"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Mé verše I - starší básně

20. března 2010 v 15:46 | lyricaltones |  Poezie
Ne že bych se snad považoval za skutečného umělce-básníka. Ti hrají jinou ligu. Ale občas si zaveršovat a opíjet se hudbou slov je radost, i přes tu námahu, kterou člověka obvykle báseň stojí. A vyjádřit, co mám na srdci, formou, která je snad celkem hezká - ale to už posuďte sami. Toto je výbor z mých starší básní, které jsem napsal v rozmezí let 2006 až 2009. Je v nich poněkud více nánosu básnické naivity, patosu apod. než v mých verších pozdějších (viz Mé verše II).


***
Růžový záblesk rtů,
jenž nepolíbí,
však vysloví v lůně
tmy tvé, v mdlých soumracích
slovo, co temnotu
zhasnout slíbí,

jak prsty vůně,
jež jarních květů smích
roznesou po kraji,
hřejivým akordem
zlatých strun úsvitu
pohladil zmrzlé sny,

co v duši mi hrají
monotonii jen
cella, jež kvílí tu
mollové, teskné dny.
A závan laskavý,
dýchnuvší z očí.

Toť záblesk jediný -
úsměvu okamžik,
kratičký, prchavý,
jenž z rtů a zpod obočí
tryskl Ti. Vteřiny
dotyk prch - ne můj dík.

(neznámé dívce v metru)


Bůh - láska

Ňadra - dvě malé bohyně
a lůno vnitřek chrámu
s hávem, jenž číš očí
plní vínem úžasu
Chrámu s hávem barokním
či gotickým
či renesančním
umělkyně přírody

Ó jak rád se modlím!

Snad jednou přijat do církve
a vstoupiv do chrámu
za zvuku varhan rozkoše
modlitbu ke klenbě vznesu
a rozezním zvon

a milost boha-přírody
vyslyšíc mou modlitbu
přehluší blues smrtelnosti
chórem nového života


Pod dojmem Večerní nálady Josefa Suka

Zlatavé slunce kleslo do hlubin,
z nichž prýští třpytivý hvězdný prach.
Noc navléká jemně svůj vonný stín
na štěstí, neznámý o nějž strach
mísí se s vůní tou omamnou,
jíž přítmí soumraku sytí jak v snách
chvící se lásku přešťastnou.

Vanutí času hasí plameny,
jež v temných obzoru vodách se noří
a koupou v nich pohled neklidný, zasněný:
duše kéž plane jen, plane a hoří
láskou, štěstím, touhou a nadějí,
než žár ten ledové vlny z moří
času a smrti polijí!

A země chór zpívá hvězdám vstříc,
srdcí zpěv, nesený tepem, z nějž vzrůstají
výhonky života, zlátnoucí do vinic
zrajících, a z hroznů lásky se opájí
mladý dech, dychtící víc a víc
po nové úrodě, než času příboje
dech všechen vyženou navždy z plic.

Stříbrné perly mží do ticha pokoje,
co rozlévá jezero širé své po kraji.
Noc navlékla tajemné vonné závoje
na lásku, jejíž rty znavené šeptají:
až tepu plamínek žhnoucí uhašen
bude tou nocí, v níž bytí se utají,
snad přece zas zazáří bílý den...

Snad mi Mistr tam nahoře odpustí mírně kýčovitou přeslazenost mých veršů, neadekvátní jeho klavírní lyrice :-)




Kam

Kam prchá krev,
již uspal plamen tmy,
kam mizí
pod botou zášlehů
strun, jejichž hlas vsekl bodliny
z ohně slz prudkých snů?

Kam míří
blesk meče z mračen tuh,
jež jak vlčí dech zpěnil krve jed,
stlačené ve výbuch,
krok, drtící krotký květ,
čelist, jež krade a sžírá sen?

Kam míří
lavina, jež ze slov zkula mor,
z křiku úst, jež sebe pějí jen,
ve výšlehu dýk a pout, vrytých do prahor
jitra rtů ostřím ker shnilých polibků,

kam dojde krok
s kladivem krysí cti vyždímat sůl a krev
jak mízu a pálit jí lilii lící, ku
hladině očí ať vyvěrá z hlubin řev
a lilii pálí nach a pak seschne v siný břeh
Tajemné vody černého jezera,
ruka, jež topí v něm měkký mech
zlatých strun, žíravá chiméra,
co v propasti splachuje oceány
vln ladné hudby, jež neladí s její tóninou,
ruka, jež davu odplácí rány
vsazené rukou jedinou,
zpitý bič, jenž plachému kvítku
jak krev saje z lůna med,
slovo, co trhá osudnou nitku,
myšlenka, jež bez děsu boří svět?

Kam prchá krev,
již uspal plamen tmy,
kam mizí
pod botou zášlehů
strun, jejichž hlas vsekl bodliny
z ohně slz prudkých snů?

Kam letí
krok dívky, jež únik zřela tam,
kam jen křídla smí, z bludiště, jež střeží dračí dech?
Kam odletí
pták, co v prsou zpívá nám,
až klec jeho zboří času spěch?

A kam doletí
hlas té flétny v něm,
křehký hlas, jejž vzbudil zděšený jeho zrak,
hlas, z hlubin jenž volá k výším těm,
v něž dohlédnout nelze skrz těžký mrak

tajemství,
kam mizí krev,
již uspal plamen tmy?



***
Zhasni, sne neplodný!
Už křídel vůle zlý, bezedný spánek sny
nasycen a v tmě zdí již po světle lační dech
květů, v prach povadlých, jež na churavých zádech
unésti už nemohou břímě mdlé slabosti,
kojené mlékem tvé bláhové sladkosti,
z nějž slast snadnou hltavě saje a polyká!
Květů, jichž vyprahlé hrdlo se zalyká
ospalým dusnem pustého kraje,
kde nepršelo z mračen síly, jež zraje,
a nezahřměly blesky, co temné zdi zboří.
Čin odvážný v mléku tom topíš jak v moři!

Dost již, sne neplodný,
už dopluly se stříbrem zřídel strun v přístav dny,
kdy spěchals k výšinám, kam ptáci nedoletí,
a v chóru vesmírů kdy směl jsi utápěti
to, co lodí vůle v krách strachu pohne již,
hledas-li v oceánu bytí, ve vlně, jíž
v břeh nicoty zrno vsel, v labyrintech filosofie,
v symfoniích životů, v bouřích polyfonie
kosmické cesty z ničeho k žním lásky,
v písních tuh, v mořích trav, v příbojích otázky,
odkud, kam, proč plujem, ten zvon, jenž zní v hlubinách,
zřídlo, z nějž tryská proud, vodu, jež smývá strach.

Samotou, sne žárlivý,
v mdlý hlas cella marnosti uspals den šedivý.
Do jiných teď výšin tvé tóny se vzpínají,
kam ne křídla - kroky jdou! Však cestu neznají,
vláčíš-li je v mlhách slov bloudivých, údolím,
kde u říčky tvé usínají a jejím okolím
houšť pochybností do cest jejich vrůstá, když stíny hor,
jež ční k nedohlednu, tmou přiodí hustý bor.
V té výšině, tam na vrcholku, ti, co zdolali
pohoří osudu svého, křídla svá poznali
a sil života se zmocňují, Pan jimi
staví svůj chrám - a ty chceš být s nimi.


Rêverie

Hledám Tě,
však obraz Tvůj v blouznivé mysli jen
z mlžných par, chimér, snů vábivých sestaven…
Debussy v Arabesque z arpeggií harfových
vykouzlil ústa a skráně Tvé ve snech mých
a z bujných akordů Faunových tělo Tvé,
orchestrem boků a prsů rozehrané,
vlasy Tvé maluje slunce zář zlatem svým
či tma noci tichem a tajemnem omamným,
oči Tvé zvěstuje obloha modří svou
či luny a hvězd svit, co proniká noční tmou.

Čekám Tě
a jak přelud se obraz dní budoucích
maluje mámivě v očích mých jihnoucích,
když pěvec Renoir vpluje mi do snění
plátny, v nichž opojné života kypění
zpívá a pulsuje loukami letními,
dívkami, oblohou v hladině před nimi,
dětmi, jež pěšinkou v travinách spěchají
vstříc těm, jež náručí lásky je čekají.
Kéž mi ta krása, již zapěls, ach, malíři,
to štěstí, ten lásky čas, v ústrety zamíří…

Hledám Tě
a stále jen v bloudivé mysli mé
obraz Tvůj z chimér, snů vábivých se mihne,
stále jen harfa a flétna a slunce a nebe
či hvězdy a tma noci mi malují Tebe -
však hojivý vánek, jenž na strunách jara zní
báječným Andante, mě v očekávání
kroků Tvých povzbudí - a pak již se vyčasí
v mysli mé oblačné a jasnými nebesy
slunné dny poletí - a mé teskné toužení
ve vůli jít krokům Tvým vstříc se promění!

Potkám Tě.
Jednou Tě potkám a před námi
sady dní pokvetou jarními barvami.


Žízeň

V duši blues táhlé
jak podzim, jenž teskně dých...
Touhy rty vyprahlé
po dechu úst neznámých,
po vzdáleném objetí,
té blízkosti v nedohlednu,
jen sny se zpíjeti
umějí až ke dnu.

V tesknoty sklepení
kdo samotou uvězněn,
paprsek ocení
co záři - co sladký sen
naděje v toužení
po vzdáleném objetí.
Kéž, co pták ztracený
k hejnu, tam doletí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama