"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Vítězslav Novák: Svatební košile

21. března 2010 v 23:57 | lyricaltones |  Hudba
Toto dílo jsem až donedávna neměl vůbec možnost slyšet a pouze jsem o něm čítal, především kritická posouzení, která mu vytýkala nižší tvůrčí hladinu oproti předchozí Novákově tvorbě, psalo se o samoúčelné deskripci, na které je založeno. Příjemně mě překvapila možnost poznat je na koncertě, který se konal v rámci Pražského podzimu 2008, a následně z živé nahrávky tohoto koncertu a utvořit si vlastní názor.

Na koncertě mě dílo zaujalo počáteční kresbou mrazivé atmosféry noci (jakoby fičící vítr ve frázi počínající v basech, svit měsíce evokovaný výrazným koloristním prostředkem), celkovou výrazovou silou, dramatickým charakterem s jednolitou intenzitou a provázaností toku, jeho gradacemi v polyfonních interludiích, sugestivností sborů a vystižením děsivosti umrlce. V podstatě jsem v tom nacházel to, co jsem očekával - hutné dramatické pojetí novoromantického charakteru, odlišné od oratorního pojetí Dvořákova. Právě takové ve své podstatě novoromantické pojetí je velmi blízké mému cítění. V duchu jsem hledal kantáty s těmito rysy - nikoli statičnost dělení na části vycházejícího z tradiční oratorní formy, ale quasi fantazie či symfonie s dramatickou vnitřní výstavbou, lineární provázaností a bohatě odstupňovanou a detailně prokreslenou výrazovou charakteristikou námětu. Zvláště jsem hledal duchovní kantáty takového charakteru, ale i Novákovy Svatební košile pro mě byly sympatickým přírůstkem tohoto druhu v mé fonotéce.

Při domácím poslechu díla z nahrávky na mě zapůsobily další prvky, především pak téma, jímž se náhle ozve klarinet do zlověstného "fičení větru" v introdukci a vytvoří tím krásný kontrast mezi ledovou nepřívětivou atmosférou a vroucností smutné touhy, která se nyní rozeznívá, totéž téma pak ve sboru na první verše básně, vzápětí tklivý zpěv dívky s prostou dojemnou melodií při vzpomínce na milého a vášnivou gradací při prosbě za jeho návrat. Zároveň jsem však měl dojem, že v polyfonním pásmu místy nevynikají ilustrativní a náladové kresby, na které klade Novák značný důraz, využívaje s vervou své tónomalebné dovednosti, dost plasticky. Zdálo se mi, jako by se v něm rozmělňovaly, ztrácely se mi, a tím ve mně zároveň novákovská polyfonie vyvolávala dojem, že se místy k charakteru děje a jeho nálady nehodí či je použita jaksi mechanicky.

Po dalších posleších se mi Novákova polyfonie sama o sobě jeví být skutečně nosnou pro dramatický charakter díla, čímž nemyslím pouze symfonická fugata v interludiích během cesty na hřbitov, která jsou jako obvykle silná. Rovněž ilustrativní kresby (patrně na rozdíl od některých autorů kritik, o nichž jsem se na začátku zmínil) všeobecně považuji za nosné, pokud jsou přesvědčivě zakomponovány do soudržné dramatické výstavby díla, protože jsou prostředkem bohaté deklamace textu a navozují příslušné dojmy, čímž jsou důležitou součástí celkového účinku takového fantazijně-kantátového díla.

Psalo se však v souvislosti se Svatebními košilemi o Novákovu obratu k objektivizaci. Pokud jde o inspiraci k předchozí kantátě Bouře, ta má skutečně charakter výrazně subjektivního vášnivého zážitku, díky němuž je tak působivá. Z Erbenova námětu by nemuselo vyplývat nějak výrazně více "objektivizující" a méně "subjektivistické" pojetí, uvědomíme-li si, že hrůza a vůbec dojmy spjaté s Erbenovým námětem, stejně jako nešťastná touha dívky, spadají do sféry Novákova emocionálně-impresivního vášnivého novoromantismu stejně, jako námět např. Tomana a lesní panny. Přesto možná tato Erbenova balada, kterou si Novák vybral z podnětu vnitřní tvůrčí polemiky s Dvořákem, pro něj nebyla tolik prostředkem pro vášnivě subjektivní pojetí, jako tomu bylo u předchozích námětů - příroda, erotický a přírodní živel, vášnivá touha a "přírodní katarze", to byla témata pro něj charakteristická jako něco, co naplno prožíval na vlastní kůži, někdy jak známo až krajně dobrodružně, a byla pro něj i alfou a omegou jeho životního vyznání (Pan). Patrně zde šlo i o záměrnou objektivizaci s cílem v rámci soupeření s Dvořákem věrně přetlumočit obsah předlohy.

Tak či onak, menší subjektivismus v přístupu k danému námětu se u Nováka patrně nemohl neprojevit v tom, že mnohé imprese působí jako projev "řemeslné" deskriptivní snahy a jednota polyfonního živlu a kresebnosti není už inspirovaná tak úchvatně, jako je tomu v Bouři nebo třeba v symfonické básni O věčné touze. Někdy ji narušuje dojem, jako by tato skladba tak trochu byla naivním řetězením deskriptivních detailů (což je přesně to, co jí bylo vytýkáno, jak jsem již uvedl). Místy se mi nezdá účinek tónomaleb natolik sugestivní, abych svůj zážitek upřímně charakterizoval autorovým přízviskem "symfonie hrůzy", některé ilustrativní detaily mi připadají i naivní. To pak má svůj vliv na celkový účin skladby.

Mnohde jsou však ilustrativní kresby i jednota polyfonie a tónomalebného účinku skutečně přesvědčivé. Svatební košile jsou velmi silné dílo ve své polyfonní dramatičnosti, spojené s provázanou jednolitou výstavbou a s bohatou deklamací a tónokresebnou ilustrací básně, v sugestivnosti sborů a partu umrlce, jež skutečně navozují dojem depresivnosti a hrůzy, i v sugestivnosti některých ilustrativních prvků, jako je např. úvodní téma "fičícího větru" či motiv bouchání na dveře umrlčí komory. V posledně jmenovaném místě také vrcholí drama, jehož postupná gradace patří k nejpůsobivějším prvkům díla. Dívčin druh je stále hrozivější a na závěr při slovech "vstávej, umrlče…" se z něj stává skutečný ďábel, orchestrální polyfonie bohatě využívá svůj potenciál pro dramatický účin a gradace. Silná jsou fugata v interludiích při cestě na hřbitov. Zajímavě působí i Novákův typický monotematismus, jímž autor činí z motivu dívčiny touhy a motivů spojených s umrlcem a smrtí obměny téhož tématu.

Zoufalá touha dívky je vyjádřena melodií typicky novákovsky vřelou. Ostatně v podstatě koresponduje s "typickými" Novákovými náměty: divoká touha, zasazená do nějakého vypjatého impresivního rámce a srážející se s mocnou vyšší silou; zoufalá touha, se kterou se může autor ztotožnit, mít s ní soucit jako s Tomanem či nešťastnými milenci v Bouři. Ale pokud si vzpomínám, i u sopránového sóla vzpomínky na milého a hříšné modlitby Novákův analytik Václav Štěpán psal o objektivizaci. Vzpomenu-li si pro srovnání na modlitby milenců z Bouře, možná bych mohl hovořit o takovém dojmu, ale rozdíl se mi zde nezdá být jednoznačný. Tak či onak toto téma považuji rovněž za silný prvek skladby.

Silné jsou gradace sopránových sól v hříšné modlitbě za návrat milého a na konci v prosbě za záchranu. Pozastavil bych se však u samotného momentu, kdy dívka vyřkne ona osudná slova "neb můj život náhle zkrať", a u momentu, kdy vyřkne v umrlčí komoře slova kajícná. Novák při detailní evokaci obsahu textu vkládá různě na slova dramatický akcent a některé slovo vyhrotí (např. "zabila" ve verši "bratra mi koule zabila"), u zmíněných dvou okamžiků, zvláště u prvního, se mi však přitom dramatický akcent nezdá tak silný, jak jsem očekával vzhledem k tomu, že se jedná o klíčové okamžiky celého příběhu. Přesněji řečeno, působivě dramaticky vyniká v obou případech celá daná pasáž (hříšná modlitba a v závěru prosba za záchranu), ale momenty, kdy dívka vyřkne ona klíčová slova, nejsou v jejím rámci tak sugestivně vyjádřeny, jak bych si představoval.

V závěrečném myšlenkovém vyústění (sbor "Dobře ses, panno, radila") necítím romantickou vášnivost katarze obdobnou Bouři či jiným Novákovým dílům tohoto období. "Přírodní katarze" byla pro Nováka osobnějším tématem než náboženskomravní obsah Svatebních košilí (na rozdíl od Dvořáka) a konkluze této kantáty mi vyznívá v jiném duchu - jako snaha o "objektivní tlumočení" obsahu slov a mravního ponaučení, v němž cítím vedle určitého prosvětlení stále něco z té "depresivnosti", charakteristické pro celou skladbu.

Pokud tedy celou věc shrnu, Novákovy Svatební košile se mi coby "symfonie hrůzy" nejeví ve všech evokačních prostředcích stejnou měrou sugestivní a Bouře je o něco poráží (Dvořákovu kompozici si pro porovnání teprve musím důkladně poslechnout), i tak se ovšem jedná o skladbu silnou, z níž mám působivé zážitky. Na základě nich bych protestoval, pokud by ji někdo odsouval do pozadí jako nějaké "nepovedené" a pomýlené dílo (podobnou tendenci lze vnímat v Léblově životopisu Nováka, v Dějinách české hudební kultury 1890 - 1945 či ve Smolkově Malé encyklopedii hudby) či tvrdil, že byla opomíjena zaslouženě.

Z interpretů jsem měl na koncertě dojem celkově velmi příznivý. Při poslechu vystoupení z nahrávky jsem si potvrdil šťastné obsazení barytonového partu Romanem Janálem, který mi na roli umrlce skutečně sedl; typově, hlasově i svým výkonem výstižně vyjádřil umrlcovu děsivost a ďábelskost. Na výkonu mladé Aleny Hellerové ve značně náročném sopránovém partu trochu cítím rysy toho, že jde o její debut, přece však její projev musím označit za pěkný a líbí se mi její hlas. Výkon dirigenta Ondřeje Kukala se mi jevil na koncertě skutečně úctyhodný. Po poslechu nahrávky bych řekl, že by se daly některé momenty provést o něco lépe, přesto bych byl nejraději, kdyby i Bouři dirigoval na koncertě právě Kukal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama