"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Březen 2010

Má odpověď v jedné diskusi o filosofii a náboženství

26. března 2010 v 0:30 | lyricaltones |  Kultura a reflexe. Obecné úvahy
Myslím, že jádro našeho sporu je v něčem jiném než v tom, že bych snad považoval exaktně vědecký pohled na svět za jediný oprávněný. Oba dva děláme tutéž věc, kterou ty ses mi snažila přiblížit slovy: "z jiného úhlu pohledu." Ale ony dva úhly, které rozlišujeme, pojmenováváme nebo interpretujeme každý trochu jinak. Mám na mysli to, o čem jsme mluvili jako o "fyzice" a "metafyzice".

Místo "fyzika" bych použil obecnější pojem "věda", nebo aspoň "exaktní věda". Věda zkoumá reálné jevy, zjišťuje, jaké entity ve světě jsou a jak na sebe působí. Musí k tomu dodržovat důslednou metodologii, vědecké tvrzení musí splňovat přísná kritéria - musí být dokazatelné nebo vyvratitelné, musí být reprodukovatelné a pokud možno nezávislé na individuálních zvláštnostech svých tvůrců. Co leží (ať už prozatím, nebo provždy) za hranicí našich možností takového poznání, to zkrátka nelze poznat nebo přinejmenším nelze taková tvrzení verifikovat. A v tenhle moment je důležité si přiznat: co nevím, to nevím. Co není věrohodně podloženo, nemůžeme označit jako pravdivé. Jev, který nebyl nijak doložen, nemůžeme považovat za existující. Dneska se pro to vžil termín skepticismus a je to - kromě jiného - přesně to, co mě odvedlo od idealisticko-náboženského názoru.

Jedním z důležitých momentů v tomhle vývoji mých názorů bylo to, že jsem opustil představu, že ideje existují nezávisle na hmotě, opustil jsem představu autonomního duchovna, ideálna. Podle mě je totiž idea jen odraz reality v psychice. Může existovat jen v mysli. A psychika, ta jediná, o které reálně víme, je projevem činnosti mozku. Nejsem primárně materialista, ale primárně skeptik (neplést se septikem :-)), takže nemám materialismus jako dogma. Důvodem materialistického názoru je to, že zatím při vysvětlení reality nenašla věda důvod předpokládat existenci čehokoli, co by nemělo základ v hmotě. Tedy v rámci tohoto vesmíru - jenže "mimo něj" už se jaksi nelze dostat. A tady platí opět skeptický přístup: co neznám, to neznám a nemohu si nepoznané vynahrazovat vírou v něco, co nemám reálně podložené.

Zatím se bavíme o věcném zkoumání jevů. Z tohoto pohledu člověk "existuje" (= je jevem), ty jsi však řekla, že podle filosofie něco jiného znamená výraz, že "je". "Myslím, tedy jsem." Nevím, jestli tuhle myšlenku správně chápu, ale připadá mi, že tou výzamovou odlišností, která se tady slovu "být" přikládá, je ve skutečnosti jakýsi "pocit bytí". Stůl existuje, člověk existuje. Rozdíl mezi nimi je ten, že člověk je živý organismus a myslící subjekt. Z vědeckého úhlu pohledu, který zkoumá jevy, je to totéž - existují a jsou. Prostě jen to jsou reálné jevy. Myslím si tedy, že ono "být" v tom smyslu, jak to vykládá filosofie - jako věc kvalitativně jinou než "existovat" - je ve skutečnosti citově zabarvené pojetí toho slova: existenci myslícího subjektu považujeme za "cosi víc" než existenci stolu.

Tím jsem se dostal k podstatě té druhé roviny nazírání, která podle mě nemá být míchána tam, kde chceme věcně analyzovat jevy, protože by neměla zkreslovat objektivní zkoumání. Jde o to, že reálné jevy nejen pozorujeme, evidujeme, popisujeme, zkoumáme, ale taky prožíváme. Máme k nim nějaký osobní postoj, lidský vztah, přikládáme jim nějaký smysl, význam v našem hodnotovém žebříčku atd. A tady se skrývá veškerý duševní svět kultury, morálna, krásna, smyslu bytí, osobní konfese. Už je tu zkrátka vše vnímáno prizmatem subjektu, který je nějakým způsobem ve věcech zainteresován - tj. ne pouze skrze věcně analytický rozum, zjišťující data.

Nedělím tedy mezi "fyzikálním" a "metafyzickým" pohledem, ale mezi věcnou analýzou jevů a osobním vztahem k nim. Podle mého názoru náboženství je v podstatě "extrapolace" toho druhého na to první. Moje představa "Boha" není o nic konkrétnější, než je tomu zákonitě u věřících. Vtip je v tom, že u Boha můžeme filosoficky tvrdit, že jej nelze konkretizovat, ale víru konkretizovat lze, protože odvozuje od představy existence "Boha" morální postuláty, důsledky pro smysl života a podobně. Teoreticky by to ale mohlo být i tak, že cosi jako "Bůh" sice existuje, ale je nám v podstatě na prd. Jsme mu třeba lhostejní, je to pro nás třeba stejné, jako kdyby nebyl. Věřící si vyvozují "láskyplnost Boží" a podobně, ale to už je tvrzení, které musím mít reálně opodstatněné jako každé jiné tvrzení, abych v něj mohl věřit.

Pro věřícího určitě není Bůh jen neživá, lhostejná prapříčina existence světa, ale něco, v čem může nacházet svoji záštitu a v čem je zakotvena smysluplnost veškerého bytí. Pojem Bůh chápeme jistě obecně jako něco, co stojí za vešerenstvem, "nad vším" a za existencí všeho, ale pokud by věřící za "To" měl považovat jen bezduchý přírodní zákon nebo něco v tom smyslu, má to pro něj tu vadu, že takovému "Tomu" jsme naprosto šumafuk. Bůh je pro něj nejen "něco", ale "někdo" - nemám teď na mysli pouhou antropomorfní představu Boha, ale mnohem obecněji Stvořitele jako láskyplnou "nejvyšší mysl", "nejvyšší vůli", Prozřetelnost nebo jak si to pojmenujeme. Jako cosi, co nás stvořilo "k obrazu svému" a co nás miluje. Zůstává zde pak skeptický požadavek na podklady pro názor, že takový Bůh je (protože bez nich není na základě čeho věřit). Pojmenování "Bůh" pro neživé a netečné "Cosi" by bylo pouze metaforické, takový výklad pojmu Bůh by byl víceméně slučitelný s ateistickým světonázorem, od nějž by se "víra v Boha" v podstatě nelišila. Stejně tak duchovní prožitky a cíle jako "vnitřní splynutí s veškerenstvem" ("…s Bohem") apod. jsou podle mě jenom quasi básnická pojmenování určitých duševních stavů nebo činností (vyrovnanost mysli, duševní hygiena), které dovede snadno popsat psychologie a psychiatrie, resp. jsou to metafory. Právě tyto duchovní prožitky jsem v době své víry zastával a byl jsem hrdý na to, že má víra není primitivní, naopak že je v ní tento filosofický "vhled". A poté jsem se na ně postupně začal dívat střízlivě a vnímat realisticky jejich obsah.

Jako výraz cítění, osobního vztahu k věcem, však mají smysl. To je jeden z důvodů, proč miluju umění, poezii, jíž jsou mi i ostatní druhy umění. O tom se něco dočteš v článku Můj vztah k umění. To je ten duševní svět kultury, morálna, krásna, smyslu bytí, osobní konfese. Může se mi v něm objevit i Bůh třeba jako zosobnění všelidské touhy a podobně, ale bude to metafora, nebude to víra ve skutečného Boha, ale bude to cítění. A cítění je tady to důležité. Umění, ale i filosofie - která je v něm hodně obsažena a někdy sama získává umělecký tvar - může tento duševní svět vyjádřit, může formulovat morální hodnoty apod. (zatímco věda popisuje již existující a dopátrává se příčin jejich vzniku - má tedy jiný úkol).

K filosofii, to máš pravdu, se nemůžu objektivně vyjádřit, když jsem z ní skoro nic nečetl. Jde o to, nakolik důsledná je ve formulacích, tak, aby se nedala tvrzení vykládat více způsoby, nakolik důsledně dodržuje pravidla vědy tam, kde se snaží o reálné poznání, nakolik filosofická práce je či není zkreslena osobní zaujatostí filosofa pro určitý vskrytu předem stanovený závěr, která ovlivňuje jeho úvahy tak, aby mu tento závěr vyšel, nakolik kompetentně či nekompetentně zasahuje do věcí, které spadají do oboru některé reálné vědy (historie, biologie, religionistika, politologie apod.), nakolik vychází z ověřených poznatků a nakolik spřádá nepodložené fantazie, nakolik je logicky konzistentní a nakolik tvoří logicky nedůsledné konstrukce, tautologické myšlenkové kolotoče, klamavé pojmové přemety a sofismy (z některých tezí - např. pokoušejících se dokázat Boha - jsem získal dojem, že by jejich autoři potřebovali proškolit ve výrokové logice). V tomhle směru mám o filosofii už z toho mála, co jsem o ní poznal, značné pochybnosti. Ale to bych snad ponechal stranou. Důležité je to, co jsem napsal předtím.

Uf, tak doufám, že je tenhle můj elaborát čitelný :-)

Vítězslav Novák: Svatební košile

21. března 2010 v 23:57 | lyricaltones |  Hudba
Toto dílo jsem až donedávna neměl vůbec možnost slyšet a pouze jsem o něm čítal, především kritická posouzení, která mu vytýkala nižší tvůrčí hladinu oproti předchozí Novákově tvorbě, psalo se o samoúčelné deskripci, na které je založeno. Příjemně mě překvapila možnost poznat je na koncertě, který se konal v rámci Pražského podzimu 2008, a následně z živé nahrávky tohoto koncertu a utvořit si vlastní názor.

Na koncertě mě dílo zaujalo počáteční kresbou mrazivé atmosféry noci (jakoby fičící vítr ve frázi počínající v basech, svit měsíce evokovaný výrazným koloristním prostředkem), celkovou výrazovou silou, dramatickým charakterem s jednolitou intenzitou a provázaností toku, jeho gradacemi v polyfonních interludiích, sugestivností sborů a vystižením děsivosti umrlce. V podstatě jsem v tom nacházel to, co jsem očekával - hutné dramatické pojetí novoromantického charakteru, odlišné od oratorního pojetí Dvořákova. Právě takové ve své podstatě novoromantické pojetí je velmi blízké mému cítění. V duchu jsem hledal kantáty s těmito rysy - nikoli statičnost dělení na části vycházejícího z tradiční oratorní formy, ale quasi fantazie či symfonie s dramatickou vnitřní výstavbou, lineární provázaností a bohatě odstupňovanou a detailně prokreslenou výrazovou charakteristikou námětu. Zvláště jsem hledal duchovní kantáty takového charakteru, ale i Novákovy Svatební košile pro mě byly sympatickým přírůstkem tohoto druhu v mé fonotéce.

Při domácím poslechu díla z nahrávky na mě zapůsobily další prvky, především pak téma, jímž se náhle ozve klarinet do zlověstného "fičení větru" v introdukci a vytvoří tím krásný kontrast mezi ledovou nepřívětivou atmosférou a vroucností smutné touhy, která se nyní rozeznívá, totéž téma pak ve sboru na první verše básně, vzápětí tklivý zpěv dívky s prostou dojemnou melodií při vzpomínce na milého a vášnivou gradací při prosbě za jeho návrat. Zároveň jsem však měl dojem, že v polyfonním pásmu místy nevynikají ilustrativní a náladové kresby, na které klade Novák značný důraz, využívaje s vervou své tónomalebné dovednosti, dost plasticky. Zdálo se mi, jako by se v něm rozmělňovaly, ztrácely se mi, a tím ve mně zároveň novákovská polyfonie vyvolávala dojem, že se místy k charakteru děje a jeho nálady nehodí či je použita jaksi mechanicky.

Po dalších posleších se mi Novákova polyfonie sama o sobě jeví být skutečně nosnou pro dramatický charakter díla, čímž nemyslím pouze symfonická fugata v interludiích během cesty na hřbitov, která jsou jako obvykle silná. Rovněž ilustrativní kresby (patrně na rozdíl od některých autorů kritik, o nichž jsem se na začátku zmínil) všeobecně považuji za nosné, pokud jsou přesvědčivě zakomponovány do soudržné dramatické výstavby díla, protože jsou prostředkem bohaté deklamace textu a navozují příslušné dojmy, čímž jsou důležitou součástí celkového účinku takového fantazijně-kantátového díla.

Psalo se však v souvislosti se Svatebními košilemi o Novákovu obratu k objektivizaci. Pokud jde o inspiraci k předchozí kantátě Bouře, ta má skutečně charakter výrazně subjektivního vášnivého zážitku, díky němuž je tak působivá. Z Erbenova námětu by nemuselo vyplývat nějak výrazně více "objektivizující" a méně "subjektivistické" pojetí, uvědomíme-li si, že hrůza a vůbec dojmy spjaté s Erbenovým námětem, stejně jako nešťastná touha dívky, spadají do sféry Novákova emocionálně-impresivního vášnivého novoromantismu stejně, jako námět např. Tomana a lesní panny. Přesto možná tato Erbenova balada, kterou si Novák vybral z podnětu vnitřní tvůrčí polemiky s Dvořákem, pro něj nebyla tolik prostředkem pro vášnivě subjektivní pojetí, jako tomu bylo u předchozích námětů - příroda, erotický a přírodní živel, vášnivá touha a "přírodní katarze", to byla témata pro něj charakteristická jako něco, co naplno prožíval na vlastní kůži, někdy jak známo až krajně dobrodružně, a byla pro něj i alfou a omegou jeho životního vyznání (Pan). Patrně zde šlo i o záměrnou objektivizaci s cílem v rámci soupeření s Dvořákem věrně přetlumočit obsah předlohy.

Tak či onak, menší subjektivismus v přístupu k danému námětu se u Nováka patrně nemohl neprojevit v tom, že mnohé imprese působí jako projev "řemeslné" deskriptivní snahy a jednota polyfonního živlu a kresebnosti není už inspirovaná tak úchvatně, jako je tomu v Bouři nebo třeba v symfonické básni O věčné touze. Někdy ji narušuje dojem, jako by tato skladba tak trochu byla naivním řetězením deskriptivních detailů (což je přesně to, co jí bylo vytýkáno, jak jsem již uvedl). Místy se mi nezdá účinek tónomaleb natolik sugestivní, abych svůj zážitek upřímně charakterizoval autorovým přízviskem "symfonie hrůzy", některé ilustrativní detaily mi připadají i naivní. To pak má svůj vliv na celkový účin skladby.

Mnohde jsou však ilustrativní kresby i jednota polyfonie a tónomalebného účinku skutečně přesvědčivé. Svatební košile jsou velmi silné dílo ve své polyfonní dramatičnosti, spojené s provázanou jednolitou výstavbou a s bohatou deklamací a tónokresebnou ilustrací básně, v sugestivnosti sborů a partu umrlce, jež skutečně navozují dojem depresivnosti a hrůzy, i v sugestivnosti některých ilustrativních prvků, jako je např. úvodní téma "fičícího větru" či motiv bouchání na dveře umrlčí komory. V posledně jmenovaném místě také vrcholí drama, jehož postupná gradace patří k nejpůsobivějším prvkům díla. Dívčin druh je stále hrozivější a na závěr při slovech "vstávej, umrlče…" se z něj stává skutečný ďábel, orchestrální polyfonie bohatě využívá svůj potenciál pro dramatický účin a gradace. Silná jsou fugata v interludiích při cestě na hřbitov. Zajímavě působí i Novákův typický monotematismus, jímž autor činí z motivu dívčiny touhy a motivů spojených s umrlcem a smrtí obměny téhož tématu.

Zoufalá touha dívky je vyjádřena melodií typicky novákovsky vřelou. Ostatně v podstatě koresponduje s "typickými" Novákovými náměty: divoká touha, zasazená do nějakého vypjatého impresivního rámce a srážející se s mocnou vyšší silou; zoufalá touha, se kterou se může autor ztotožnit, mít s ní soucit jako s Tomanem či nešťastnými milenci v Bouři. Ale pokud si vzpomínám, i u sopránového sóla vzpomínky na milého a hříšné modlitby Novákův analytik Václav Štěpán psal o objektivizaci. Vzpomenu-li si pro srovnání na modlitby milenců z Bouře, možná bych mohl hovořit o takovém dojmu, ale rozdíl se mi zde nezdá být jednoznačný. Tak či onak toto téma považuji rovněž za silný prvek skladby.

Silné jsou gradace sopránových sól v hříšné modlitbě za návrat milého a na konci v prosbě za záchranu. Pozastavil bych se však u samotného momentu, kdy dívka vyřkne ona osudná slova "neb můj život náhle zkrať", a u momentu, kdy vyřkne v umrlčí komoře slova kajícná. Novák při detailní evokaci obsahu textu vkládá různě na slova dramatický akcent a některé slovo vyhrotí (např. "zabila" ve verši "bratra mi koule zabila"), u zmíněných dvou okamžiků, zvláště u prvního, se mi však přitom dramatický akcent nezdá tak silný, jak jsem očekával vzhledem k tomu, že se jedná o klíčové okamžiky celého příběhu. Přesněji řečeno, působivě dramaticky vyniká v obou případech celá daná pasáž (hříšná modlitba a v závěru prosba za záchranu), ale momenty, kdy dívka vyřkne ona klíčová slova, nejsou v jejím rámci tak sugestivně vyjádřeny, jak bych si představoval.

V závěrečném myšlenkovém vyústění (sbor "Dobře ses, panno, radila") necítím romantickou vášnivost katarze obdobnou Bouři či jiným Novákovým dílům tohoto období. "Přírodní katarze" byla pro Nováka osobnějším tématem než náboženskomravní obsah Svatebních košilí (na rozdíl od Dvořáka) a konkluze této kantáty mi vyznívá v jiném duchu - jako snaha o "objektivní tlumočení" obsahu slov a mravního ponaučení, v němž cítím vedle určitého prosvětlení stále něco z té "depresivnosti", charakteristické pro celou skladbu.

Pokud tedy celou věc shrnu, Novákovy Svatební košile se mi coby "symfonie hrůzy" nejeví ve všech evokačních prostředcích stejnou měrou sugestivní a Bouře je o něco poráží (Dvořákovu kompozici si pro porovnání teprve musím důkladně poslechnout), i tak se ovšem jedná o skladbu silnou, z níž mám působivé zážitky. Na základě nich bych protestoval, pokud by ji někdo odsouval do pozadí jako nějaké "nepovedené" a pomýlené dílo (podobnou tendenci lze vnímat v Léblově životopisu Nováka, v Dějinách české hudební kultury 1890 - 1945 či ve Smolkově Malé encyklopedii hudby) či tvrdil, že byla opomíjena zaslouženě.

Z interpretů jsem měl na koncertě dojem celkově velmi příznivý. Při poslechu vystoupení z nahrávky jsem si potvrdil šťastné obsazení barytonového partu Romanem Janálem, který mi na roli umrlce skutečně sedl; typově, hlasově i svým výkonem výstižně vyjádřil umrlcovu děsivost a ďábelskost. Na výkonu mladé Aleny Hellerové ve značně náročném sopránovém partu trochu cítím rysy toho, že jde o její debut, přece však její projev musím označit za pěkný a líbí se mi její hlas. Výkon dirigenta Ondřeje Kukala se mi jevil na koncertě skutečně úctyhodný. Po poslechu nahrávky bych řekl, že by se daly některé momenty provést o něco lépe, přesto bych byl nejraději, kdyby i Bouři dirigoval na koncertě právě Kukal.

Bohuslav Martinů: Violoncellový koncert č. 2

21. března 2010 v 23:47 | lyricaltones |  Hudba

Neobyčejně krásný ve své jemné melodice plné nepatetického citu: tak na mne hned při prvním poslechu zapůsobil tento koncert. Martinů nikdy není sentimentální, v nádherném jakoby teskném zpěvu violoncella se tu však obráží melancholie na něj až neobvyklá. Možná v ní zaznívá ohlas války, možná stesk po domově… Poslední věta již nabírá optimističtější energii, jakoby odhodlání, a směřuje ke krásné kadenci v závěru. Tento koncert ukazuje, že dílo nemusí kypět mimořádnou originalitou, aby bylo umělecky velké. Je nicméně příznačný pro autorovu individualitu onou synkopovanou melodikou, podle níž lze Martinů snadno poznat a která, nemýlím-li se, odráží také něco z moravské lidové hudby, k níž měl Martinů blízko. Účin koncertu podpořil vynikající přednes sólového partu v podání Alexandra Večtomova. Vroucí projev, nádherný tón, technická čistota - skutečně krása.

V jedné recenzi na internetu jsem četl pro mě nepříliš pochopitelné tvrzení, že tento koncert není posluchačsky snadno přístupný. Já jsem měl dojem spíše opačný, protože na mne ihned zapůsobila jeho hluboká melodická krása a citovost a vlastně se mi zdál výrazově poměrně nekomplikovaný (nikoli ovšem jednoduchý) - v porovnání se symfoniemi, které Martinů komponoval ve stejném období jako tento koncert (během války). Velmi dlouho čekal na svou premiéru, která se uskutečnila až šest let po autorově smrti. Když jsem hledal na internetu údaje o něm, nenašel jsem téměř nic, většinou byl zmiňován jen První violoncellový koncert. Já však skutečně nevidím žádný důvod jej opomíjet - naopak, byla by to veliká škoda jak pro umění, tak pro posluchače…

Ďáblova past

21. března 2010 v 23:33 | lyricaltones |  Film a seriál

Dost jsem se těšil na tento film, lákavý svým námětem a pro mě zajímavý svým režisérem. Námět je inspirující zobrazením konfliktu starých dogmat, vládnoucí ideologie a sobeckých mocenských zájmů se svobodným myšlením, poznáním, pravdou a láskou. Kaplanova věta, že "lidé sami vytrhnou jedovaté bílí z kvetoucí zahrady Hospodinovy", je vyjádřením snahy mocné ideologie ovlivnit lid a učinit jej svým nástrojem. Lidé se však nakonec přikloní na stranu pravdy, protože vědí, že právě mlynář jim vždycky dobře radil a pomáhal a on to byl, kdo jim přinášel vodu, a představitelé dogmatu, omylu, lži a násilné moci umírají právě proto, že jsou těmito věcmi ovládnuti. Film tedy vyjadřuje víru, že jsou tyto věci sebedestruktivní.

Dogmatická ideologie a poznání jsou symbolicky vyjádřeny cestami, které vedou ze sklepa v mlýně: cesta vyznačená křížem, která vede ke zkáze, cesta průchodná, která nevede nikam, a cesta vodou, kterou ještě nikdo neprošel, ale vede ven. Kaplan a jeho průvodci jdou cestou kříže, protože nevědí o její zkázonosnosti a jsou přesvědčeni, že tudy unikl mlynář; zemřou v sutinách, které při tom sami strhnou, když začnou střílet. Provalení suti pak zprůchodní mlynářovu synovi a jeho dívce třetí cestu, která vede ven. Tedy - setrvání v dogmatismu, omylu, lži a násilné moci vede ke zkáze, jejich zánik otevře cestu svobody a poznání. Samotné tajemství, které je předmětem děje, je něco, na co mlynář přišel svobodnou cestou poznávání přírody a co lidem pomáhá, ale v čem kaplan vidí dílo ďábla, mlynářovo počínání pak vyloží jako podlehnutí jeho svodům. Samotná myšlenka, že by mlynář mohl získat pro lidi záchranu z úmorného sucha poznáváním země, je proti jeho přesvědčení, že pro pomoc je třeba se obracet k Bohu.

Tyto významy si lze dát do souvislosti jak s církevním dogmatismem, tak s totalitní mocí komunistů (film byl natočen r. 1961) nebo i jakýchokoli jiných představitelů mocné ideologie. Miroslav Macháček vlastně hraje představitele ideologie, dogmatu a omylu, Čestmír Řanda představitele sobeckých zájmů mocných, jeho syn v podání Vlastimila Haška pak zosobňuje svými agresivními projevy zájmu o dívku snahu urvat si vše násilím, která se dostává do konfliktu s čistou láskou mlynářova syna, a tyto tři postavy se postupně spojují ve společném úsilí odstranit mlynáře (zosobnění svobody a poznání), který je všem trnem v patě. Vyjádření celé symboliky několika postavami a motivy je velmi působivé.

Kamera, hudba a režie pak podávají tento námět se sugestivním účinkem scén a svébytnou poetikou, které dobře demonstrují Vláčilovu schopnost podmanivého uměleckého výrazu. Např. scéna s procesím je strhující. Zapůsobila na mne evokace tajemné atmosféry a skryté bázně z tajemství, které skrývá mlýn, jež jsou podpořeny hudbou Zdeňka Lišky, evokace mocné síly přírody, poetický účinek kamery a přírodního prostředí u Macochy, v němž se film odehrává, zvláštní důvěrnost a intenzita, s jakou jsou podány různé motivy a momenty, citlivé až tiše extatické zobrazení lásky mlynářova syna a jeho dívky, sugestivní herectví v čele s postavou kaplana v podání Miroslava Macháčka. Filmová poezie s oslovujícím myšlenkovým významem, tedy film, ve kterém spatřuji velkou hodnotu a u kterého také nemám pocit, že by v něm bylo nějaké slabší místo.

Můj vztah k umění

21. března 2010 v 16:58 | lyricaltones |  Kultura a reflexe. Obecné úvahy
Kdyby se mě někdo zeptal, co je to "nejvyšší", co hledám v umění, řekl bych bez rozpaků, že katarze. Cosi věčné, obsah a smysl bytí, překonávající tíži pomíjivosti a disonancí osudu. Někdy se ostatně říká (nechci však generalizovat), že umělec je poutník k nekonečnu. Tento přístup (naštěstí) není nic neobvyklého: i u druhých lidí s komplexním zájmem o umění se setkávám běžně s tím, že jejich myšlenkový svět se dotýká filosofie s existenciálními rozměry, nezřídka také s náboženským kontextem. A filosofickými prameny jsou mi právě umělecká díla spíše než práce filosofů jako takových. Tvůrce do nich vkládá nejsugestivněji svou osobní zkušenost a myšlenkový svět a dává jim podobu, která je mi u filosofie bližší než podoba quasi vědecká (viz konec článku Má odpověď v jedné diskusi o filosofii a náboženství).

Aby nebylo omylu, nejsem věřící (důvody nechám na jiný článek). Ale byl jsem. Ovšem posvém, neboť to nebylo tradiční vyznání, v jakém bývají lidé odmalička vychováváni. Byly to osobní duchovně existenciální a nábožensko-filosofické úvahy, kterými jsem se ve svém nitru s neobyčejným zápalem zabýval, a to ve věku kolem dvaceti let, kdy člověk mívá hlavu plnou ideálů. Zájem o klasickou hudbu ve mně podnítilo něco jiného - jeden nečekaně silný hudební zážitek -, ale jeho rozvíjení již s touto oblastí souviselo. Poezie mě oslovila svým meditativním potenciálem, znovu a znovu jsem si tenkrát, ve čtvrtém ročníku střední školy, pročítal v čítance verše např. od Vladimíra Holana a v knize "Česká literatura po roce 1945", k níž je tato čítanka doplňkem, hltal pojednání o jednotlivých básnících. Spatřoval jsem hluboký vhled básníků do hlubin duchovních otázek a pravd, básně pro mě skrývaly duchovní tajemství existence. Pak se přidalo i výtvarné umění. Můj výklad uměleckých děl především hudebních a básnických byl tehdy úsměvně naivní, snílkovský - nadmíru zkreslený přáním nalézt v nich vyjádření toho, co jsem chtěl. Zcela přirozeně u mě tenkrát nacházela čím dál větší oblibu díla, související nějak s náboženstvím nebo obecně s duchovním přemítáním. Velmi jsem miloval symfonie Antona Brucknera a strhující patos duchovních vizí Gustava Mahlera (např. mě velmi ovlivnila Symfonie č. 8 se známým pompézním sborovým závěrem, moc doporučuji poslechnout), skladatele, který je mi (už ne přímo z těchto důvodů) velmi blízký dodnes.

Podoba mých duchovně filosofických názorů se však měnila, po čase střízlivěla. Z principů mystických se těžiště přesouvalo postupně k principům čistě morálním, z oslavy nadpozemského k oslavě pozemského, z domnělého objektivního metafyzična do "metafyzična" přeneseného či vědomě subjektivního, věci mystické získávaly čím dál více povahu metafor, z vědomí vhledu do metafyzických tajemství se stávalo vědomí mého osobního vztahu k životu a světu. Po letech idealismu ze mě byl racionální skeptik, vycházející v oblasti objektivního poznání čistě z metod a výsledků vědy, a přiznal jsem si ztrátu víry v Boha v jakékoli podobě a příklon k materialistickému vysvětlení skutečnosti. Metaforizace a demysticizace "spasitelských" principů v mém nahlížení a cítění, ke které postupně došlo, mi umožnila vystačit si se samotným uměním jako s prostředkem katarze, kterou jsem už nemohl hledat ve víře a duchovní filosofii, a jako s prostředkem prohlubování schopnosti nacházet tuto katarzi v životě samém, v reálných věcech, které nabízí.

Stále jsou mi v umění nejbližší existenciální roviny a katartický účinek. Idealističtí filosofové a teologové rádi používají slovo, které se mi líbí (nenecháme-li se strhnout k okultním konotacím, ke kterým poněkud svádí) - slovo "transcendence". Mám však dnes paradoxně skeptický postoj k myšlenkovému obsahu děl založených na idealistické duchovní filosofii, byť jsou právě v nich tyto věci nejzjevnější tvůrčí intencí. Jako příklad mohu uvést Otokara Březinu, jehož knihy básnicko-filosofických esejů Hudba pramenů a Skryté dějiny jsem kdysi hltal, zatímco nyní se na ně dívám střízlivě. To bych však opomíjel, že poezie, stejně jako umění vůbec, není pouhá řeč, sdělující jen názory či navenek zjevné ideje. Nitro lidské bytosti i svět se v ní zjevují hlouběji, skrze to, co přesahuje primární význam slov. Poezie promlouvá metaforicky, hovoří svou estetikou, uměleckým stylem a zabarvením výrazu, formou a stavbou díla. Březinova poezie je fascinující projekce jeho mravního zření, niterných zkušeností, citových postojů k životu, světu, osudu, lidstvu, imaginace, vnímání krásy, jež je obsažena jak v samotných motivech, tak v bohatství a ušlechtilosti fantazie a metaforiky a konečně v estetice, zabarvení, hudebnosti, opojnosti jeho řeči. Proto Otokar Březina zůstává i dnes jedním z mých nejoblíbenějších básníků.

Často se člověk setká v umění s nějakým momentem, který se mu zdá nádherně vystihovat samu podstatu věcí. Tak musím na tomto místě citovat tři verše básníka, ke kterému mám snad nejblíže, Františka Hrubína. V básni Poznání ze sbírky Zpíváno z dálky píše:

"...marně noc, skála, pramen poezie
chce uvolnit ze svého sevření
tomu, kdo stéblem úzkosti z něj pije..."

Uplývání času, pomíjejícnost krásných chvil a celého života, disonance lidského osudu, senzitivita, kdy jako by člověk držel prst na samé tepně bytí - to je jedním z podnětů umění jako způsobu vnímání a prostředku hledání krásy, smyslu, kladu. Bolest a krása, hloubka a naléhavost v něm tvoří přímou úměru. A čistá radost, nezatížená břemenem temných zákrutů bytí, ta v něm získává nový rozměr, nově a nově nám objevuje skutečnost, v nových a neodolatelných zážitcích dává pocítit krásu a zjevovat kouzlo věcí neobyčejných i zcela všedních. Umění v sobě obsahuje dimenzi, v níž si hlouběji uvědomujeme hodnotu věcí. Ze svých nejoblíbenějších tvůrců musím vedle básníka Hrubína uvést skladatele Suka. Není ničeho hlubšího, než je lyrika, kde jsou i nejtenčí vlákna struktury přeměněna ve zpěv toho, co tryská z prožitků ukrytých v niterných koutech lidské psychiky, a zvláště, když bylo této psychice dáno nejsilněji pocítit to nejbolestnější i nejkrásnější. Tak se skrze nejsubjektivnější prožitky může umělec dobírat nejobecněji platného poznání, které vytryskne z vnitřního vření jeho tvorby jako nejvzácnější pramen. A lyrika teče jako hudba, která má svou světelnost, spodní a svrchní proudy, barevnost, vůni a chuť, své hlubiny, svou svěžest i své peřeje, ať už proměněna v řeky slov, vanutí barev nebo vlny tónů. Kromě Hrubínovy a Březinovy je mi nejbližší poezie Horova, utkaná jako ze snových stříbrných vláken a vln, Sovova hudebně proudící řeč, sycená náladovou barveností, citovou expresí a myšlenkový vřením, a také Mácha, který snad nejsilněji vyjádřil rozpory lidského bytí, a tím působivěji pak to, co je předmětem lidské touhy a lásky. Ale nejvíce je mi vlastní hudba, která ovládá i mé vnímání poezie, byť tento vztah stejně tak platí opačně.

K nalezení toho, co jsem se neobratně snažil popsat, jsou v umění užitečná, nikoli však nutná idealistická poselství a duchovní témata, stejně tak filosofický obsah obecně. Skvěle se mi tu hodí, co napsal Milan Kundera v předmluvě k vydání veršů Vítězslava Nezvala:

"Poetický přístup ke skutečnosti není vyhrazen jen profesionálním básníkům, je dostupný všem lidem. Slavnou větu Lautréamontovu o tom, že poezii budou jednou dělat všichni, Nezval nechápal tak, že budou všichni lidé psát verše, nýbrž že všichni najdou jednou onen svobodný, bezprostřední a obrazotvorný vztah k světu, jenž jim umožní otvírat v jejich životě nenadálé prameny poetických dojetí, takže si pak budou moci říkat podobně jako on:

Stál jsem často nad rulovým pilířem
anebo nad kupkou schnoucího sena,
šťasten jako bůh a uhranut
a obdarován bez zásluhy."

Nutné není ani, aby obsah díla byl pozitivní a optimistický. Právě ve chvílích, kdy Vilém čeká ve vězení na popravu, kdy ho na ni vyvádějí a kdy zvedne hlavu k nebi, aby pozdravil oblaka a vzdal hold zemi, se přehodnocují stereotypy a začíná se přemýšlet a hledat. Nutné je, aby byl v díle život, vnímání, inspirace... Aby umělo zapůsobit jako hlubinný odraz.



Co to však vlastně je...

...umělecké dílo jako celek? Umění představuje jednak čisté estetično, jednak citový a myšlenkový svět autora. Dílo je pak spojení těchto prvků, které by mělo vytvářet svébytný a uspokojivý celek. Má-li však touha po nalézání katarzí v umění za následek sklon požadovat vždy ideovost sdělení, vzniká spor u děl, jejichž ideový obsah je matný nebo žádný. Co sděluje Brahmsova symfonie? Tady je třeba připomenout, že i abstraktní estetično je svého druhu sdělení - které je výraznou součástí toho, co jsem výše jmenoval; mimoto se v něm odráží autorova osobnost. Může tedy i samo předávat to, co v umění obecně hledám. Problematičtější je otázka shody nebo naopak rozdílnosti intence autora a interpretace čtenáře, posluchače či diváka, neboť rozdílnost bývá značná. Je bezesporu velmi důležité, že existují cesty, jak se k pochopení autora přibližovat, a člověk by měl tyto cesty hledat. K plnému pochopení, plné shodě mezi intencí autora a interpretací, lze dojít sotvakdy. Člověk má tendenci si neustále něco do díla domýšlet, dohadovat se nějakých skrytých významů nebo si k interpretaci připojovat asociace věcí, na které třeba autor ani nemyslel. Je to chyba, či přednost? Podle mého názoru je podstatné, že ve vnímavém čtenáři, posluchači nebo divákovi dílo něco cenného zanechává a probouzí. Součástí umění se tak nepřímo stává také jeho myšlenkový a citový svět. Tuto interakci mezi jeho psychikou a psychikou autora vnímám jako jednu z nejzajímavějších i nejcennějších věcí, která si také zasluhuje bližší zkoumání.

Rozdílnost mezi jednotlivými druhy umění je, alespoň v mém osobním vnímání, překrývána tím, že estetično a myšlenkový i citový svět je obsažen ve všech. Všechny pramení z lidské duše a odrážejí nějakým způsobem ji a svět. Mají k sobě v mnohém blízko a zároveň se i prolínají. Okruh toho, co v umění hledám a co a jak si z něj beru, se promítá do mého silného lnutí ke spojení jednotlivých druhů umění. Báseň je hudbou, hudba je poezií. Výtvarné dílo je poezií, poezie má výtvarnou účinnost. I hudba má moc zobrazovat nebo vyvolávat obrazné asociace, výtvarné dílo má své linie, podobně jako je má hudba, barvy má rovněž oboje - optické, resp. zvukové. Jsou autoři, kteří usilují zcela vědomě o spojování hudebního, literárního a výtvarného účinku. Za všechny příklady, kterých je samozřejmě nesčetně, mohu uvést třeba poezii Stéphana Mallarmého nebo pozoruhodný film Petra Weigla Radúz a Mahulena. Rovněž epochy v umění je třeba brát v jejich rozdílnosti souvisící s dobou, ale zároveň nacházet to, co je nadčasové, všelidské či společné různým dílům napříč epochami.

U každého autora a díla se člověk ocitá tváří v tvář třem cílům: a) pochopit, b) ohodnotit, c) patřičným způsobem obohatit svůj vnitřní svět. O hodnocení jsem se ještě nezmínil, ale více či méně vědomě nebo podvědomě je společné všem uměleckým zážitkům. Jak hodnotit? Celý problém spočívá ve dvou otázkách - zaprvé, do jaké míry je hodnocení z principu záležitost objektivní a do jaké míry subjektivní, a zadruhé, která všechna kritéria a v jakém poměru důležitosti jsou relevantní. Snadno vzniká spor, zda je určitý rys díla třeba chápat jako osobitý prvek, nebo jako chybu. Často se obtížně hledá optimální stanovisko, ve kterém se vyvarujeme na jedné straně nemístného srovnávání "hrušek se švestkami" a zároveň naopak vydávání rozdílu v kvalitě za rozdíl v individualitě. Příslušná věda týkající se toho kterého oboru umění je schopna analyzovat umělecké prostředky, strukturu a formu, srovnávat styl, posuzovat vynalézavost, originalitu a podobně. Hodnocení je však otázkou výběru kritérií, a ten není bez závislosti na subjektivní volbě, třebaže existuje určitá intersubjektivní shoda v odborných kruzích i mimo ně. Patrnou míru subjektivity obsahuje i hodnocení jednotlivých kritérií: je toto nudné, nebo vzrušující, tamto příliš sladké, nebo naopak ono příliš suché? Otázka hodnocení tedy nemá jednoznačnou odpověď, přesto je neodmyslitelná a velmi důležitá. Co však považuji vždy za hlavní, je obsah a přínos uměleckého zážitku.

Kulturu vnímám jako nejvýznamnější oblast lidského ducha vedle vědy. Podle mého názoru je vlastně nejvyšším duchovním plodem lidstva. Klasikové a mistři vysokého umění jsou kulturní osobnosti, ke kterým chovám maximální úctu. Co proti nim znamenají mediální celebritky, kultizované na stránkách časopisů nebo ve filmech, v nichž není pod cool hávem nic, jenom kalkul na komerčně úspěšný efekt předstírající hloubku, a kam se hrabou tvůrci takových věcí. Tím ovšem nemyslím, že v minulosti nic takového nebylo nebo že dnes není nic lepšího (to naštěstí je). A také chápu, že se tvůrci musejí něčím živit - nelze ovšem nevidět, že když se víc hledí na finanční úspěšnost, mívá marketing navrch nad uměním. Umělečtější věci bývají méně rentabilní. Naštěstí ne vždycky. Zvláštním případem pak jsou věci, které se tváří umělecky, ale v podstatě jsou úlitbou dnešním módním klišé, které na mě působí často trošku cynicky, prázdně, prvoplánově, podbízivě a tak podobně.



Je vůbec zajímavá otázka,

zda se víc ohlížet do minulosti, nebo se zaměřovat na současnost. K této kapitolce mého článku mě tak trochu vyprovokoval úvod jedné recenze Weiglova filmu Radúz a Mahulena podle dramatu J. Zeyera s hudbou J. Suka. Autor hovoří s jistou dávkou posměchu o staromilcích, bránících "pravé" hodnoty před vše devalvující silou přítomnosti. Píše, že on sám je přesvědčen (nikoli pevně), že "občasný pohled do filmové a literární historie nemusí být nutně projevem 'intelektuálního' pohrdání přítomností, které se nejčastěji zhlíží v zrcadle, vyrobeném v bouřlivých šedesátých letech minulého století." Sám sebe nalézá na pozici "přikloněné k přítomnosti, která se na druhé straně nedokáže oprostit od obrazů zanechaných nám našimi předchůdci."

Já osobně odmítám apriorní pohrdání přítomností a stejně tak odmítám despekt vůči těm, kdo se zaměřují na kulturní minulost, jako domnělým staromilcům pseudointelektuálně pohrdajícím přítomností. Odmítám zásadně odsouvání kulturní minulosti na jakousi druhou kolej ve jménu "antistaromilectví", které pochopilo, že je především nutno žít přítomností. Napsal jsem předtím "apriorní". Jestliže tedy apriorní přístup je v této věci předsudečný, pak aposteriorní má vždy svou oprávněnost. Je samozřejmě blbost něco považovat za podřadné jenom proto, že je to přítomné, nebo naopak něco považovat za zastaralé a dnes už neaktuální jen proto, že je to dílo minulosti. Jádrem věci je tu otázka hodnocení díla jako takového, o které jsem už mluvil. Napadl mě teď jeden pregnantní příklad takového sporu mezi "staromilci" (úmyslně uvádím v uvozovkách) a "modernisty" - operní režie. Rusalka v lesním jezírku versus Rusalka v bazénu. Ovšem to je modernismus toho druhu, kdy nelze režiséra obviňovat, že to není umělec, na rozdíl od častějšího případu, kdy se pochybuje vůbec o uměleckosti daného současného výtvoru. Lze polemizovat pouze o legitimitě toho či onoho uměleckého prostředku a nápadu.

Je vždy věc povahy a hodnoty daného díla, je-li nadčasové, nebo překonané a neaktuální. Jestliže já jsem z těch, které uspokojují díla minulosti, pak je to proto, že v nich skutečně nadčasové a vrcholové kulturní hodnoty nacházím, mám pocit, že mají co říct mně a dnešnímu člověku vůbec, vnímám v nich tu obrovskou estetickou inspiraci, zážitkový a citový fond, intelektuální sílu a mistrovství, jaké v kultuře hledám. A zůstává pravdou, že dnešní doba se z tohoto úhlu v mnohém jeví plytce. Všude se valí komerce a prvoplánovost toho, co je "cool". Myslím, že není naivní ani nelegitimní se ptát: kdo jsou dnešní van Goghové, Beethovenové, Dvořákové nebo Shakespearové? Kým dnes pokračuje velká tradice české poezie, která v neustálém tvůrčím kvasu trvala od Máchových dob přes mistry formátu Březiny nebo Hory až po Skácela? Doufám, že čas ukáže, že i dnes jsou osobnosti srovnatelné s těmi, které se dík svému mistrovství a významu poprávu dostaly do učebnic. Je mi jasné, že mnozí k nim mají odpor zrovna proto, že jsou v učebnicích. Povinným vléváním do hlavy bohužel většinou nelze podnítit v člověku vřelý vztah k těmto věcem.

Když v kultuře minulosti nacházím osobnosti, díla a směry natolik významné, zajímavé, s takovým potenciálem a nadčasovým obsahem a v takovém množství, že z toho všeho člověk bude mít do konce života pořád co poznávat a čím se inspirovat, nevím, proč bych se měl snad stydět za zaměření na kulturní minulost jenom proto, že "je třeba žít přítomností." Nevím ani, proč by mělo platit pravidlo, že si takto zaměřený člověk dává klapky na oči před dnešní kulturou. Zákonitě má na ni ovšem stejně vysoké požadavky.

Ale to už je věc posouzení konkrétních děl a tvůrců současnosti, a tím se v tomto článku nebudu zabývat. Musím toho nejdřív ze současné kultury mnohem víc poznat (tedy z těch žánrů, které jsou mi nějak blízké, jelikož k některým mě nedostanete), abych mohl dnešek posoudit.



Na závěr...

...bych rád dodal, že stojí za to i poznávat další a další věci z minulosti, které dosud čekají na své objevení světem. Často se říká - stala se z toho až téměř fráze - že nejspravedlivějším soudcem je čas. Tento princip samozřejmě funguje, ale zdaleka není pravidlem. Existují díla a dokonce autoři neprávem zapomenutí nebo opomíjení, stejně jako mohou existovat věci, které došly trvalé obliby, ale ve skutečnosti jsou plytké a povrchní. Potenciál díla dosáhnout trvalé obliby totiž není vždy ekvivalentní umělecké hodnotě. Rozhodně nejsem toho názoru, že hodnota děl je určována jejich úspěšností v recepci. Tezi, že čas je spravedlivý soudce, lze samozřejmě chápat v poněkud jiném smyslu: teprve s větším či menším odstupem lze dílo objektivně hodnotit. Je ovšem smutné, když odborníci oceňují jeho hodnotu, ale širší obecenstvo tak nemůže učinit, protože se k němu dílo zkrátka nedostane.

Říkám to díky zkušenostem s různými světově méně známými či dokonce vyloženě opomíjenými autory a díly, z nichž některá se objevila nebo objeví i v článcích na tomto blogu. Dílo může mít obrovský potenciál, i když je vytvořeno takzvaně "do šuplíku". Záleží na člověku, jestli je pro sebe objeví, nebo ne - pokud k tomu ovšem dostane příležitost. To platí právě tak o dílech a autorech známých, jako neznámých. Je věčná škoda, že je spousta věcí, u kterých tu příležitost vůbec nedostane, i když by si to maximálně zasloužily.

Taková objevitelská činnost může být děsně cool, to mi věřte.

Medvídek

21. března 2010 v 0:22 | lyricaltones |  Film a seriál
Téma vztahů (v první řadě partnerských) a jejich krizí, vzniků, krachů, nevěr atd. atd. je dnes až únavně omílané stále dokola jako spolehlivý způsob, jak přitáhnout diváky něčím, co je módní, a neustálé opakování toho, že partnerské vztahy většinou nevydrží a nefungují a nevěry jsou téměř sportem a tak dále a tak dále, působí už téměř jako bulvární pseudorealistické klišé. Ale ačkoli jsem se s žádným zvláštním očekáváním na Medvídka netěšil, přece jen mě film režiséra takových snímků, jako jsou Pelíšky či Pupendo, zajímal, přinejmenším o hodně víc než např. Román pro ženy podle Viewegha. U Hřebejka můžeme ve zmíněném tématu spatřovat pokus o reflexi doby a společnosti, kde skutečně podle statistik málokteré manželství vydrží. Výraz je velmi civilní, jako by se snažil co nejvíce korespondovat s banalitou všední reality a uspěchaností dnešní doby, zároveň však film odlehčit a přiblížit dnešnímu divákovi. Civilnost se projevuje v hereckém projevu, řeči, ale také třeba ve stylizaci kamery jako "home-videa" - viz např. scéna z oslavy.

Film odráží uspěchanost, nejistotu i určitý cynismus dnešní doby, nestálost partnerských vztahů a citů a snaží se zároveň o nadhled, humor i myšlenku. V závěru je citátem ze staročínské literatury vyřčena myšlenka, v kterou vyúsťuje rozuzlení "záhady" kolem Trojanovy postavy distingovaného katolíka a zdánlivě dokonale šťastného novopečeného otce. Oslavované novorozeně i právě počaté další dítě nemá jeho manželka s ním, ale on je za ně šťasten jako za své, přestože o tom ví, důležité pro něj je, že je to jeho rodina. Toť poselství katolíka jeho kamarádům, jejichž partnerský život se sype v tragikomických peripetiích. A poselství vůči nám, kteří víme, že v partnerském životě nebývají věci tak, jak si přejeme, ale "lépe je bavit se o datlích". Některé momenty a postavy mě do jisté míry upoutaly, stejně jako velká živost děje a jakýsi rozverný rytmus. Z hereckých výkonů snad nejvíc paradoxně neherec Menzel.

Živost umí upoutat, ovšem to spojení civilnosti až buranskosti projevu s viditelnou snahu o "hlášky", jak se dneska s oblibou říká, o nadhled (s více či méně skrytým převlečeným cynismem) a určitou komiku či tragikomiku, to je také dnešní módní klišé - taková filmařina je prostě v kurzu, průměrný divák se u ní baví a ztotožňuje se s ní - a zvláště ve spojení s módními tématy. Nemohu Hřebejkovi upřít, že překračuje pouhou bulvární úroveň. I tak si kladu otázku, do jaké míry šlo tvůrcům Medvídka o reflexi dnešní doby a společnosti a do jaké míry o pouhý módní prostředek s cílem přitáhnout do kin co nejvíc diváků. Měl jsem trochu dojem plytkosti, a pokud snad chtěli tvůrci dosáhnout něčeho podobně vtipného, jako jsou Pelíšky, Svěrákovy Vratné lahve či dokonce Allanovy filmy - o nichž se Hřebejk v souvislosti s Medvídkem zmiňoval - to se jim z mého pohledu opravdu nepovedlo.

Zároveň ve filmu cítím i snahu o vážnost. V uspěchaném běhu všední reality, který na mě z filmu či alespoň způsobu, jakým je natočen, čišel, zažívají postavy události zasahující závažně do jejich vztahů. V tom banálním civilním výrazu a rychlém tempu se mi však jakákoli hlubší vážnost ztrácí, lépe řečeno na mě vůbec nepůsobí - jako by to všechno bylo jen takové ledabylé a osudy postav mi byly lhostejné. Závažnost, hloubka a síla Čajkovského klavírního koncertu, jehož úryvky film doprovázejí, působila vedle toho skutečně jako nebe a dudy. Bylo to až komické přirovnání. Uvažoval jsem zpočátku, proč vlastně tuto skladbu použili, a říkal jsem si, že snad jiskřivost, rozlet a citová plnost této hudby mají být paralelou týchž vlastností filmu či spíše života, jejž zobrazuje. Lépe řečeno napadlo mě to poté, co jsem slyšel slavný úvod koncertu na začátku filmu, ale při dalším sledování u mě převládl dojem silného kontrastu mezi Čajkovského výrazovou hloubkou a banálním výrazem filmovým. A dojem, že to je zdaleka nejsilnější kontrast v celém filmu. Hloubku naznačovalo použití citátů z východoasijské literatury. Ale s výsledkem tak nějak trochu podobným, jako použití Čajkovského hudby.

Suma sumárum, některými prvky mě Medvídek upoutal, ze všech čtyř Hřebejkových filmů, které jsem viděl, se mi ovšem zdá zřetelně nejslabší.

Smrt v Benátkách

20. března 2010 v 23:55 | lyricaltones |  Film a seriál

Na tento film Lucchina Viscontiho jsem byl vzhledem k jeho tématu, významu použité Mahlerovy hudby pro jeho výpověď a uměleckosti velmi zvědav. Těšil jsem se i na jeho "vizuální poezii", protože jsem věděl, že je jednou z jeho hlavních rovin a že tedy jde o film, u jakého se vyplatí sledovat každou vteřinu a každý detail. Mé první setkání s ním nebylo jednoduché, protože jsem mu rozuměl jen zčásti a musel jsem "vydržet" jeho zdlouhavé pasáže. Přesto mě silně zaujal a podnítil ve mně přemýšlení nad jeho významem. Základní pro mě byla otázka, jaké vnitřní boje vlastně titulní postava prožívá, a měl jsem dojem, že je možné vyvodit více než jeden výklad. Mám také nevýhodu v tom, že jsem nečetl předlohu.

Váhám, jakou přesně podobu měl Aschenbachův vztah k polskému chlapci Tadziovi. Zřejmé je, že v něm Aschenbach nalézal ideál krásy, který se dosud marně snažil nalézt svou hudbou. Ve filmu jsou nápovědi, z nichž by bylo možné vyvozovovat i erotičnost jeho citu, především v tom, že se pokusil zahnat svou touhu u nejkrásnější prostitutky v nevěstinci (která mu i hrála na klavír stejnou skladbu - Beethovenovu etudu "Pro Elišku" - s jakou jej předtím u klavíru okouzlil Tadzio), ale nedokázal nakonec k aktu najít chuť a z nevěstince odešel. Ke konci filmu si také nechal u kadeřníka obarvit vlasy, aby vypadal mladší a líbil se. "A teď se můžete zamilovat," podotkl na závěr kadeřník. Vyvozovat z toho, že jeho láska k chlapci nebyla jen čistě platonická, však nutně nemusíme. Okouzlení Tadziem jako ideálem krásy v každém případě bylo předmětem jeho vnitřního sporu o filosofii krásy a umění, který v něm již předtím vyvolala polemika s jeho přítelem, zastávajícím zcela odlišný názor.

Aschenbach se snažil v hudbě vytvořit krásu jako ideál moudrosti, mravnosti a důstojnosti, kterou nalezne při odpoutání od přízemních smyslů. Jeho přítel tento pohled zcela odmítal: krásu podle něj nemůže umělec takto "stvořit", lze ji jen vnímat smysly a hudba nemůže fungovat jako čisté vyjádření ideálů "moudrosti, mravnosti a důstojnosti", neboť je ve svých výpovědích nejednoznačná. V této nejednoznačnosti je také její síla. Podle Aschenbachova přítele krása spočívá v rozbouření smyslů a na něm také stojí umění. Aschenbachovi tyto názory byly proti mysli, ale když pak na něho tolik podmanivě zapůsobil Tadzio, zjistil, že ten pravý ideál krásy nachází právě ve smyslovém okouzlení. Je na něm vidět, že v něm vznikl vnitřní spor, který prožívá velmi citlivě. Když je nakonec vypískána premiéra jeho skladby, znamená to symbolicky i porážku jeho dosavadních představ o kráse v umění.

Dalším zásadním motivem filmu je konflikt krásy se smrtí. Motiv smrti se zde objevuje nejen ve spojení s Aschenbachem, který v závěru umírá, stín smrti se rozprostřel nad celými Benátkami, které postihla epidemie cholery. Vedle významu motivů krásy a smrti u Anschenbacha ve mně vyvstala též otázka, jaký myšlenkový význam má v díle právě motiv smrtonosné cholery. Do třetice se vyskytuje motiv smrti v Aschenbachově vzpomínce na dávné události z jeho života: nejprve vidíme idylickou scénu plnou jasu, štěstí a radosti, jež zažívají mladí manželé se svou krásnou holčičkou, a později záběr, jak s pláčem přihlížejí, když jejich dcerku nakládají v rakvičce do pohřebního vozu. Kruté přervání krásy, tragédie smrti mladého života, hrubé utržení krásného poupěte, má protipól ve smrti Aschenbachově, která spíše v sobě nese něco, co bychom mohli nazvat naplnění, vykoupení či snad přesah... Vnitřní boj Aschenbacha o filosofii krásy a umění jsem při sledování filmu vnímal jako hlavní téma a unikal mi při tom význam motivu nenaplnitelné touhy, který jsem si uvědomil později.

Nenaplnitelná touha po kráse je rozkoš ze vzpínání se k ní, neklid a sebetrýzeň. Je tu uchopeno něco z lidské životní touhy obecně... Smrt je její důsledek (vlivem Aschenbachovy srdeční choroby), samotná touha je tu nejvyšší rozkoší a zároveň trýzní a smrtí. Z toho lze vyvodit otázky smyslu života: nezískává teprve teď Aschenbachův dávnou tragédií poznamenaný život smysl, ve kterém hodnota bytí není určována jeho délkou, ale jeho plností? - A na druhou stranu, marnost tuh a snů a život jako trýzeň této marnosti... Depresivní a zároveň povznášející. Smrt v Benátkách všechny tyto věci podává ve vyhrocené podobě na individualistickém umělci, jenž ze své zvláštní a pošetilé, ale citem pro ideál krásy tak vznešené touhy a ze svých vnitřních rozporů takřka zešílí. V každém případě zde cítím konotaci s Wagnerovým Tristanem a Isoldou (vášnivá a nenaplnitelná životní touha a láska, smrt z lásky) - kterou jsem si též neuvědomil hned při filmu, ale až po přečtení recenzí, ale připadá mi zřejmá. Stejně tak ovšem s Mahlerem, který byl údajně i určitým předobrazem Aschenbacha (ve Viscontiho podání - v Mannově předloze byl Aschenbach spisovatel). Jeho hudba je pro film zvolena skutečně příhodně, Adagietto je dokonalou hudební paralelou ideálu krásy, stejně tak Mahlerův senzitivní individualismus, patos vzpínání se někam do výšin, neuroticismus a deprese, vrcholný umělecký výraz lidské životní touhy, to vše má v Aschenbachově postavě a v jeho platonické lásce k chlapci svůj ekvivalent.

A závěrečná katarze - abych ji charakterizoval, tak, jak ji vnímám, místo křečovité snahy o její popis a definici se mi hodí právě přirovnání například k Tristanovi a Isoldě a k Mahlerově symfonické větě, i když zrovna tato ve filmu použita nebyla: ten obraz zapadajícího slunce, jemuž jde Tadzio vstříc a ukazuje na něj, a Aschenbachův skon, v němž jsou do jediného výjevu propojeny motivy touhy, trýzně, krásy, rozkoše, lásky a smrti - není to něco podobného závěrečnému Adagiu z Mahlerovy Deváté? Mahler je jen příklad. Jde tu o umění obecně, o umělecký individualismus, ale i o člověka obecně, o pohled na život a jeho smysl, pohled na krásu, touhu a bolest a pohled na smrt, které se tu propojují...

Individualismus introspektivního smyslu pro krásu a vůbec hluboká niterně vnímaná krása kontrastuje se snobstvím hotelu a s potulnými muzikanty, kteří vybírají do klobouku za rozveselení, stejně jako Mahlerovo Adagietto kontrastuje s jejich produkcí. Místo od ucha k uchu se zubícího úsměvu, jejž vnucuje muzikant, aby vybral peníze, věnuje Aschenbach pozornost chlapci, který též nejeví pro muzikanta nadšení. Působivá scéna... A snobové se přetvařují, když nechtějí prozradit pravdu o epidemii, kterou se Aschenbach marně snaží od někoho zjistit. Vše se vyhrocuje, když se Aschanbach pravdu dozví a představuje si, jak varuje Tadziovu rodinu a smí se při tom dotknout jeho vlasů, ale není schopen tuto představu naplnit. Je to i o člověku-individualistovi, který nedokáže najít cestu za svým snem... Tento osud se mu ještě potvrdí na poli hudební tvorby při katastrofálním neúspěchu premiéry jeho díla.

Špinavé ulice a snobský hotel, v něm andělské zjevení Tadziovo, krása strojená a krása skutečná, staromódní svět a nové ideály (či snad procitnutí ze staromódního světa) apod. jsou motivy, v jejichž vyjádření je kladen značný důraz na vizuální účin filmu. V recenzích o filmu jsem se i dočetl (což mě při sledování nenapadlo), že cholera vlastně také znamená symbolický konec starého světa. Cholera přináší smrt; snobství hoteliérů, kteří nebezpečí zamlčují, aby nepřišli o hosty, ovšem rovněž. Další, co mě nenapadlo, je symbolika převozníka v začátku jako Chárona, který převáží Aschenbacha do Benátek - města jeho smrti. Podobných nápovědí, symbolik a vizuálních účinků je ve filmu mnoho, ale TV mi je napoprvé nezprostředkovala tak sugestivně a hned jsem si říkal, že by to spíše chtělo vidět tento film v kinosále, abych poznal celou jeho výtvarnou působivost. Pobřeží s bárkami a záběry vodní hladiny na začátku mne upomněly na impresionistické obrazy Moneta, podobných upomínek na impresionisty je zde jistě více. Vlastně i sám Tadzio a onen ideál smyslové krásy jako by upomínaly na impresionisty a jejich nové vnímání krásy a pojetí malby, odlišující se od dřívějších akademických ideálů. Vzpomněl jsem si na Renoira a jeho malby dětí a dívek (i při scéně radovánek mladých manželů s dceruškou v trávě). Myšlenkový obsah Smrti v Benátkách má prý také souvislost s filosofií Nietzscheho, kterého jsem nečetl, ale v tom málu, co o něm vím, ji rovněž vnímám. Film tedy odráží celé toto období a jeho ovzduší.

Na Aschenbachově touze, absurdní, ale vznešené citem pro ideál krásy, film vyhroceně spojuje různorodé vzájemně rozporné motivy, které souvisejí s uměním, člověkem a jeho duší a životem obecně a podněcují k zamyšlení nad nimi; ale pochopit plně jeho myšlenkový obsah a umělecké prostředky je pro mě spíše ještě náročný úkol, který vyžaduje mj. seznámit se jednak se samotnou Mannovou předlohou, jednak i lépe s dobou, jejím ovzduším a filosofickými a uměleckými směry, které film reflektuje. Zajímavé bude i seznámit se s Brittenovým operním zpracováním Mannovy předlohy. Tak je pro mě Viscontiho film i jedním z podnětů pro další vzdělávání se v této oblasti. Mnohé souvislosti jsem si v něm při prvním sledování nedokázal uvědomit a více jsem do toho pronikl až při následných reflexích, inspirovaných tím, co jsem se dočetl v recenzích. Především jsem ovšem v jeho motivech - v individualismu, introspekci, citlivosti, smyslu pro krásu, depresi a rozporech, které zobrazuje, našel něco, co mě zasahuje a oslovuje.

Mé verše I - starší básně

20. března 2010 v 15:46 | lyricaltones |  Poezie
Ne že bych se snad považoval za skutečného umělce-básníka. Ti hrají jinou ligu. Ale občas si zaveršovat a opíjet se hudbou slov je radost, i přes tu námahu, kterou člověka obvykle báseň stojí. A vyjádřit, co mám na srdci, formou, která je snad celkem hezká - ale to už posuďte sami. Toto je výbor z mých starší básní, které jsem napsal v rozmezí let 2006 až 2009. Je v nich poněkud více nánosu básnické naivity, patosu apod. než v mých verších pozdějších (viz Mé verše II).


***
Růžový záblesk rtů,
jenž nepolíbí,
však vysloví v lůně
tmy tvé, v mdlých soumracích
slovo, co temnotu
zhasnout slíbí,

jak prsty vůně,
jež jarních květů smích
roznesou po kraji,
hřejivým akordem
zlatých strun úsvitu
pohladil zmrzlé sny,

co v duši mi hrají
monotonii jen
cella, jež kvílí tu
mollové, teskné dny.
A závan laskavý,
dýchnuvší z očí.

Toť záblesk jediný -
úsměvu okamžik,
kratičký, prchavý,
jenž z rtů a zpod obočí
tryskl Ti. Vteřiny
dotyk prch - ne můj dík.

(neznámé dívce v metru)


Bůh - láska

Ňadra - dvě malé bohyně
a lůno vnitřek chrámu
s hávem, jenž číš očí
plní vínem úžasu
Chrámu s hávem barokním
či gotickým
či renesančním
umělkyně přírody

Ó jak rád se modlím!

Snad jednou přijat do církve
a vstoupiv do chrámu
za zvuku varhan rozkoše
modlitbu ke klenbě vznesu
a rozezním zvon

a milost boha-přírody
vyslyšíc mou modlitbu
přehluší blues smrtelnosti
chórem nového života


Pod dojmem Večerní nálady Josefa Suka

Zlatavé slunce kleslo do hlubin,
z nichž prýští třpytivý hvězdný prach.
Noc navléká jemně svůj vonný stín
na štěstí, neznámý o nějž strach
mísí se s vůní tou omamnou,
jíž přítmí soumraku sytí jak v snách
chvící se lásku přešťastnou.

Vanutí času hasí plameny,
jež v temných obzoru vodách se noří
a koupou v nich pohled neklidný, zasněný:
duše kéž plane jen, plane a hoří
láskou, štěstím, touhou a nadějí,
než žár ten ledové vlny z moří
času a smrti polijí!

A země chór zpívá hvězdám vstříc,
srdcí zpěv, nesený tepem, z nějž vzrůstají
výhonky života, zlátnoucí do vinic
zrajících, a z hroznů lásky se opájí
mladý dech, dychtící víc a víc
po nové úrodě, než času příboje
dech všechen vyženou navždy z plic.

Stříbrné perly mží do ticha pokoje,
co rozlévá jezero širé své po kraji.
Noc navlékla tajemné vonné závoje
na lásku, jejíž rty znavené šeptají:
až tepu plamínek žhnoucí uhašen
bude tou nocí, v níž bytí se utají,
snad přece zas zazáří bílý den...

Snad mi Mistr tam nahoře odpustí mírně kýčovitou přeslazenost mých veršů, neadekvátní jeho klavírní lyrice :-)




Kam

Kam prchá krev,
již uspal plamen tmy,
kam mizí
pod botou zášlehů
strun, jejichž hlas vsekl bodliny
z ohně slz prudkých snů?

Kam míří
blesk meče z mračen tuh,
jež jak vlčí dech zpěnil krve jed,
stlačené ve výbuch,
krok, drtící krotký květ,
čelist, jež krade a sžírá sen?

Kam míří
lavina, jež ze slov zkula mor,
z křiku úst, jež sebe pějí jen,
ve výšlehu dýk a pout, vrytých do prahor
jitra rtů ostřím ker shnilých polibků,

kam dojde krok
s kladivem krysí cti vyždímat sůl a krev
jak mízu a pálit jí lilii lící, ku
hladině očí ať vyvěrá z hlubin řev
a lilii pálí nach a pak seschne v siný břeh
Tajemné vody černého jezera,
ruka, jež topí v něm měkký mech
zlatých strun, žíravá chiméra,
co v propasti splachuje oceány
vln ladné hudby, jež neladí s její tóninou,
ruka, jež davu odplácí rány
vsazené rukou jedinou,
zpitý bič, jenž plachému kvítku
jak krev saje z lůna med,
slovo, co trhá osudnou nitku,
myšlenka, jež bez děsu boří svět?

Kam prchá krev,
již uspal plamen tmy,
kam mizí
pod botou zášlehů
strun, jejichž hlas vsekl bodliny
z ohně slz prudkých snů?

Kam letí
krok dívky, jež únik zřela tam,
kam jen křídla smí, z bludiště, jež střeží dračí dech?
Kam odletí
pták, co v prsou zpívá nám,
až klec jeho zboří času spěch?

A kam doletí
hlas té flétny v něm,
křehký hlas, jejž vzbudil zděšený jeho zrak,
hlas, z hlubin jenž volá k výším těm,
v něž dohlédnout nelze skrz těžký mrak

tajemství,
kam mizí krev,
již uspal plamen tmy?



***
Zhasni, sne neplodný!
Už křídel vůle zlý, bezedný spánek sny
nasycen a v tmě zdí již po světle lační dech
květů, v prach povadlých, jež na churavých zádech
unésti už nemohou břímě mdlé slabosti,
kojené mlékem tvé bláhové sladkosti,
z nějž slast snadnou hltavě saje a polyká!
Květů, jichž vyprahlé hrdlo se zalyká
ospalým dusnem pustého kraje,
kde nepršelo z mračen síly, jež zraje,
a nezahřměly blesky, co temné zdi zboří.
Čin odvážný v mléku tom topíš jak v moři!

Dost již, sne neplodný,
už dopluly se stříbrem zřídel strun v přístav dny,
kdy spěchals k výšinám, kam ptáci nedoletí,
a v chóru vesmírů kdy směl jsi utápěti
to, co lodí vůle v krách strachu pohne již,
hledas-li v oceánu bytí, ve vlně, jíž
v břeh nicoty zrno vsel, v labyrintech filosofie,
v symfoniích životů, v bouřích polyfonie
kosmické cesty z ničeho k žním lásky,
v písních tuh, v mořích trav, v příbojích otázky,
odkud, kam, proč plujem, ten zvon, jenž zní v hlubinách,
zřídlo, z nějž tryská proud, vodu, jež smývá strach.

Samotou, sne žárlivý,
v mdlý hlas cella marnosti uspals den šedivý.
Do jiných teď výšin tvé tóny se vzpínají,
kam ne křídla - kroky jdou! Však cestu neznají,
vláčíš-li je v mlhách slov bloudivých, údolím,
kde u říčky tvé usínají a jejím okolím
houšť pochybností do cest jejich vrůstá, když stíny hor,
jež ční k nedohlednu, tmou přiodí hustý bor.
V té výšině, tam na vrcholku, ti, co zdolali
pohoří osudu svého, křídla svá poznali
a sil života se zmocňují, Pan jimi
staví svůj chrám - a ty chceš být s nimi.


Rêverie

Hledám Tě,
však obraz Tvůj v blouznivé mysli jen
z mlžných par, chimér, snů vábivých sestaven…
Debussy v Arabesque z arpeggií harfových
vykouzlil ústa a skráně Tvé ve snech mých
a z bujných akordů Faunových tělo Tvé,
orchestrem boků a prsů rozehrané,
vlasy Tvé maluje slunce zář zlatem svým
či tma noci tichem a tajemnem omamným,
oči Tvé zvěstuje obloha modří svou
či luny a hvězd svit, co proniká noční tmou.

Čekám Tě
a jak přelud se obraz dní budoucích
maluje mámivě v očích mých jihnoucích,
když pěvec Renoir vpluje mi do snění
plátny, v nichž opojné života kypění
zpívá a pulsuje loukami letními,
dívkami, oblohou v hladině před nimi,
dětmi, jež pěšinkou v travinách spěchají
vstříc těm, jež náručí lásky je čekají.
Kéž mi ta krása, již zapěls, ach, malíři,
to štěstí, ten lásky čas, v ústrety zamíří…

Hledám Tě
a stále jen v bloudivé mysli mé
obraz Tvůj z chimér, snů vábivých se mihne,
stále jen harfa a flétna a slunce a nebe
či hvězdy a tma noci mi malují Tebe -
však hojivý vánek, jenž na strunách jara zní
báječným Andante, mě v očekávání
kroků Tvých povzbudí - a pak již se vyčasí
v mysli mé oblačné a jasnými nebesy
slunné dny poletí - a mé teskné toužení
ve vůli jít krokům Tvým vstříc se promění!

Potkám Tě.
Jednou Tě potkám a před námi
sady dní pokvetou jarními barvami.


Žízeň

V duši blues táhlé
jak podzim, jenž teskně dých...
Touhy rty vyprahlé
po dechu úst neznámých,
po vzdáleném objetí,
té blízkosti v nedohlednu,
jen sny se zpíjeti
umějí až ke dnu.

V tesknoty sklepení
kdo samotou uvězněn,
paprsek ocení
co záři - co sladký sen
naděje v toužení
po vzdáleném objetí.
Kéž, co pták ztracený
k hejnu, tam doletí!