"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem."
Jaroslav Seifert

Hilary Hahn

8. července 2018 v 11:48 | lyricaltones |  Hudba
Ač muzikolog, nerad píši recenze provedení hudebních děl - kritika prostě dělat nechci, protože je v tom příliš mnoho jen dojmového a subjektivního, zvláště pokud člověk musí napsat po jednom poslechu hned recenzi koncertu. Pod takové články bych se nemohl s plným přesvědčením podepsat. Když mám přesto jako posluchač touhu své dojmy z poslechu "hodit na papír", blog je k tomu pro mě vhodné prostředí.

Ke klasickým houslovým virtuózům mám zvlášť srdečný vztah. K mým nejoblíbenějším patří - počínaje od nejstarších - Jascha Heifetz (zvláště se mi od něj líbí Sibelius a Beethoven), David Oistrach (Brahms, Sukovy Čtyři kusy), Josef Suk (skoro všechno; viz můj článek o něm), Itzhak Perlman (zvláště Bachovy Sonáty a partity pro sólové housle), Kaja Danczowska (odbornice na polské autory), Anne-Sophie Mutter (nahrávky s Karajanem), Joshua Bell (Brahms, Čajkovskij), Janine Jansen (baroko, Mozart, Čajkovskij a skladatelé 20. století), Lisa Batiashvili (Brahms, Dvořák), Hilary Hahn (skoro všechno), Arabella Steinbacher (Mozart, Beethoven, Brahms a modernisté), Julia Fischer (skoro všechno) a Vilde Frang (Sibelius, Bruch). Tento článek chci věnovat jedné ze současných mistryň.

Hilary Hahn, Američanka s německými předky, oslňovala dokonalostí své hry už ve velmi mladém věku jako "zázračné dítě". Bývá přiřazována i vedle světových houslových velikánů minulosti jako jedna z vrcholných představitelek svého oboru. Pokud bych měl říci, které vlastnosti její hry takové hodnocení podporují, především bych zmínil výjimečnou ušlechtilost tónu, stejně krásného jako její téměř dětský zjev, fenomenální techniku, průzračnost, noblesu, přirozenost a nenucenost přednesu. Na typické křehké kráse jejího tónu se podílí sametová čistota a jemné zabarvení zvuku a velmi jemný způsob vibrata, protichůdný k velkému vibratu, jakého užívá např. Anne-Sophie Mutter. K té vůbec představuje Hilary Hahn naprostý protiklad, protože je výrazově spíše zdrženlivá, nepatetická a cudná v kontrastech. Ovšem také je často dosti temperamentní se sklonem k rychlým tempům (např. na nahrávce Mendelssohnova koncertu u Sony, vzniklé v jejích teprve 23 letech) a s uzráváním už u ní můžeme častěji slyšet expresivnější hru s výraznější dynamikou apod.; viz např. provedení Bruchova koncertu č. 1 roku 2016, kde je její projev ve srovnání s dřívější obvyklou křehkostí místy až podivuhodně zemitý.

Zvláště nahrávky z jejích mladých let se mnohdy vyznačují uměřeností, která zprvu působí akademicky, je to však spíše první dojem způsobený tím, že je její hra vzácně uhlazená a kultivovaná, zvukově čistá a jemná. Není to houslistka kontrastů a pestrých dynamicko-agogických proměn přednesu, nýbrž povětšinou uplatňuje velmi přímé plynutí hudebního proudu, směřujícího bez větších "zastávek" na detailech rovnoměrně kupředu. Poněkud mi tím připomíná Jaschu Heifetze, také je stejně jako on technicky pozoruhodně precizní a úžasná v tom, jak u ní i přednes nejobtížnějších míst působí tak lehce a samozřejmě, jako když hraje Mozarta. Rovněž jí nikdy nebyl vlastní patos, v tom je naprostým protikladem Holanďanky Janine Jansen s jejími obrovskými crescendy, expresivním užíváním vibrata apod. Bývá jí dokonce vytýkáno, že je její hra chladná, neemotivní, jen suše technická. To je však omyl, lyričnost jejího projevu je hluboká, pouze nebývá expanzivní a patetická, nýbrž obvykle křehká a skrytá pod velice subtilní a noblesní krásou zvukového hávu. Dobře to lze demonstrovat na melancholickém Elgarovu koncertu, kde sólistka po velmi umírněné, ale křehce lyrické interpretaci začátku rozvíjí intenzivní citovost, zachovává jí však podobu maximálně kultivované a nepatetické noblesy svého typického krystalicky čistého projevu. V rychlých místech uplatňuje svůj technický potenciál pro rytmicky živelný projev, i v těžkých úsecích v rychlém tempu tak technicky dokonalý, jak to známe u Heifetze. V jejích rukou se z Elgarova koncertu stal vybroušený diamant.

Její styl nalézá pro své vlastnosti krásné uplatnění v hudbě Bachově (i když nejde o tzv. autentickou interpretaci), ať už je řeč o jeho houslových koncertech, nebo sonátách a partitách pro sólové housle. Její nahrávky těchto skladeb patří k nejproslulejším klenotům její diskografie, zvláště pro příznačnou vypulírovanou zvukovou krásu a techniku hry. A samozřejmě též vyniká v Mozartovi, ke kterému se takřka "aristokraticky" kultivovaný zvuk její hry dobře hodí. V jejích provedeních Mozartových skladeb můžeme slyšet oba póly jejího stylu - na jedné straně umírněnou křehkou noblesu v provedení Sonáty č. 18 či ve vystoupení s Houslovým koncertem č. 3 k 80. narozeninám papeže Benedikta XVI., na druhé straně temperamentní projev např. v interpretaci Houslového koncertu č. 4 (rychlejší tempo, razantnější akcenty). Bylo by zajímavé porovnat tato starší provedení s pojetím, které by volila dnes. K dispozici máme nahrávku Mozartova Houslového koncertu č. 5 z roku 2015. V tomtéž roce jej hrála pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v Rudolfinu. Někde se psalo, že její způsob přednesu nebyl proti jiným houslistům tak elegantní, jiný názor zněl, že se v kvalitách čistoty zvuku, frázování a celkové výstavby díla ukazuje být jednou z největších houslistek v historii. Především je třeba odlišit předchozí Mozartovy koncerty, např. třetí, jejž pojala křehce a něžně, od pátého, který se z nich dost vymyká - vedle jemné elegance v něm najednou nalezneme velitelský výraz 1. věty a divokou "tureckou" střední část závěrečného menuetu. Na vystoupení v Rudolfinu jsem nebyl, ale na nahrávce především slyším jedinečnou průzračnou čistotu a ušlechtilou krásu tónu, pro ni tak typickou - i v průbojných místech, které hraje s patřičným velitelským gestem. Zajímavé srovnání skýtají dvě její interpretace Beethovenova houslového koncertu, které dělí velký časový odstup. Nahrávka, kterou pořídila u Sony v 19 letech, je opět především skvostný příklad křišťálové čistoty a delikátní kultury projevu, zatímco v nedávném vystoupení pojala toto dílo již s větším výrazem a v tomto směru zraleji. V každém případě jde o výstavní interpretace Beethovenova koncertu.

Je jen jedno dílo, ve kterém mi vysloveně vadí její nepatetičnost a uměřenost, a to je Čajkovského koncert D dur. V něm prostě očekávám velkou citovou vášnivost hry a výrazovou vervu, protože je to skladba svou podstatou patetická, emocionálně expanzivní, charakteristická pro ruský romantismus. To, co se hodí pro interpretaci německých klasiků, u Čajkovského působí sterilně. Trochu mám tentýž problém s první větou její nahrávky Sibeliova koncertu, u které rovněž vnímám zdrženlivost ve výrazu jako brzdu jedinečné expresivity, jíž tato skladba tak silně působí. Naopak její něžné a ušlechtilé pojetí houslového koncertu Mendelssohnova pod taktovkou Paava Järviho patří k mým nejoblíbenějším, neboť Hilary housle jen zpívají. Není tu již tolik orientována na rychlá tempa jako ve zmíněné starší nahrávce téže skladby, zato více uplatňuje širokodechou kantilénu (např. na začátku 1. věty), aniž by ovšem tuto svižnou skladbu jakkoli utahala. K jejím zcela exkluzivním záležitostem patří krásou tónu, čistotou a ušlechtilou lyričností vystoupení s koncerty Alexandra Glazunova a Ericha Korngolda. K dispozici je i rozhlasový záznam jejího provedení Dvořákova koncertu s Českou filharmonií pod taktovkou Zdeňka Mácala. Sukovo pojetí tohoto koncertu, které je považováno za vzorové, skýtá jistě autentičtější porozumění pro všechny výrazové detaily a kontrasty jednotlivých frází, navíc Hilary Hahn např. nedodržuje staccata v hlavním tématu první věty a mění si je na portamento. Přesto se její přednes pojí s Dvořákovou hudbou s tak naprostou přirozeností a samozřejmostí, jakou se vyznačuje Dvořákova hudba sama. Její hra je totiž tak nenucená, průzračná a zvukově krásná a plyne s takovou živelnou spontaneitou, že mám pocit, jako by Dvořákovu skladbu vyzpívala jako tu nejčistší prostou písničku.

Její skvělé svižné podání Prokofjevova koncertu č. 1, mé nejoblíbenější ze všech, dobře ilustruje, čím si její hra získala světové publikum. Na jednu stranu nelze u tohoto provedení mluvit o bohatství hravých přednesových nápadů a nuancí, je značně "věcné", v tempovém průběhu stejnoměrné a orientované na dynamický pohyb kupředu, spíše než na detaily. Pro jeho účinek však plně postačuje krásná zvuková průzračnost kantilény, jíž Hilary Hahn vyniká, a velký rytmický temperament, zvládnutý s úžasnou technickou čistotou a lehkostí ve značně rychlých tempech (opět se nabízí přirovnání k Heifetzovi). Lyrické i burleskní polohy, které tento koncert charakterizují, jsou tím vystiženy velice působivě. Stejně tak její zralé provedení Brahmsova koncertu pod taktovkou Paava Järviho je reprezentativní příklad stylu a předností jejího projevu. Není příliš romantizující, nýbrž věcné a střídmé ve výrazových odstínech, ale plně účinkuje čistotou výstavby a zvuku, naprostou technickou bravurou, nesentimentálně graciézním podáním kantilén, značnou pohybovou dynamičností, žulovou pevností a přitom nenuceností a přirozeností. Je to zkrátka perfektní Brahms, i když právě z hlediska bohatství výrazových odstínů lyrických i dramatických je dobré slyšet jiné verze, modelově např. A.-S. Mutter s Karajanem, která je zase dosti romantizující. Brahmsův koncert umožňuje v rámci rozumných mezí různé přístupy, i tím patří k vrcholným koncertům v historii.

Tyto interpretace Hilary Hahn mě vždy vedou k zamyšlení, zda pro přednes skladby postačuje zvuková a technická čistota, zda není skladba bez pestrého přednesového rejstříku a velkého emocionálního vkladu interpreta ochuzena. Myslím, že úplně sama nepostačuje, ale může být hlavním a určujícím rysem přednesu, aniž by byl účinek skladby umenšen. Právě tak je tomu dle mého soudu u Hilary Hahn. V jejím případě to není jen jakási šedivá akademická přesnost, ale zcela exkluzivní krása průzračného zvuku a čisté formy, která připomíná vyleštěné broušené sklo. Mimoto je u ní spojena jednak s křehce lyrickou, ale v posledních letech častěji i expresivní kantilénou, a jednak (a to snad ještě častěji) se značnou pohybovou dynamičností, výrazným rytmem. Často se mi mimoděk vybaví interpretační styl dirigenta Karla Ančerla, také nesentimentální a zaměřený na technickou a stavebnou dokonalost a rytmickou pregnanci. Většina partitur takto vynikne vlastně sama, bez nánosu výrazové invence interpreta. To mi zase připomnělo výrok Václava Talicha z doby, kdy už pro nemoc nemohl dirigovat, ale stále skladby studoval: kdyby prý dnes prováděl Novosvětskou, dělal by to úplně jednoduše, beze všeho romantického nánosu. A právě tak na mě nejčastěji působí styl Hilary Hahn (modelově její Brahms s Järvim) - čisté provedení beze všeho romantického nánosu.

Skladeb, ve kterých zúročila své přednosti k interpretacím z těch nejexkluzivnějších, jaké můžeme slyšet, je mnoho, za všechny jmenuji ještě nádherné provedení Šostakovičova 1. koncertu (o to úžasnější, že jí bylo teprve 21 let), ale i třeba expresionistický houslový koncert Schönbergův, z méně známých věcí např. pěkná skladba Carla Nielsena pro sólové housle Preludium, téma a variace. Kromě Čajkovského koncertu a poněkud i první věty Sibeliova jsou pro mě její interpretace jeden působivý zážitek vedle druhého. To je bilance, jakou u mě mají jen mistři formátu Josefa Suka. Zvláště bych vyzdvihl její provedení Bachových skladeb, koncertu Beethovenova, Mendelssohnova, Brahmsova, Dvořákova, Elgarova, Glazunovova, Prokofjevova prvního, Šostakovičova prvního a Korngoldova a Bernsteinovy Serenády. "Krásné dílo nepotřebuje komentáře," řekl Auguste Renoire. A krásné provedení díla nepotřebuje obhajobu - obhájí se samo.
 

Kam dál

Reklama