"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Ďáblova past

21. března 2010 v 23:33 | lyricaltones |  Film a seriál

Dost jsem se těšil na tento film, lákavý svým námětem a pro mě zajímavý svým režisérem. Námět je inspirující zobrazením konfliktu starých dogmat, vládnoucí ideologie a sobeckých mocenských zájmů se svobodným myšlením, poznáním, pravdou a láskou. Kaplanova věta, že "lidé sami vytrhnou jedovaté bílí z kvetoucí zahrady Hospodinovy", je vyjádřením snahy mocné ideologie ovlivnit lid a učinit jej svým nástrojem. Lidé se však nakonec přikloní na stranu pravdy, protože vědí, že právě mlynář jim vždycky dobře radil a pomáhal a on to byl, kdo jim přinášel vodu, a představitelé dogmatu, omylu, lži a násilné moci umírají právě proto, že jsou těmito věcmi ovládnuti. Film tedy vyjadřuje víru, že jsou tyto věci sebedestruktivní.

Dogmatická ideologie a poznání jsou symbolicky vyjádřeny cestami, které vedou ze sklepa v mlýně: cesta vyznačená křížem, která vede ke zkáze, cesta průchodná, která nevede nikam, a cesta vodou, kterou ještě nikdo neprošel, ale vede ven. Kaplan a jeho průvodci jdou cestou kříže, protože nevědí o její zkázonosnosti a jsou přesvědčeni, že tudy unikl mlynář; zemřou v sutinách, které při tom sami strhnou, když začnou střílet. Provalení suti pak zprůchodní mlynářovu synovi a jeho dívce třetí cestu, která vede ven. Tedy - setrvání v dogmatismu, omylu, lži a násilné moci vede ke zkáze, jejich zánik otevře cestu svobody a poznání. Samotné tajemství, které je předmětem děje, je něco, na co mlynář přišel svobodnou cestou poznávání přírody a co lidem pomáhá, ale v čem kaplan vidí dílo ďábla, mlynářovo počínání pak vyloží jako podlehnutí jeho svodům. Samotná myšlenka, že by mlynář mohl získat pro lidi záchranu z úmorného sucha poznáváním země, je proti jeho přesvědčení, že pro pomoc je třeba se obracet k Bohu.

Tyto významy si lze dát do souvislosti jak s církevním dogmatismem, tak s totalitní mocí komunistů (film byl natočen r. 1961) nebo i jakýchokoli jiných představitelů mocné ideologie. Miroslav Macháček vlastně hraje představitele ideologie, dogmatu a omylu, Čestmír Řanda představitele sobeckých zájmů mocných, jeho syn v podání Vlastimila Haška pak zosobňuje svými agresivními projevy zájmu o dívku snahu urvat si vše násilím, která se dostává do konfliktu s čistou láskou mlynářova syna, a tyto tři postavy se postupně spojují ve společném úsilí odstranit mlynáře (zosobnění svobody a poznání), který je všem trnem v patě. Vyjádření celé symboliky několika postavami a motivy je velmi působivé.

Kamera, hudba a režie pak podávají tento námět se sugestivním účinkem scén a svébytnou poetikou, které dobře demonstrují Vláčilovu schopnost podmanivého uměleckého výrazu. Např. scéna s procesím je strhující. Zapůsobila na mne evokace tajemné atmosféry a skryté bázně z tajemství, které skrývá mlýn, jež jsou podpořeny hudbou Zdeňka Lišky, evokace mocné síly přírody, poetický účinek kamery a přírodního prostředí u Macochy, v němž se film odehrává, zvláštní důvěrnost a intenzita, s jakou jsou podány různé motivy a momenty, citlivé až tiše extatické zobrazení lásky mlynářova syna a jeho dívky, sugestivní herectví v čele s postavou kaplana v podání Miroslava Macháčka. Filmová poezie s oslovujícím myšlenkovým významem, tedy film, ve kterém spatřuji velkou hodnotu a u kterého také nemám pocit, že by v něm bylo nějaké slabší místo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama