"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Můj vztah k umění

21. března 2010 v 16:58 | lyricaltones |  Kultura a reflexe. Obecné úvahy
Kdyby se mě někdo zeptal, co je to "nejvyšší", co hledám v umění, řekl bych bez rozpaků, že katarze. Cosi věčné, obsah a smysl bytí, překonávající tíži pomíjivosti a disonancí osudu. Někdy se ostatně říká (nechci však generalizovat), že umělec je poutník k nekonečnu. Tento přístup (naštěstí) není nic neobvyklého: i u druhých lidí s komplexním zájmem o umění se setkávám běžně s tím, že jejich myšlenkový svět se dotýká filosofie s existenciálními rozměry, nezřídka také s náboženským kontextem. A filosofickými prameny jsou mi právě umělecká díla spíše než práce filosofů jako takových. Tvůrce do nich vkládá nejsugestivněji svou osobní zkušenost a myšlenkový svět a dává jim podobu, která je mi u filosofie bližší než podoba quasi vědecká (viz konec článku Má odpověď v jedné diskusi o filosofii a náboženství).

Aby nebylo omylu, nejsem věřící (důvody nechám na jiný článek). Ale byl jsem. Ovšem posvém, neboť to nebylo tradiční vyznání, v jakém bývají lidé odmalička vychováváni. Byly to osobní duchovně existenciální a nábožensko-filosofické úvahy, kterými jsem se ve svém nitru s neobyčejným zápalem zabýval, a to ve věku kolem dvaceti let, kdy člověk mívá hlavu plnou ideálů. Zájem o klasickou hudbu ve mně podnítilo něco jiného - jeden nečekaně silný hudební zážitek -, ale jeho rozvíjení již s touto oblastí souviselo. Poezie mě oslovila svým meditativním potenciálem, znovu a znovu jsem si tenkrát, ve čtvrtém ročníku střední školy, pročítal v čítance verše např. od Vladimíra Holana a v knize "Česká literatura po roce 1945", k níž je tato čítanka doplňkem, hltal pojednání o jednotlivých básnících. Spatřoval jsem hluboký vhled básníků do hlubin duchovních otázek a pravd, básně pro mě skrývaly duchovní tajemství existence. Pak se přidalo i výtvarné umění. Můj výklad uměleckých děl především hudebních a básnických byl tehdy úsměvně naivní, snílkovský - nadmíru zkreslený přáním nalézt v nich vyjádření toho, co jsem chtěl. Zcela přirozeně u mě tenkrát nacházela čím dál větší oblibu díla, související nějak s náboženstvím nebo obecně s duchovním přemítáním. Velmi jsem miloval symfonie Antona Brucknera a strhující patos duchovních vizí Gustava Mahlera (např. mě velmi ovlivnila Symfonie č. 8 se známým pompézním sborovým závěrem, moc doporučuji poslechnout), skladatele, který je mi (už ne přímo z těchto důvodů) velmi blízký dodnes.

Podoba mých duchovně filosofických názorů se však měnila, po čase střízlivěla. Z principů mystických se těžiště přesouvalo postupně k principům čistě morálním, z oslavy nadpozemského k oslavě pozemského, z domnělého objektivního metafyzična do "metafyzična" přeneseného či vědomě subjektivního, věci mystické získávaly čím dál více povahu metafor, z vědomí vhledu do metafyzických tajemství se stávalo vědomí mého osobního vztahu k životu a světu. Po letech idealismu ze mě byl racionální skeptik, vycházející v oblasti objektivního poznání čistě z metod a výsledků vědy, a přiznal jsem si ztrátu víry v Boha v jakékoli podobě a příklon k materialistickému vysvětlení skutečnosti. Metaforizace a demysticizace "spasitelských" principů v mém nahlížení a cítění, ke které postupně došlo, mi umožnila vystačit si se samotným uměním jako s prostředkem katarze, kterou jsem už nemohl hledat ve víře a duchovní filosofii, a jako s prostředkem prohlubování schopnosti nacházet tuto katarzi v životě samém, v reálných věcech, které nabízí.

Stále jsou mi v umění nejbližší existenciální roviny a katartický účinek. Idealističtí filosofové a teologové rádi používají slovo, které se mi líbí (nenecháme-li se strhnout k okultním konotacím, ke kterým poněkud svádí) - slovo "transcendence". Mám však dnes paradoxně skeptický postoj k myšlenkovému obsahu děl založených na idealistické duchovní filosofii, byť jsou právě v nich tyto věci nejzjevnější tvůrčí intencí. Jako příklad mohu uvést Otokara Březinu, jehož knihy básnicko-filosofických esejů Hudba pramenů a Skryté dějiny jsem kdysi hltal, zatímco nyní se na ně dívám střízlivě. To bych však opomíjel, že poezie, stejně jako umění vůbec, není pouhá řeč, sdělující jen názory či navenek zjevné ideje. Nitro lidské bytosti i svět se v ní zjevují hlouběji, skrze to, co přesahuje primární význam slov. Poezie promlouvá metaforicky, hovoří svou estetikou, uměleckým stylem a zabarvením výrazu, formou a stavbou díla. Březinova poezie je fascinující projekce jeho mravního zření, niterných zkušeností, citových postojů k životu, světu, osudu, lidstvu, imaginace, vnímání krásy, jež je obsažena jak v samotných motivech, tak v bohatství a ušlechtilosti fantazie a metaforiky a konečně v estetice, zabarvení, hudebnosti, opojnosti jeho řeči. Proto Otokar Březina zůstává i dnes jedním z mých nejoblíbenějších básníků.

Často se člověk setká v umění s nějakým momentem, který se mu zdá nádherně vystihovat samu podstatu věcí. Tak musím na tomto místě citovat tři verše básníka, ke kterému mám snad nejblíže, Františka Hrubína. V básni Poznání ze sbírky Zpíváno z dálky píše:

"...marně noc, skála, pramen poezie
chce uvolnit ze svého sevření
tomu, kdo stéblem úzkosti z něj pije..."

Uplývání času, pomíjejícnost krásných chvil a celého života, disonance lidského osudu, senzitivita, kdy jako by člověk držel prst na samé tepně bytí - to je jedním z podnětů umění jako způsobu vnímání a prostředku hledání krásy, smyslu, kladu. Bolest a krása, hloubka a naléhavost v něm tvoří přímou úměru. A čistá radost, nezatížená břemenem temných zákrutů bytí, ta v něm získává nový rozměr, nově a nově nám objevuje skutečnost, v nových a neodolatelných zážitcích dává pocítit krásu a zjevovat kouzlo věcí neobyčejných i zcela všedních. Umění v sobě obsahuje dimenzi, v níž si hlouběji uvědomujeme hodnotu věcí. Ze svých nejoblíbenějších tvůrců musím vedle básníka Hrubína uvést skladatele Suka. Není ničeho hlubšího, než je lyrika, kde jsou i nejtenčí vlákna struktury přeměněna ve zpěv toho, co tryská z prožitků ukrytých v niterných koutech lidské psychiky, a zvláště, když bylo této psychice dáno nejsilněji pocítit to nejbolestnější i nejkrásnější. Tak se skrze nejsubjektivnější prožitky může umělec dobírat nejobecněji platného poznání, které vytryskne z vnitřního vření jeho tvorby jako nejvzácnější pramen. A lyrika teče jako hudba, která má svou světelnost, spodní a svrchní proudy, barevnost, vůni a chuť, své hlubiny, svou svěžest i své peřeje, ať už proměněna v řeky slov, vanutí barev nebo vlny tónů. Kromě Hrubínovy a Březinovy je mi nejbližší poezie Horova, utkaná jako ze snových stříbrných vláken a vln, Sovova hudebně proudící řeč, sycená náladovou barveností, citovou expresí a myšlenkový vřením, a také Mácha, který snad nejsilněji vyjádřil rozpory lidského bytí, a tím působivěji pak to, co je předmětem lidské touhy a lásky. Ale nejvíce je mi vlastní hudba, která ovládá i mé vnímání poezie, byť tento vztah stejně tak platí opačně.

K nalezení toho, co jsem se neobratně snažil popsat, jsou v umění užitečná, nikoli však nutná idealistická poselství a duchovní témata, stejně tak filosofický obsah obecně. Skvěle se mi tu hodí, co napsal Milan Kundera v předmluvě k vydání veršů Vítězslava Nezvala:

"Poetický přístup ke skutečnosti není vyhrazen jen profesionálním básníkům, je dostupný všem lidem. Slavnou větu Lautréamontovu o tom, že poezii budou jednou dělat všichni, Nezval nechápal tak, že budou všichni lidé psát verše, nýbrž že všichni najdou jednou onen svobodný, bezprostřední a obrazotvorný vztah k světu, jenž jim umožní otvírat v jejich životě nenadálé prameny poetických dojetí, takže si pak budou moci říkat podobně jako on:

Stál jsem často nad rulovým pilířem
anebo nad kupkou schnoucího sena,
šťasten jako bůh a uhranut
a obdarován bez zásluhy."

Nutné není ani, aby obsah díla byl pozitivní a optimistický. Právě ve chvílích, kdy Vilém čeká ve vězení na popravu, kdy ho na ni vyvádějí a kdy zvedne hlavu k nebi, aby pozdravil oblaka a vzdal hold zemi, se přehodnocují stereotypy a začíná se přemýšlet a hledat. Nutné je, aby byl v díle život, vnímání, inspirace... Aby umělo zapůsobit jako hlubinný odraz.



Co to však vlastně je...

...umělecké dílo jako celek? Umění představuje jednak čisté estetično, jednak citový a myšlenkový svět autora. Dílo je pak spojení těchto prvků, které by mělo vytvářet svébytný a uspokojivý celek. Má-li však touha po nalézání katarzí v umění za následek sklon požadovat vždy ideovost sdělení, vzniká spor u děl, jejichž ideový obsah je matný nebo žádný. Co sděluje Brahmsova symfonie? Tady je třeba připomenout, že i abstraktní estetično je svého druhu sdělení - které je výraznou součástí toho, co jsem výše jmenoval; mimoto se v něm odráží autorova osobnost. Může tedy i samo předávat to, co v umění obecně hledám. Problematičtější je otázka shody nebo naopak rozdílnosti intence autora a interpretace čtenáře, posluchače či diváka, neboť rozdílnost bývá značná. Je bezesporu velmi důležité, že existují cesty, jak se k pochopení autora přibližovat, a člověk by měl tyto cesty hledat. K plnému pochopení, plné shodě mezi intencí autora a interpretací, lze dojít sotvakdy. Člověk má tendenci si neustále něco do díla domýšlet, dohadovat se nějakých skrytých významů nebo si k interpretaci připojovat asociace věcí, na které třeba autor ani nemyslel. Je to chyba, či přednost? Podle mého názoru je podstatné, že ve vnímavém čtenáři, posluchači nebo divákovi dílo něco cenného zanechává a probouzí. Součástí umění se tak nepřímo stává také jeho myšlenkový a citový svět. Tuto interakci mezi jeho psychikou a psychikou autora vnímám jako jednu z nejzajímavějších i nejcennějších věcí, která si také zasluhuje bližší zkoumání.

Rozdílnost mezi jednotlivými druhy umění je, alespoň v mém osobním vnímání, překrývána tím, že estetično a myšlenkový i citový svět je obsažen ve všech. Všechny pramení z lidské duše a odrážejí nějakým způsobem ji a svět. Mají k sobě v mnohém blízko a zároveň se i prolínají. Okruh toho, co v umění hledám a co a jak si z něj beru, se promítá do mého silného lnutí ke spojení jednotlivých druhů umění. Báseň je hudbou, hudba je poezií. Výtvarné dílo je poezií, poezie má výtvarnou účinnost. I hudba má moc zobrazovat nebo vyvolávat obrazné asociace, výtvarné dílo má své linie, podobně jako je má hudba, barvy má rovněž oboje - optické, resp. zvukové. Jsou autoři, kteří usilují zcela vědomě o spojování hudebního, literárního a výtvarného účinku. Za všechny příklady, kterých je samozřejmě nesčetně, mohu uvést třeba poezii Stéphana Mallarmého nebo pozoruhodný film Petra Weigla Radúz a Mahulena. Rovněž epochy v umění je třeba brát v jejich rozdílnosti souvisící s dobou, ale zároveň nacházet to, co je nadčasové, všelidské či společné různým dílům napříč epochami.

