"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Medvídek

21. března 2010 v 0:22 | lyricaltones |  Film a seriál
Téma vztahů (v první řadě partnerských) a jejich krizí, vzniků, krachů, nevěr atd. atd. je dnes až únavně omílané stále dokola jako spolehlivý způsob, jak přitáhnout diváky něčím, co je módní, a neustálé opakování toho, že partnerské vztahy většinou nevydrží a nefungují a nevěry jsou téměř sportem a tak dále a tak dále, působí už téměř jako bulvární pseudorealistické klišé. Ale ačkoli jsem se s žádným zvláštním očekáváním na Medvídka netěšil, přece jen mě film režiséra takových snímků, jako jsou Pelíšky či Pupendo, zajímal, přinejmenším o hodně víc než např. Román pro ženy podle Viewegha. U Hřebejka můžeme ve zmíněném tématu spatřovat pokus o reflexi doby a společnosti, kde skutečně podle statistik málokteré manželství vydrží. Výraz je velmi civilní, jako by se snažil co nejvíce korespondovat s banalitou všední reality a uspěchaností dnešní doby, zároveň však film odlehčit a přiblížit dnešnímu divákovi. Civilnost se projevuje v hereckém projevu, řeči, ale také třeba ve stylizaci kamery jako "home-videa" - viz např. scéna z oslavy.

Film odráží uspěchanost, nejistotu i určitý cynismus dnešní doby, nestálost partnerských vztahů a citů a snaží se zároveň o nadhled, humor i myšlenku. V závěru je citátem ze staročínské literatury vyřčena myšlenka, v kterou vyúsťuje rozuzlení "záhady" kolem Trojanovy postavy distingovaného katolíka a zdánlivě dokonale šťastného novopečeného otce. Oslavované novorozeně i právě počaté další dítě nemá jeho manželka s ním, ale on je za ně šťasten jako za své, přestože o tom ví, důležité pro něj je, že je to jeho rodina. Toť poselství katolíka jeho kamarádům, jejichž partnerský život se sype v tragikomických peripetiích. A poselství vůči nám, kteří víme, že v partnerském životě nebývají věci tak, jak si přejeme, ale "lépe je bavit se o datlích". Některé momenty a postavy mě do jisté míry upoutaly, stejně jako velká živost děje a jakýsi rozverný rytmus. Z hereckých výkonů snad nejvíc paradoxně neherec Menzel.

Živost umí upoutat, ovšem to spojení civilnosti až buranskosti projevu s viditelnou snahu o "hlášky", jak se dneska s oblibou říká, o nadhled (s více či méně skrytým převlečeným cynismem) a určitou komiku či tragikomiku, to je také dnešní módní klišé - taková filmařina je prostě v kurzu, průměrný divák se u ní baví a ztotožňuje se s ní - a zvláště ve spojení s módními tématy. Nemohu Hřebejkovi upřít, že překračuje pouhou bulvární úroveň. I tak si kladu otázku, do jaké míry šlo tvůrcům Medvídka o reflexi dnešní doby a společnosti a do jaké míry o pouhý módní prostředek s cílem přitáhnout do kin co nejvíc diváků. Měl jsem trochu dojem plytkosti, a pokud snad chtěli tvůrci dosáhnout něčeho podobně vtipného, jako jsou Pelíšky, Svěrákovy Vratné lahve či dokonce Allanovy filmy - o nichž se Hřebejk v souvislosti s Medvídkem zmiňoval - to se jim z mého pohledu opravdu nepovedlo.

Zároveň ve filmu cítím i snahu o vážnost. V uspěchaném běhu všední reality, který na mě z filmu či alespoň způsobu, jakým je natočen, čišel, zažívají postavy události zasahující závažně do jejich vztahů. V tom banálním civilním výrazu a rychlém tempu se mi však jakákoli hlubší vážnost ztrácí, lépe řečeno na mě vůbec nepůsobí - jako by to všechno bylo jen takové ledabylé a osudy postav mi byly lhostejné. Závažnost, hloubka a síla Čajkovského klavírního koncertu, jehož úryvky film doprovázejí, působila vedle toho skutečně jako nebe a dudy. Bylo to až komické přirovnání. Uvažoval jsem zpočátku, proč vlastně tuto skladbu použili, a říkal jsem si, že snad jiskřivost, rozlet a citová plnost této hudby mají být paralelou týchž vlastností filmu či spíše života, jejž zobrazuje. Lépe řečeno napadlo mě to poté, co jsem slyšel slavný úvod koncertu na začátku filmu, ale při dalším sledování u mě převládl dojem silného kontrastu mezi Čajkovského výrazovou hloubkou a banálním výrazem filmovým. A dojem, že to je zdaleka nejsilnější kontrast v celém filmu. Hloubku naznačovalo použití citátů z východoasijské literatury. Ale s výsledkem tak nějak trochu podobným, jako použití Čajkovského hudby.

Suma sumárum, některými prvky mě Medvídek upoutal, ze všech čtyř Hřebejkových filmů, které jsem viděl, se mi ovšem zdá zřetelně nejslabší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama