (čili cosi, co disponuje duší, vůlí, rozumem nebo něco v tom smyslu). Věřící věří v cosi, co označuje slovem Bůh. Musí být nějaký důvod, proč tomu říká Bůh a ne třeba špumprnágl, jinými slovy proč to řadí do okruhu významů slova Bůh. Negativní definování: "není to x, není to y, není to z, není to fň..." - otázka zní, proč, čili věřící musí mít nějaký důvod, proč si myslí, že to není tohle ani tamto ani ono atd. Žádné slovo není bez významu (a právě význam toho slova mě zajímá). Pokud věřící nemůže definovat slovy, co si představuje nebo co "cítí" pod pojmem Bůh, i tak musí mít odůvodnění, proč v "To" věří, na základě čeho. Obecná odpověď, že to má odůvodněné filosoficky a podobně, je poměrně nicneříkající - pokud nachází filosofie jakési odůvodnění, které věřící přijímá, pak mě zajímá toto konkrétní odůvodnění, protože právě ono je jádrem věci, a pak ho můžeme podrobit kritickému rozboru a ohodnocnení. To je podstata mého skepticismu v otázce Boha - který vyznávám i v každé jiné věcné otázce.

Častá je argumentace počátkem - jakýmsi logickým postupem se vyvodí, že vše muselo mít prvotního hybatele, prazákladní příčinu, která je již nezapříčiněná a existuje mimo čas, a řekne se, že tento prvotní hybatel je Bůh. Proč by ten "prvotní hybatel" měl mít atributy Boha, už vysvětleno nebývá; samotný pojem "prvotní příčina" ještě není totožný s pojmem Bůh. Samozřejmě tuto argumentaci nechci podsouvat právě vědcům. Ale právě proto, že oni vědí, že o prvotních příčinách a počátcích času ještě mnoho nevědí, předpokládám, že jako skeptici také při tomto vědomí zůstanou a nebudou dělat to co mnozí věřící, totiž doplňovat si nepoznané filosofováním typu "Bůh existuje mimo čas a prostor". Ve skutečnosti není nijak podložena "jediná prapodstata veškerenstva", která "existuje mimo čas", nelze tvrdit, že při předpokladu její existence už nemá smysl otázka, čím byla zapříčiněna ona, není nijak podloženo, že je ona prapříčina věčná nebo že je inteligentní vůlí, že je nekonečnou láskou a dobrem a podobně.

O to zvláštnější se jeví, když se vědecký skeptik hlásí dokonce ke konkrétní věrouce, jako je křesťanská. Odpověď bývá prostá: Bible není přírodovědnou knihou ani učebnicí historie; příběhy v ní obsažené jsou živé, přijmeme-li je v symbolické rovině, předávají nám něco samy o sobě bez ohledu na to, jsou-li historicky reálné. Otázka potom je, proč by měla Bible v tom mít nějaký přednostní význam oproti ostatním mytologiím a jiné literatuře, proč ji považovat za něco víc než za jednu z nesčetně mnoha různých knih, které nám předávají hluboké myšlenky o naší existenci, smyslu života a podobně bez ohledu na historickou reálnost příběhů. Kromě toho ani například Ježíšovy zázraky nebyly jistě prvními kazateli evangelia míněny jako pouhé symboly, ale jako reálné události, takže si pak z nich vlastně "něco bereme" s tím, že paradoxně nevěříme tomu, co nám jimi chtěli evangelisté říct. A kolik toho z biblických poselství budeme přijímat? Vezmeme-li pro příklad opět Ježíše - nekáže v evangeliu jenom lásku, ale i nenávist (vím ovšem, že se dají uměle konstruovat lecjaké výklady podle konkrétní teologické potřeby). Z Bible si budeme "vyzobávat rozinky" - suma sumárum, je toto ještě křesťanství?

Jaký by tedy mohl být důvod k víře? Jak se píše v mnou uvedeném citátu Paula Kurtze, náboženství je "estetickou inspirací a dramatickým výrazem existenciální naděje a touhy". Záštita, opěrný bod pro pozitivní vztah k bytí, pro mravní řád. To je hezké - ale je to "wishful thinking" (ke kterému se také mimochodem Sisyfos kriticky vyjadřuje). Něco podobného je argumentace emocemi - "v hloubi duše cítím, že…", "něco tak nádherného a mimořádného jako život nemohlo vzniknout jen tak" apod.

Z bohaté zkušenosti z internetových diskusí vím, že věřící obvykle po těchto argumentech nakonec reagují v zásadě trojím způsobem: buďto sklouznou k postmodernímu relativismu, holismu, antiscientismu (opět Sisyfem kritizovaná záležitost), nebo argumentují "osobním zážitkem Boha" (jakbysmet, i když se o tom Sisyfos nezmiňuje přímo v souvislosti s Bohem), nebo neustále opakují, že nemohu dokázat neexistenci Boha a že ateisté jsou taky jen věřící (v neexistenci Boha). To poslední je samozřejmě omyl, pokud se týče skeptiků, protože skeptik pouze nenachází opodstatnění pro víru, nikoli tvrdí a priori, že Bůh není. Vyvrátit v principu nelze žádnou entitu, jakou si kdo vymyslí, pokud její hypotetická existence ničemu neodporuje.

Chápu, že představitelům Sisyfa jde především o ta tvrzení, která skutečně matou veřejnost a mohou mít tudíž neblahé následky. Náboženství však představuje celou myšlenkovou koncepci, postavenou na nepodložených idejích a dogmatech, a proto jistě může do této sféry patřit - a také patří. Pro příklad nemusíme chodit daleko - už třeba odmítání antikoncepce katolickou církví a její tmářství v této oblasti, které se neblaze dotýká např. Afriky, je zřejmým důvodem pro toto stanovisko. A i kdyby tomu tak nebylo, nemohu zkrátka vycházet při formulování mravního řádu a hodnotového žebříčku z předpokladů existence něčeho, pro co nejsou důkazy ani indicie, natož z předpokladů platnosti nějakých historických fakt, o nichž se rovněž objektivně nic neví.



Podívejme se nyní...

...na celou věc z jiného úhlu. Jak řekl Paul Kurtz, náboženství je "mravní poezií a estetickou inspirací". Ano. Mravní a existenciální. A poezie (nemluvím teď samozřejmě o verších, ale o způsobu nahlížení - v němž se může také skrývat religiozita) obohacuje, prohlubuje lidské nitro a je neškodná - zůstává-li poezií. "Estetická inspirace a dramatický výraz existenciální naděje a touhy." Existenciální naděje a touha byla a je člověku vlastní a bude vždy, dokud bude člověk chodit po této Zemi a muset se vyrovnávat se svým osudem. Je však důležité, že etika se utváří společenskou zkušeností, náboženství by tedy mělo spíše zůstat v rovině domýšlení této přirozené zkušenosti, která je základem morálky, nikoli jít z nepodložených ideologických důvodů proti ní. Náboženství bývá také původcem přehnané citlivosti v morálních a existenciálních otázkách. Pozitivní účinek víry je tedy otázkou míry a formy jejich ovlivnění náboženským myšlením.

Měli bychom říci, že Boha nelze potvrdit ani vyvrátit. Pro mě je to důvod, proč nemohu mít víru - víra bez podkladu je wishful thinking a nejde mi dohromady s racionálním skepticismem, jak již jsem výše řekl. Současně ale člověk, který nazírá jakýsi duchovní řád a má tendenci vidět za existencí cosi jako "vyšší moudrost", bývá nezřídka svým vnitřním ustrojením důkazem toho, že religiozita má potenciál být zdrojem prohloubeného morálního a citového pouta k bytí, prohloubeného hodnotového světa. Taková zvýšená vnímavost vůči duchovní (morální) oblasti může být zdrojem neocenitelné kultivace ducha a jako milovník umění vím, že také inspirace. Jaké vznešenosti nabývají krása a láska, získávají-li přídech věčna a stávají se kategoriemi přesahujícími pomíjejícnost tohoto světa! A vznešené mravní ideje získávají v mysli věřícího svou pevnost. Náboženství však musí být náboženstvím lásky a nesmí zůstat jen frází, ale prosvěcovat svým světlem nitro věřícího.

Jak známo umí být původcem nejen lásky, ale také nenávisti. Nabývají-li v něčí mysli morální ideje metafyzické platnosti, může v tom být i nebezpečí. Daná stanoviska totiž pak jsou chápána jako kategoricky závazná, a to zavdává příčinu schematismu, dogmatismu. Základ morálky musí vycházet tak jako tak z přirozeně utvářené společenské zkušenosti, kde je základní intencí to, co zdůrazňují jako základní intenci náboženství lásky: chovat se k sobě navzájem tak, aby se nám všem žilo dobře. Kategorické stanovisko přicházející zvnějšku, z ideologie, vnáší do tohoto přirozeného procesu potencionálně nebezpečnou předsudečnost. Nemusím asi jmenovat markantní případy, kdy nějaká náboženská nebo jiná ideologie dělá po světě podobnou neplechu. Už třeba zmíněné odmítání antikoncepce je příkladem. V postoji k víře jsou možná právě kategorická stanoviska to nejméně správné, ostatně často ovlivněné předsudky z té či oné strany - chápáním ateismu jako zaslepenosti s ochromeným pohledem na svět (slova E. Koháka) či naopak házením jakékoli religiozity do jednoho pytle s fanatismem. Kategorické vyloučení čehokoli náboženského je omezením prostoru oné "mravní a existenciální poezie, estetické inspirace", kategorické přesvědčení o boží existenci a platnosti náboženských pravd vede k předsudkům a despocii dogmat.

Hlavní problém je zkrátka v tom, že víra je jak známo dvojsečným mečem. Religiozita v principu nemůže být věc jen rozumová, neboť je záležitostí do značné míry emoční, ale měla by zůstat rozumná. Je třeba, aby byla osvobozená ze zkostnatělých forem, aby byla otevřená svobodnému myšlení, aby věřícího nezdravě psychicky nedeformovala a nevězela v dogmatismu a v předsudcích, které z něj plynou. Pokud tomu tak není, je tu vždy nebezpečí neblahých důsledků, přecitlivělými morálními soudy a předsudky v sexuálním životě počínaje a fatálními krajními případy (bohužel ve světě stále příliš častými) konče. Také se mi nelíbí, když je víra odmalička vnucována dítěti. Věřícím se to často těžko vysvětluje - pochopitelně, protože chápou své přesvědčení jako to nejsprávnější, co by měl zastávat každý. Náboženská víra je však pouze názor, protože je postavena na předpokladech, které nejsou prokázané. Vždyť sami věřící často říkají, že se jedná o víru, tedy nikoli vědění. Rozumně seznamovat dítě (ovšem až ve věku tomu odpovídajícím) v rámci vzdělání s různými filosofiemi - ano; ale víra, jak řekl jistý vysoký představitel katolické církve v rozhovoru před návštěvou papeže v ČR, musí být věcí svobodné vůle, svobodného rozhodnutí. Myšlenkový rozhled je koneckonců spíše otázka sečtělosti - nejen ve filosofii (a už vůbec ne jen ve svatopisech), ale také (ne-li dokonce především) v umělecké literatuře, stejně jako širšího vzdělání i v přírodovědě, historii apod. Myšlenková svoboda jedince musí být stejně tak vnitřní jako vnější, aby se víra nestala záležitostí slepého utkvění na dogmatech, ale byla, jak už jsem řekl, otevřená svobodnému myšlení.

Je tedy zřejmé, že jsem přítelem mnohem spíše víry vycházející ze svobodné filosofie než víry vycházející z rigidní věrouky a nekritického přijímání nějakého svatopisu jako závazného "Slova Božího". A konečně, tak jako se víra musí osvobodit od předsudků, musí se vnitřně vymanit ze závislosti na domněnkách zasahujících přímo do kompetence vědy. Víra, která je závislá na tom, zda ta či ona vědecká teorie je správná, nebo mylná, stojí na velmi vratkých základech. A není to koneckonců víra poněkud zoufalá? Nemluvě o tom, že při dostatečné horlivosti je zdrojem šíření tmářství. Proti němu je třeba se rezolutně bránit. Popírání evoluce a úsilí části americké veřejnosti o zavedení teorie inteligentního designu do povinných školních osnov nejsou jediné příklady. A špatné je nejen popírání vědeckých poznatků, nýbrž už jejich ideologická desinterpretace. Náboženská víra spadá do oblasti "meta-", "za" fyzickým světem, a tam by měla zůstat. Cítí-li někdo existenci světa a života jako "dar" jakési nepostihnutelné vyšší moudrosti, která stojí za všehomírem, a vnímá-li v nich hlubší duchovní řád, měl by tento cit, jenž je vlastně výrazem úcty k bytí, v něm být ukotven bez závislosti na teoriích, potencionálně konfliktních s poznatky vědy.



A možná...

....by měl tento cit být bez závislosti na jakýchkoli teoriích, i zůstávajících čistě v metafyzické rovině. Neboť jsem přesvědčen, že by měl být především zakotven v srdci. Pokud někdo pro prohloubené citové a morální pouto k bytí, prohloubený hodnotový svět a podobně potřebuje teorie, není to svým způsobem známka, že tyto věci nemá v sobě usazené dost pevně? Není pro ně nutné věřit v Boha a vyznávat nějaké náboženství. Neměly by přece být závislé na nepodložených tvrzeních o původci vesmíru, ale být samy tím náboženstvím, které v sobě člověk nosí. Malířem obrazu Boha v srdci jako metafory, v níž se projektuje lidský sen, lidský niterný svět ušlechtilých idejí a věčnosti krásy. Tento obraz nemusí být vírou v existenci Boha, neboť je "rájem srdce" živým i bez ní. Poezie je jeho zprostředkovatelkou a tlumočnicí - poezie projevující se jako princip v každé oblasti lidské kultury, v živém, citově angažovaném vnímání světa.

Tak je pro mne tím hlavním nakonec nikoli to, zda a jaké má jedinec náboženské vyznání, ale jaký má v sobě zakotvený hodnotový a citový svět, jaké má vnitřní vnímání a vztah k světu a lidem. A podle toho je také třeba posuzovat, kdo má přirozenou mravní autoritu.

Možná si řeknete, že většina rozšířených náboženských projevů se do mé představy "svobodné a inteligentní víry" nevejde. Holt - co naděláme :-)

Ať žije poezie! Je svobodná, citově a myšlenkově hluboká, krásná, není normou, ale inspirací, symbolikou, metaforikou, hudbou. Ocitujme si na závěr kousek z cyklu esejů Hudba pramenů od "básnického mystika" Otokara Březiny:

"Řečí, plnou symbolů, jejíž každé slovo vrací se z hlubin sterým echem jediné odpovědi, hovoří hudba. Z ledových výší, kam nevkročil člověk než snem, do hlubin, z nichž vystouply naše nejzáhadnější pravdy, padají bystřiny nekonečné melodie. V jejich žhavé a chladivé koupeli stojí touhy naše s chvějící se nahotou, aby se vrátily s úsměvy svěžesti a pýchy, učiněny pro okamžik vševědoucími. A radostně odhaleny dýcháním věčného slunce, čekají se zraky přivřenými dřímotou odpolední na příchod nových snů. Blankyty nocí sklenuté magií tónů, v nichž i mlčení hvězd zdá se příliš hmotným průvodem etherným hlaholům tušení!"

Kantáta Bouře v Rudolfinu aneb chudák Novák

18. dubna 2010 v 0:10 | lyricaltones |  Hudba
Česká filharmonie 15. a 16. 4. 2010 konečně uvedla skladbu, kterou jsem si dlouho přál v Praze slyšet - kantátu Bouře Vítězslava Nováka. Jde o jednu ze dvou myšlenkových syntéz Novákovy tvorby - druhou je Pan, pětivětá hudební báseň pro klavír. Provedení řídil Ondrej Lenárd místo původně plánovaného Zdeňka Mácala, sóla zpívali Dana Burešová, Kateřina Kněžíková (soprány), Martin Lehotský (tenor), Roman Janál (baryton), Zdeněk Plech a Miloš Horák (basy). Předesílám, že Janáčkova Symfonietta, která zněla v první části koncertu, se mi od Lenárda a ČF dosti líbila.

Mnohá místa v Bouři však ČF provedla trochu utahaně a bez dostatečného dramatického tahu a napětí. Občas také vážně narušilo efekt určitého místa, že nebyla dobře slyšet některá nástrojová skupina, která měla vyniknout. Zpěváci mě příliš nenadchli, zvláště Lehotský, který měl i divnou výslovnost a "pfslapal si na jadzyk", Burešová v modlitbě dívky na břehu neměla dost emoce a vášně a některé tóny se mi nezdály ani intonačně, Janálovi coby černému otrokovi scházela lyrická poloha v první části jeho sóla, kde uspával svou paní (celou dobu spíš připomínal umrlce z Novákových Svatebních košilí, kterého zpíval na podzim 2008). Kněžíková ušla, basové se mi docela líbili, nejvíc ale sbor. Zážitek byl nakonec velký díky Novákovi a strhujícímu vyvrcholení jeho skladby. Tolik mé osobní dojmy z provedení. Jsem nadšen, že tuto věc konečně uvedli, pro plný zážitek z díla však doporučuji Krombholcovu nahrávku s Blachutem, Tikalovou, Mrázem, Tauberovou ad. A to nejen po porovnání obou provedení, ale snad ještě více z jiného, mnohem závažnějšího důvodu.

Při diskusi na Facebooku o tomto koncertu jsem se od jednoho filharmonika dozvěděl, že Lenárd provedl ve skladbě škrty. Přiznám se, že jsem to při provedení nepoznal, ačkoliv se mi zdálo, že například ono rozsáhlé interludium na motiv písně Láska, bože, láska nějak příliš rychle uteklo, ale upřímně řečeno ve snu by mě nenapadlo, že by tam dirigent něco vynechával - toho jsem se opravdu nenadál, protože trvám na tom, že něco takového si nemůže dirigent dovolit. Některá místa prý byla příliš rozvláčná a bylo těžké je vydržet hrát, skladba "nemá konce" a "jakékoliv hluché místo pak leze hráči na nervy", Novák prý neměl soudnost a škrty skladbě prospěly. Takovýmito soudy byl ospravedlňován zásah, jehož následkem jsme partituru neslyšeli celou - takovou, jak ji autor zkomponoval. Ano, skladba nemá konce, když dirigent nepoužije dostatečná tempa a co má vyznívat svižně a dramaticky, vyznívá rozvláčně.

Vyškrtávat neautorizovaně z kantáty kterékoli takty považuji za principielně stejně nepřípustné, jako vyškrtávat je ze symfonie - snad s výjimkou vynechávání repetic. Posluchač se pak také oprávněně může cítit podveden, protože při koncertě byl přesvědčen, že slyší Novákovo dílo v autorském tvaru. Skladatel se snaží, aby bylo dílo dokonalé, konkrétně u Nováka je pak známa velká racionální kritičnost, intelekt a perfekcionismus. Na tomto svém díle, které je považováno za jedno z jeho vrcholných, pracoval dva roky. A nyní nějaký dirigent závažně zasáhne do skladebné struktury díla tím, že se rozhodne mu to prostříhat, protože se mu zdá, že jsou tam některé momenty přebytečné a hráčům činí obtíže to vydržet hrát. Pokud ovšem mají filharmonici problém skladbu interpretovat takovou, jak byla napsána, je chyba v nich. Interpret je tu od toho, aby skladbu interpretoval, nikoli svévolně pozměňoval. Škrty představují něco závažnějšího než drobné instrumentační retuše, vynechání repetic nebo změny v dynamických pokynech. Jestliže má dirigent nějaký svůj názor na kompoziční podobu díla, neměl by jej vnucovat posluchači tím, že kompoziční strukturu změní - zvláště pak tím, že něco vynechá, protože tak posluchače ochudí o něco, co bylo pevnou součástí skladby. Ostatně názor dle mého soudu v našem případě špatný, plynoucí z nepochopení této kantáty, která je velkolepou freskou, zachycující monumentalitu rozbouřeného moře.

Pokud jde o údajnou rozvláčnost, řeč byla v oné diskusi hlavně o orchestrálních mezihrách, z nichž jedna je velmi dlouhá. Interludium na motiv písně Láska, bože, láska trvá v Krombholcově provedení jedenáct a půl minuty. S plným přesvědčením tvrdím, že tam nejsou žádná hluchá místa, nanejvýš jsou tam čistě deskriptivní epizody, které zobrazují nebezpečně se bouřící moře, ale zrovna deskriptivní místo, které mi tane na mysli, včera pokud vím zaznělo. Jestliže snad vyškrtli něco z oněch míst, kde zaznívá melodie v nádherných orchestrálních barvách a různých výrazových polohách od něžné lyriky po vášnivou gradaci, je to projev vrcholné ignorance, protože nic hudebnějšího vyškrtnout nemohli. Celé interludium představuje vášnivě lyrickou orchestrální fantazii na zmíněný motiv, který tu nese symbolický význam. Je to téměř jakási malá symfonická báseň uprostřed kantáty a udělat z ní torzo je z uměleckého hlediska nepřípustné.

Stejné je to však i s ostatními interludii, dlouhými nejvíce čtyři minuty, protože celé dílo je myšleno nejen jako kantáta, ale jako velká symfonická fantazie o moři. Sám Novák skladbu charakterizoval jako "mořskou fantazii". V tom spočívá smysl delších orchestrálních meziher, které nelze bagatelizovat tvrzením, že se zde omílá dokola totéž, takové tvrzení - které jsem se rovněž dočetl od filharmonika - je jen příklad přezíravosti a nepochopení díla. Mohutnost a rozsáhlost orchestrální partitury je tu uměleckým prostředkem, v němž se dosytosti vychutnává ve vší barvitosti a plastičnosti monumentalita rozbouřeného mořského živlu, který je tu hlavním motivem velkolepé hudební fresky (více o díle pojednávám v článku Vítězslav Novák: Bouře). Pokud je to naplněno podobně silnou inspirací a epicko-dramatickým vývojem jako u Nováka a také dostatečně působivě provedeno, za celou dobu trvání skladby posluchačovo vzrušení nepoleví. Domnělé zkompaktnění díla provedením škrtů tu znamená nejen vynechat některé jistě zajímavé momenty (osobně o nezajímavých nevím), ale také snižovat monumentalitu "mořské fantazie" jako jednu z jejích nejpůsobivějších vlastností.

Dnešní Česká filhamonie asi nemá na to, aby tuto náročnou skladbu provedla tak, jak má působit. Je ostudné, že Novákova Bouře, která je nejen odborníky označována za jedno z nejvýznamnějších děl rané české moderny, ale je i posluchačsky vděčná, téměř není prováděna, a pokud už ji Česká filharmonie uvede, je tomu tak za cenu škrtů ve skladbě. Raději bych si ji poslechl v podání nějakého špičkového zahraničního orchestru, kde mají dost umělecké velikosti a profesionality na to, aby takovou věc zvládli a nemuseli si pomáhat kompozičními zásahy a svalovat vinu na autora. Věřím však, že Ondřej Kukal s FOKem, který na podzim 2008 provedl jinou Novákovu mohutnou kantátu - Svatební košile, by totéž neudělal. A Mácal, který uvádění Nováka a Suka propaguje, snad také ne… Doufejme. Jsou ještě interpreti, kteří chovají k autorovi skutečnou profesionální úctu.

U Krombholcovy nahrávky máte dojem, že jste přímo na lodi na rozbouřeném moři, včera přímo v sále jsem bohužel tento dojem moc nezažil. A informace, kterou jsem se dnes dozvěděl, již dokonale rozladila mou vzpomínku na tento umělecký zážitek, který byl díky strhujícímu vyvrcholení Novákovy skladby nakonec dosti silný.

Vítězslav Novák: Bouře

17. dubna 2010 v 23:26 | lyricaltones |  Hudba
Kantáta Vítězslava Nováka Bouře je jednou ze dvou myšlenkových syntéz jeho tvorby - druhou představuje pětivětá hudební báseň pro klavír s názvem Pan. Skladbu si můžeme dokonale vychutnat díky skvělé nahrávce Jaroslava Krombholce s Českou filharmonií (viz video), kde zpívají sóla Drahomíra Tikalová (dívka na břehu a dívka v kajutě), Mária Tauberová (hoch na stožáru), Beno Blachut (jinoch pod stožárem), Ladislav Mráz (černý otrok), Vladimír Jedenáctík a Jaroslav Veverka (pobřežní loupežníci). Ačkoli se jedná o mono nahrávku, při poslechu zažijete téměř pocit, že jste přímo na palubě kymácející se lodi. Výkony sólistů, jejich výrazové uchopení rolí a krásu hlasů netřeba snad ani komentovat. Vznikla také novější nahrávka Zdeňka Košlera, která však ani zdaleka nevystihuje účinek díla tak úspěšně jako mistrovská Krombholcova.


Tato kantáta je trochu zvláštní tím, že je epická, ale přitom není vyprávěna jako Svatební košile, takže pro pochopení děje je nutné číst libreto v programu. Rozbouřené moře je v ní nejen kulisou děje a příčinou tragédie, ale i ilustrací moci přírody, v níž se odehrává drama života a smrti, drama lidských vášní, tuh, lásky a zmaru. Ve skladbě tak dochází k syntéze obsahových témat, která jsou obsažena už v Novákově dřívější tvorbě, v symfonických básních, Druhém smyčcovém kvartetu a dalších dílech - příroda, přírodní a erotický živel, touha, vášeň a smrt. Novákova konfese směřuje k panteistickému splynutí s přírodou.

Ve skladbě je vrcholně uplatněna Novákova dovednost ilustrovat hudebními prostředky přírodu a přírodní živly, která se projevila již předtím v jeho symfonických básních nebo poté v Panovi a představuje syntézu pozdního novoromantismu s impresionistickými prvky. Je však také spojena s Novákovým uměním vytvářet mohutné plochy na základě velkolepé a dovedné polyfonní tektoniky. Chladně racionální konstrukce naplněná vášnivě romantickou a žhavou inspirací, to je Novák a jeho zdánlivě paradoxní dvojpólovost. Plastické ztvárnění mohutného vodního živlu hudbou se všemi nuancemi a barvami, kde jako bychom přímo viděli rozstřikující se kapky vody, cítili vát vítr a podobně, je tu dovedeno k velké sugestivnosti - která ovšem závisí také na tom, zdali se skladba dobře provede. Novák toto své dílo charakterizoval jako "mořskou fantazii". Jeho orchestrální složka s rozsáhlými interludii je jakožto hudební ztělesnění mořského živlu jakoby podkladem, na němž se odehrávají vokální "epizody" děje, tak jako je moře "podkladem" kymácející se lodi; "hlavní postavou" je tu svým způsobem právě moře.

Nejedná se o pouhou statickou deskripci, neboť hudební ztvárnění vodního živlu je tu součástí dramatu, které se odehrává nejen v námětu, ale je dovedně vyjádřeno a vystavěno v čistě hudební struktuře a výrazných melodických liniích. Důsledná motivická práce vychází z několika jader, především z úvodní řízné fanfáry a z motivu slovenské lidové písně Láska, bože, láska, který tu má symbolický význam. Dramatičnost a zkázonosnost živlu se pojí s vřením lidských citů, od naivní radosti hocha na stožáru přes čistou lásku dvou milenců až po zničující vášeň a agresivitu černého otroka v kajutě a opilých lodníků na palubě. Po zkáze lodi a smrti obou milenců, když bouře ustoupí a pobřežní loupežníci pohřbí v moři utonulého jinocha, vyplaveného na břeh, se sejde před kaplí zástup rybářů a ve velkolepém sborovém závěru se pomodlí za duše utonulých. V orchestrální mezihře, která sboru předchází, jako bychom v nádherných orchestrálních barvách a lyrických gradacích cítili, jak se rozjasňuje zatažená obloha, slunce začíná rozlévat své paprsky a vzduch se naplňuje atmosférou závěrečné katarze. Lidský život je pomíjivý, ale příroda, která život daruje i bere, a všelidská touha přetrvávají.

Melodickou sílu skladby lze vnímat nejen ve vokálních pasážích, ale i v orchestrálních interludiích, kterých je zde několik a nejdelší z nich trvá více než deset minut. Toto interludium, které se nachází přibližně uprostřed skladby, rozvíjí motiv slovenské lidové písně Láska, bože, láska, nejprve hymnicky, čímž navazuje na předchozí modlitbu jinocha na palubě, který se chce opět shledat se svou milou a opěvuje v modlitbě její krásy. V druhé půli interludia se však hudba postupně rozdivočí, a tím se stává předehrou k následujícímu duetu dívky a černého otroka v kajutě, který zobrazuje zničující erotickou vášeň a vytváří tak protipól k čisté lásce, ztvárněné v modlitbě jinocha. Novák v této orchestrální fantazii na motiv písně Láska, bože, láska, která představuje jakousi malou symfonickou báseň uprostřed kantáty, koupe poslouchače v nádherných barvách, něžně lyrických polohách i vášnivých gradacích, a pomineme-li deskriptivní epizody, které zobrazují nebezpečné bouření moře, unáší jej neustávajícím melodickým tahem. Ale i ostatní, kratší interludia mají svou sílu, výrazné dramatické napětí a rytmickou pregnanci. Drama vyúsťuje v quasioperní pasáž, kde zaznívají současně dva různé sbory a jednotlivé postavy, jejichž osobní příběhy se propojují v jediný mohutný obraz zkázy.