U každého autora a díla se člověk ocitá tváří v tvář třem cílům: a) pochopit, b) ohodnotit, c) patřičným způsobem obohatit svůj vnitřní svět. O hodnocení jsem se ještě nezmínil, ale více či méně vědomě nebo podvědomě je společné všem uměleckým zážitkům. Jak hodnotit? Celý problém spočívá ve dvou otázkách - zaprvé, do jaké míry je hodnocení z principu záležitost objektivní a do jaké míry subjektivní, a zadruhé, která všechna kritéria a v jakém poměru důležitosti jsou relevantní. Snadno vzniká spor, zda je určitý rys díla třeba chápat jako osobitý prvek, nebo jako chybu. Často se obtížně hledá optimální stanovisko, ve kterém se vyvarujeme na jedné straně nemístného srovnávání "hrušek se švestkami" a zároveň naopak vydávání rozdílu v kvalitě za rozdíl v individualitě. Příslušná věda týkající se toho kterého oboru umění je schopna analyzovat umělecké prostředky, strukturu a formu, srovnávat styl, posuzovat vynalézavost, originalitu a podobně. Hodnocení je však otázkou výběru kritérií, a ten není bez závislosti na subjektivní volbě, třebaže existuje určitá intersubjektivní shoda v odborných kruzích i mimo ně. Patrnou míru subjektivity obsahuje i hodnocení jednotlivých kritérií: je toto nudné, nebo vzrušující, tamto příliš sladké, nebo naopak ono příliš suché? Otázka hodnocení tedy nemá jednoznačnou odpověď, přesto je neodmyslitelná a velmi důležitá. Co však považuji vždy za hlavní, je obsah a přínos uměleckého zážitku.

Kulturu vnímám jako nejvýznamnější oblast lidského ducha vedle vědy. Podle mého názoru je vlastně nejvyšším duchovním plodem lidstva. Klasikové a mistři vysokého umění jsou kulturní osobnosti, ke kterým chovám maximální úctu. Co proti nim znamenají mediální celebritky, kultizované na stránkách časopisů nebo ve filmech, v nichž není pod cool hávem nic, jenom kalkul na komerčně úspěšný efekt předstírající hloubku, a kam se hrabou tvůrci takových věcí. Tím ovšem nemyslím, že v minulosti nic takového nebylo nebo že dnes není nic lepšího (to naštěstí je). A také chápu, že se tvůrci musejí něčím živit - nelze ovšem nevidět, že když se víc hledí na finanční úspěšnost, mívá marketing navrch nad uměním. Umělečtější věci bývají méně rentabilní. Naštěstí ne vždycky. Zvláštním případem pak jsou věci, které se tváří umělecky, ale v podstatě jsou úlitbou dnešním módním klišé, které na mě působí často trošku cynicky, prázdně, prvoplánově, podbízivě a tak podobně.



Je vůbec zajímavá otázka,

zda se víc ohlížet do minulosti, nebo se zaměřovat na současnost. K této kapitolce mého článku mě tak trochu vyprovokoval úvod jedné recenze Weiglova filmu Radúz a Mahulena podle dramatu J. Zeyera s hudbou J. Suka. Autor hovoří s jistou dávkou posměchu o staromilcích, bránících "pravé" hodnoty před vše devalvující silou přítomnosti. Píše, že on sám je přesvědčen (nikoli pevně), že "občasný pohled do filmové a literární historie nemusí být nutně projevem 'intelektuálního' pohrdání přítomností, které se nejčastěji zhlíží v zrcadle, vyrobeném v bouřlivých šedesátých letech minulého století." Sám sebe nalézá na pozici "přikloněné k přítomnosti, která se na druhé straně nedokáže oprostit od obrazů zanechaných nám našimi předchůdci."

Já osobně odmítám apriorní pohrdání přítomností a stejně tak odmítám despekt vůči těm, kdo se zaměřují na kulturní minulost, jako domnělým staromilcům pseudointelektuálně pohrdajícím přítomností. Odmítám zásadně odsouvání kulturní minulosti na jakousi druhou kolej ve jménu "antistaromilectví", které pochopilo, že je především nutno žít přítomností. Napsal jsem předtím "apriorní". Jestliže tedy apriorní přístup je v této věci předsudečný, pak aposteriorní má vždy svou oprávněnost. Je samozřejmě blbost něco považovat za podřadné jenom proto, že je to přítomné, nebo naopak něco považovat za zastaralé a dnes už neaktuální jen proto, že je to dílo minulosti. Jádrem věci je tu otázka hodnocení díla jako takového, o které jsem už mluvil. Napadl mě teď jeden pregnantní příklad takového sporu mezi "staromilci" (úmyslně uvádím v uvozovkách) a "modernisty" - operní režie. Rusalka v lesním jezírku versus Rusalka v bazénu. Ovšem to je modernismus toho druhu, kdy nelze režiséra obviňovat, že to není umělec, na rozdíl od častějšího případu, kdy se pochybuje vůbec o uměleckosti daného současného výtvoru. Lze polemizovat pouze o legitimitě toho či onoho uměleckého prostředku a nápadu.

Je vždy věc povahy a hodnoty daného díla, je-li nadčasové, nebo překonané a neaktuální. Jestliže já jsem z těch, které uspokojují díla minulosti, pak je to proto, že v nich skutečně nadčasové a vrcholové kulturní hodnoty nacházím, mám pocit, že mají co říct mně a dnešnímu člověku vůbec, vnímám v nich tu obrovskou estetickou inspiraci, zážitkový a citový fond, intelektuální sílu a mistrovství, jaké v kultuře hledám. A zůstává pravdou, že dnešní doba se z tohoto úhlu v mnohém jeví plytce. Všude se valí komerce a prvoplánovost toho, co je "cool". Myslím, že není naivní ani nelegitimní se ptát: kdo jsou dnešní van Goghové, Beethovenové, Dvořákové nebo Shakespearové? Kým dnes pokračuje velká tradice české poezie, která v neustálém tvůrčím kvasu trvala od Máchových dob přes mistry formátu Březiny nebo Hory až po Skácela? Doufám, že čas ukáže, že i dnes jsou osobnosti srovnatelné s těmi, které se dík svému mistrovství a významu poprávu dostaly do učebnic. Je mi jasné, že mnozí k nim mají odpor zrovna proto, že jsou v učebnicích. Povinným vléváním do hlavy bohužel většinou nelze podnítit v člověku vřelý vztah k těmto věcem.

Když v kultuře minulosti nacházím osobnosti, díla a směry natolik významné, zajímavé, s takovým potenciálem a nadčasovým obsahem a v takovém množství, že z toho všeho člověk bude mít do konce života pořád co poznávat a čím se inspirovat, nevím, proč bych se měl snad stydět za zaměření na kulturní minulost jenom proto, že "je třeba žít přítomností." Nevím ani, proč by mělo platit pravidlo, že si takto zaměřený člověk dává klapky na oči před dnešní kulturou. Zákonitě má na ni ovšem stejně vysoké požadavky.

Ale to už je věc posouzení konkrétních děl a tvůrců současnosti, a tím se v tomto článku nebudu zabývat. Musím toho nejdřív ze současné kultury mnohem víc poznat (tedy z těch žánrů, které jsou mi nějak blízké, jelikož k některým mě nedostanete), abych mohl dnešek posoudit.



Na závěr...

...bych rád dodal, že stojí za to i poznávat další a další věci z minulosti, které dosud čekají na své objevení světem. Často se říká - stala se z toho až téměř fráze - že nejspravedlivějším soudcem je čas. Tento princip samozřejmě funguje, ale zdaleka není pravidlem. Existují díla a dokonce autoři neprávem zapomenutí nebo opomíjení, stejně jako mohou existovat věci, které došly trvalé obliby, ale ve skutečnosti jsou plytké a povrchní. Potenciál díla dosáhnout trvalé obliby totiž není vždy ekvivalentní umělecké hodnotě. Rozhodně nejsem toho názoru, že hodnota děl je určována jejich úspěšností v recepci. Tezi, že čas je spravedlivý soudce, lze samozřejmě chápat v poněkud jiném smyslu: teprve s větším či menším odstupem lze dílo objektivně hodnotit. Je ovšem smutné, když odborníci oceňují jeho hodnotu, ale širší obecenstvo tak nemůže učinit, protože se k němu dílo zkrátka nedostane.

Říkám to díky zkušenostem s různými světově méně známými či dokonce vyloženě opomíjenými autory a díly, z nichž některá se objevila nebo objeví i v článcích na tomto blogu. Dílo může mít obrovský potenciál, i když je vytvořeno takzvaně "do šuplíku". Záleží na člověku, jestli je pro sebe objeví, nebo ne - pokud k tomu ovšem dostane příležitost. To platí právě tak o dílech a autorech známých, jako neznámých. Je věčná škoda, že je spousta věcí, u kterých tu příležitost vůbec nedostane, i když by si to maximálně zasloužily.

Taková objevitelská činnost může být děsně cool, to mi věřte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama