"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Má odpověď v jedné diskusi o filosofii a náboženství

26. března 2010 v 0:30 | lyricaltones |  Kultura a reflexe. Obecné úvahy
Myslím, že jádro našeho sporu je v něčem jiném než v tom, že bych snad považoval exaktně vědecký pohled na svět za jediný oprávněný. Oba dva děláme tutéž věc, kterou ty ses mi snažila přiblížit slovy: "z jiného úhlu pohledu." Ale ony dva úhly, které rozlišujeme, pojmenováváme nebo interpretujeme každý trochu jinak. Mám na mysli to, o čem jsme mluvili jako o "fyzice" a "metafyzice".

Místo "fyzika" bych použil obecnější pojem "věda", nebo aspoň "exaktní věda". Věda zkoumá reálné jevy, zjišťuje, jaké entity ve světě jsou a jak na sebe působí. Musí k tomu dodržovat důslednou metodologii, vědecké tvrzení musí splňovat přísná kritéria - musí být dokazatelné nebo vyvratitelné, musí být reprodukovatelné a pokud možno nezávislé na individuálních zvláštnostech svých tvůrců. Co leží (ať už prozatím, nebo provždy) za hranicí našich možností takového poznání, to zkrátka nelze poznat nebo přinejmenším nelze taková tvrzení verifikovat. A v tenhle moment je důležité si přiznat: co nevím, to nevím. Co není věrohodně podloženo, nemůžeme označit jako pravdivé. Jev, který nebyl nijak doložen, nemůžeme považovat za existující. Dneska se pro to vžil termín skepticismus a je to - kromě jiného - přesně to, co mě odvedlo od idealisticko-náboženského názoru.

Jedním z důležitých momentů v tomhle vývoji mých názorů bylo to, že jsem opustil představu, že ideje existují nezávisle na hmotě, opustil jsem představu autonomního duchovna, ideálna. Podle mě je totiž idea jen odraz reality v psychice. Může existovat jen v mysli. A psychika, ta jediná, o které reálně víme, je projevem činnosti mozku. Nejsem primárně materialista, ale primárně skeptik (neplést se septikem :-)), takže nemám materialismus jako dogma. Důvodem materialistického názoru je to, že zatím při vysvětlení reality nenašla věda důvod předpokládat existenci čehokoli, co by nemělo základ v hmotě. Tedy v rámci tohoto vesmíru - jenže "mimo něj" už se jaksi nelze dostat. A tady platí opět skeptický přístup: co neznám, to neznám a nemohu si nepoznané vynahrazovat vírou v něco, co nemám reálně podložené.

Zatím se bavíme o věcném zkoumání jevů. Z tohoto pohledu člověk "existuje" (= je jevem), ty jsi však řekla, že podle filosofie něco jiného znamená výraz, že "je". "Myslím, tedy jsem." Nevím, jestli tuhle myšlenku správně chápu, ale připadá mi, že tou výzamovou odlišností, která se tady slovu "být" přikládá, je ve skutečnosti jakýsi "pocit bytí". Stůl existuje, člověk existuje. Rozdíl mezi nimi je ten, že člověk je živý organismus a myslící subjekt. Z vědeckého úhlu pohledu, který zkoumá jevy, je to totéž - existují a jsou. Prostě jen to jsou reálné jevy. Myslím si tedy, že ono "být" v tom smyslu, jak to vykládá filosofie - jako věc kvalitativně jinou než "existovat" - je ve skutečnosti citově zabarvené pojetí toho slova: existenci myslícího subjektu považujeme za "cosi víc" než existenci stolu.

Tím jsem se dostal k podstatě té druhé roviny nazírání, která podle mě nemá být míchána tam, kde chceme věcně analyzovat jevy, protože by neměla zkreslovat objektivní zkoumání. Jde o to, že reálné jevy nejen pozorujeme, evidujeme, popisujeme, zkoumáme, ale taky prožíváme. Máme k nim nějaký osobní postoj, lidský vztah, přikládáme jim nějaký smysl, význam v našem hodnotovém žebříčku atd. A tady se skrývá veškerý duševní svět kultury, morálna, krásna, smyslu bytí, osobní konfese. Už je tu zkrátka vše vnímáno prizmatem subjektu, který je nějakým způsobem ve věcech zainteresován - tj. ne pouze skrze věcně analytický rozum, zjišťující data.

Nedělím tedy mezi "fyzikálním" a "metafyzickým" pohledem, ale mezi věcnou analýzou jevů a osobním vztahem k nim. Podle mého názoru náboženství je v podstatě "extrapolace" toho druhého na to první. Moje představa "Boha" není o nic konkrétnější, než je tomu zákonitě u věřících. Vtip je v tom, že u Boha můžeme filosoficky tvrdit, že jej nelze konkretizovat, ale víru konkretizovat lze, protože odvozuje od představy existence "Boha" morální postuláty, důsledky pro smysl života a podobně. Teoreticky by to ale mohlo být i tak, že cosi jako "Bůh" sice existuje, ale je nám v podstatě na prd. Jsme mu třeba lhostejní, je to pro nás třeba stejné, jako kdyby nebyl. Věřící si vyvozují "láskyplnost Boží" a podobně, ale to už je tvrzení, které musím mít reálně opodstatněné jako každé jiné tvrzení, abych v něj mohl věřit.

Pro věřícího určitě není Bůh jen neživá, lhostejná prapříčina existence světa, ale něco, v čem může nacházet svoji záštitu a v čem je zakotvena smysluplnost veškerého bytí. Pojem Bůh chápeme jistě obecně jako něco, co stojí za vešerenstvem, "nad vším" a za existencí všeho, ale pokud by věřící za "To" měl považovat jen bezduchý přírodní zákon nebo něco v tom smyslu, má to pro něj tu vadu, že takovému "Tomu" jsme naprosto šumafuk. Bůh je pro něj nejen "něco", ale "někdo" - nemám teď na mysli pouhou antropomorfní představu Boha, ale mnohem obecněji Stvořitele jako láskyplnou "nejvyšší mysl", "nejvyšší vůli", Prozřetelnost nebo jak si to pojmenujeme. Jako cosi, co nás stvořilo "k obrazu svému" a co nás miluje. Zůstává zde pak skeptický požadavek na podklady pro názor, že takový Bůh je (protože bez nich není na základě čeho věřit). Pojmenování "Bůh" pro neživé a netečné "Cosi" by bylo pouze metaforické, takový výklad pojmu Bůh by byl víceméně slučitelný s ateistickým světonázorem, od nějž by se "víra v Boha" v podstatě nelišila. Stejně tak duchovní prožitky a cíle jako "vnitřní splynutí s veškerenstvem" ("…s Bohem") apod. jsou podle mě jenom quasi básnická pojmenování určitých duševních stavů nebo činností (vyrovnanost mysli, duševní hygiena), které dovede snadno popsat psychologie a psychiatrie, resp. jsou to metafory. Právě tyto duchovní prožitky jsem v době své víry zastával a byl jsem hrdý na to, že má víra není primitivní, naopak že je v ní tento filosofický "vhled". A poté jsem se na ně postupně začal dívat střízlivě a vnímat realisticky jejich obsah.

Jako výraz cítění, osobního vztahu k věcem, však mají smysl. To je jeden z důvodů, proč miluju umění, poezii, jíž jsou mi i ostatní druhy umění. O tom se něco dočteš v článku Můj vztah k umění. To je ten duševní svět kultury, morálna, krásna, smyslu bytí, osobní konfese. Může se mi v něm objevit i Bůh třeba jako zosobnění všelidské touhy a podobně, ale bude to metafora, nebude to víra ve skutečného Boha, ale bude to cítění. A cítění je tady to důležité. Umění, ale i filosofie - která je v něm hodně obsažena a někdy sama získává umělecký tvar - může tento duševní svět vyjádřit, může formulovat morální hodnoty apod. (zatímco věda popisuje již existující a dopátrává se příčin jejich vzniku - má tedy jiný úkol).

K filosofii, to máš pravdu, se nemůžu objektivně vyjádřit, když jsem z ní skoro nic nečetl. Jde o to, nakolik důsledná je ve formulacích, tak, aby se nedala tvrzení vykládat více způsoby, nakolik důsledně dodržuje pravidla vědy tam, kde se snaží o reálné poznání, nakolik filosofická práce je či není zkreslena osobní zaujatostí filosofa pro určitý vskrytu předem stanovený závěr, která ovlivňuje jeho úvahy tak, aby mu tento závěr vyšel, nakolik kompetentně či nekompetentně zasahuje do věcí, které spadají do oboru některé reálné vědy (historie, biologie, religionistika, politologie apod.), nakolik vychází z ověřených poznatků a nakolik spřádá nepodložené fantazie, nakolik je logicky konzistentní a nakolik tvoří logicky nedůsledné konstrukce, tautologické myšlenkové kolotoče, klamavé pojmové přemety a sofismy (z některých tezí - např. pokoušejících se dokázat Boha - jsem získal dojem, že by jejich autoři potřebovali proškolit ve výrokové logice). V tomhle směru mám o filosofii už z toho mála, co jsem o ní poznal, značné pochybnosti. Ale to bych snad ponechal stranou. Důležité je to, co jsem napsal předtím.

Uf, tak doufám, že je tenhle můj elaborát čitelný :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emil Emil | E-mail | 30. března 2010 v 3:03 | Reagovat

Malé rejpnutí (co jiného se ode mě dá čekat...) - vyjadřuješ se poměrně skepticky o filozofii, a přitom tady sám spřádáš rozsáhlé filozofické úvahy - nepřipadá ti to trochu paradoxní? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama